Vypsaná Fixa zahraje pro Japonsko, Márdi vzpomíná na japonské turné

Vydáno 28.03.2011 | autor: redakce

Kapela Vypsaná fixa měla to štěstí, že dostala možnost si v druhé polovině roku 2010 odehrát několik koncertů v Japonsku. To se nyní vzpamatovává z ničivého zemětřesení a tsunami. Fixa proto spolu s dalšími kapelami, které v Japonsku v minulosti vystupovaly, zítra vystoupí na charitativním koncertě na pomoc Japonsku v pražském Lucerna Music Baru. Jak se Vypsaná Fixa v Japonsku měla, si můžete přečíst v jeho příspěvku.

Vypsaná Fixa zahraje pro Japonsko, Márdi vzpomíná na japonské turné vypsana fixa - japonske metro


vypsana fixa - japonske metroPřed měsícem prožila naše kapela sérii koncertů. Jejich realizace byla při našem vzniku stejně pravděpodobná, jako to, že odhodíš nedokouřenej vajgl, on se zabodne filtrem do pukliny na chodníku, tvůj kámoš ho sebere a dá si posledního prda. Obojí se stalo. Zařídil to Michal Thomes, kterej pořádá Rock For People a má rád, když se něco děje. Během toho „pořádání" se seznámil s jedním Francouzem, kterej má pod sebou několik japonskejch kapel a vozí je do Evropy. Emailový slovo dalo emailový slovo, a tak se domluvil náš koncert s Detroit7 v Lucerna Music Baru. Francouzskej týpek o nás dostal hodně dobrý reference a nadhodil možnost japonský šňůry. V té chvíli se to zdálo jako dost dobrej fór, ale byla to realita.

MIMOŘÁDNÁ LINKA PARDUBICE–TOKIO
Cesta z Pardubic do Tokia (s mezipřistáním v Dubaji) trvala přesně 24 hodin. No prostě strašnej a neuvěřitelnej cestovní megamrcas. A zpátky to bylo ještě o šest hodin delší. Na konci týhle dlouhý cesty byly japonský ostrovy, osmihodinovej časovej posun a hlavně absolutní hudební neznámo. No a my v tom neznámu. Anglie, Polsko, Itálie, Německo, Holandsko, Slovač. Tam jsme všude byli, všude jsme to zvládli, ale všude to taky byla „jenom" Evropa. Bylo jasný, že tohle bude jinej, asijskej level.

FIXA BRZDÍ
Na letišti v Tokiu čekal týpek jménem Jenei – tour manažer Doping Panda. Společně dsc_0510se svým asistentem nás odvezl tour busem na hotel. V tu chvíli se rozjel nekompromisní japonskej organizační stroj. Všechno fungovalo tak jak bylo napsaný nebo v „horším" případě jenom domluvený. Ale většinou to bylo napsaný na papíru, kterej nám dal další
manažer Joširo každý den do ruky. Jedinou brzdou jsme byli my, protože jsme všude chodili pozdě, ale po pár dnech jsme se i my dokázali naladit na to, že když se řekne ve tři, tak seš tam prostě nejdéle ve tři a přes to nejede šinkanzen. Název šňůry byl SUMMIT. Proběhly čtyři předem vyprodaný klubový koncerty: Tokio, Kjóto, Kobé a Nagoja. Největší koncert proběhl v Tokiu, kde jsme hráli v nádherným „klubu" ve čtvrti Akasaka pro 1500 lidí. Pak jsme přejeli přes ostrov Honšú do Kjóta a zase jsme se vraceli zpátky přes Kobé a Nagoju. Tady jsme hráli pokaždé pro 500 lidí. Všechny kluby byly perfektně vybavený a nikde se nevyskytl žádnej technickej problém. Do Japonska jsme si přivezli jenom kytary, efekty a základy od bubnů, takže jsme vždycky hráli na cizí aparát, ale i to bylo v klidu.

RUČNÍKY KOLEM KRKU
Jak probíhaly koncerty? Začínalo se brzy – kolem sedmý a někdy i dřív. Japonci se hodinu před koncertem začínali houfovat před klubem s ručníkama kolem krku. Klub otevíral až tak půl hodiny před koncertem. Lidi se rychle nahrnuli dovnitř a čekali před pódiem. Nejzvláštnější na tom bylo to, že na to kolik tam bylo lidí, vždycky bylo neuvěřitelný ticho. Atmosféra připomínala spíš začátek divadelního představení. Bar nezajímal nikoho. Předkapela všechny. Kalení před koncertem neexistuje. Japonci jsou neuvěřitelně image5pozorný a intenzivní publikum. Naučili jsme se pár vět v jejich jazyce a mělo to velkou odezvu. Ledy se prolomily hned po první písni a pak úplně roztály. V Tokiu jsme hráli půl hodiny, ale vzhledem k odezvě nám pak přidali dalších 15 minut. Závěr posledního koncertu v Nagoji už byl hektickej skoro jako na domácí půdě...
Na hlavní kapelu večera pak vypuknul šílenej kotel. Naprosto střízliví Japonci neuvěřitelně řádili. Před koncem jejich setu následoval strašně dlouhej monolog zpěváka Tutaly, po kterým se vždycky celej sál otočil směrem k nám a spustil brutální ovace. Bylo to dost dojemný. To jsem nikdy nezažil. Po koncertě jsme vždycky chodili ke stánku s merchandisem a tam proběhla ještě další zpětná vazba. Japonci se klaněli, podávali nám ruce a děkovali za naše hraní. Prodali jsme úplně všechno!
Ještě jedna věc, když koncert skončil, tak se ten klub během pěti až deseti minut vyklidil. Prostě tam nebyla ani noha! Paření na baru po koncertě neexistuje. Jediný, kdo si tam něco koupil, jsme byli my. Jo a ty ručníky maj na otírání potu během zběsilého tance!

DOPING PANDA
Kapela, se kterou jsme absolvovali náš výlet. Klasický složení bicí, basa, kytara doplňovala sampl, kterej obsluhoval basák Toro. Z nahrávkyDoping Panda zněli mnohem měkčeji než naživo. Pohybujou se na úsečce mezi indie punkem a tzv. jay rockem, kterej doplňujou zvláštníma oldskúlovejma zvukama ze samplu. Něco zpívaj anglicky a něco japonsky. Možná, že by někoho mohlo zajímat, jak to vlastně mají japonský kapely, který podepíšou s major labelem. Ve chvíli, kdy podepíšou, se stanou normálními zaměstnanci s fixním platem. Vydavatelství za ně dělá všechno. Dokonce i pronajímá kluby, v kterejch jsme hráli, a takhle to v Japonsku funguje už desítky let. Dvou koncertů se zúčastnil i jeden ze šéfů největšího japonského vydavatelství, kterej si nás docela oblíbil, a tak se rýsuje další  dsc_0193spolupráce s Doping Panda a San Piego Records už domlouvá distribuci v zemi vycházejícího slunce! Realizační tým Doping Panda byl na naše poměry obří: tour manažer kapely, tour manažer celý šňůry, zvukař, pomocník zvukaře, osvětlovač, technik na pódiu a borec, kterej prodával společně s tour manažerem merčís! Tour bus měl ještě řidiče, takže nás tam bylo dohromady sedmnáct lidí!! Na druhou stranu je fakt, že všechno fungovalo na 200 procent.

JAPONSKO
Cizí zem se nedá poznat za deset dní. Mezi koncerty byly vždy volné dny, a tak jsme měli dost času i na průzkum. Stali se z nás normální Japonci v Praze, akorát jsme byli Češi v Tokiu, hehe. Ale určitej obraz jsem si udělal. V technice, v moderní architektuře, v šetření místem a hlavně ve vzájemné slušnosti i mezi zcela cizími lidmi jsou Japonci o dost před náma. Myslím, že se to slušný chování nasáklo i do nás a byli jsme na sebe nějaký víc hodnější. Negativní věci? Je to dost drahá země a dlouho tam svítí červená na přechodu pro chodce.

 text Márdi  foto archiv kapely

zavřít