Honza Homola: Marťan

Moje blízký okolí mě nazývá marťanem. Zdálo by se, že to je pro mou zeleně zelenou kůži, ale zkutečným důvodem je neustálí cestování vesmírem. Činím tak zcela nedobrovolně, řekl bych spíš, že možná i proti svý vůli. Stačí chvilka nepozornosti a už se ocitám na dlouhý dráze letu. Většinou přistanu zpět na zemi, až když se mnou někdo zatřepe. Do vesmíru startuju zcela bez příprav, ponejvíce v nevhodných situacích, jako je třeba návštěva monotónně mluvícího právníka, doktora, nebo rodinný oslavy.

Stojím v ordinaci před paní doktorkou, která mi zrovna vysvětluje jak užívat právě předepsanej lék. Nejdříve vnímám, ale pak už jen sleduju jak lékařský termíny protejkaj přes její švitořící rty, a to už mi uniká jejich význam, protože se pomalu odlepuju patama od země. Nad hlavou se otevírá střecha, aby uvolnila pohled na nekonečně černou plochu s milióny rozesetejch hvězd a já cejtím jak zemská gravitace ztrácí na síle. Letím na svojí planetu, kde už jsem byl před tím tisícekrát a zdály slyším bublající hlas paní doktorky.

Tradá. Za několik let se vracím stejnou cestou zpět a ordinací zazní poslední doktorčina slova. “...takže pane Homolo, přijďte příští týden na kontrolu a ve vašem zájmu užívejte léky přesně tak, jak sem vám teď řekla”.  Poděkuju a o dvě hodiny později pátrám na internetu, jak mám ty léky teda užívat.

Můj vrozenej marťanismus je neléčitelnej a značně mi komplikuje život. Upozorňuju, že zásadně neužívám žádný drogy, ani měkký, ani tvrdý, a to ani v menším než malým množství. Podstata mejch vesmírnejch vejletů je ryze přírodní, tedy o to hůře zvladatelná.  Třeba se časem více zakořením do reality, ale možná k tomu ani není důvod. Vždyť přeci není špatný si jen tak u snídaně zaletět na několik let do éteru.

text: Honza Homola 
www.wohnout.cz