Řezničina těžká dřina - 666 slov o Slayer a Megadeth v O2 Areně

Megadeth, v čele s bývalým kytaristou Metalliky Davem Mustainem, vystoupili na pódium krátce po osmé a předvedli nešizenou třičtvrtě hodinu solidního thrashe osmdesátkového střihu. Dvojkopák šlapal, Mustaine štěkal do mikrofonu fráze o černé duši člověka a spolu s kytaristou Broderickem trumfovali během pětiminutových sól střídavě jeden druhého, což bylo celé umocněno krystalicky čistým zvukem. Poslední album Endgame nedostalo navzdory očekáváním o nic víc prostoru, než mnohá jiná, a tak mohli fanoušci zhodnotit, zda dosahuje současný materiál kvalit thrashmetalových klenotů Megadeth 80. a 90. let. Mustainovo sebranka vypálila pecky z legendárních, raných alb Peace sells… but who’s buying?, Rust in peace’či Countdown to extinction a ač předvedla bezpochyby poctivý, precizně zahraný set, publikum se do varu nedostalo a šetřilo síly na hlavní hvězdy večera.

Evropští fanoušci Slayer s napětím očekávali, s jakou kapela na letošní jarní turné přijede, neboť jeden ze zakládajících členů, kytarista Jeff Hanneman, se nemohl kvůli zdravotním komplikacím tour zúčastnit. První polovinu koncertů za něj zaskakoval Gary Holt ze žánrově spřízněných Exodus, kterého ale povinnosti v domácí kapele donutily krátce před pražským vystoupením Slayer opustit a na zbytek šňůry byl nahrazen kytaristou death metalových mazáku Cannibal Corpse Patem O’Brienem. Ten si očividně tvorbu Slayer perfektně osvojil a zejména ve dlouhých sólech za smrtelných rychlostí si vyloženě liboval.

Ač byla pražská zastávka Carnage tour papírově spíš dvojkoncertem dvou rovnocenných kapel než show headlinera a předskokana, v neděli bylo naprosto jasné, kdo určuje pravidla. Slayer se prezentovali s opravdu ‘undisputed attitude’ tak, jak se na rutinéry jejich ranku sluší a patří. Slayer si svou agresivní, potemnělou verze dřevního thrashe, pohybujícího se v závratných rychlostech, z opačného konce spektra extremity než kde se nachází Megadeth, získali publikum během prvních několika skladeb. Hrdelní, nesmlouvavý vokál chilského Američana Toma Arayi, dvojkombo lopat King-O’Brien působilo, že na písečku místo hrabiček mastili pacifističtější batolata maketami B.C. Riche a vše tvrdila frenetická palba Davea Lombarda zpoza kolosální bicí soustavy. Slayer se soustředili na svoje nejsilnější období z přelomu 80. a 90. Let, zahráli kultovní fláky z Reign in blood a Seasons in the abyss, ale poslední desce z roku 2009, World painted blood, se dostalo také poměrně velké pozornosti, což publikum zhaftlo bez větších potíží. Zvukaři se činili a celé show dodali perfektním zvukem punc technické bezchybnosti.

Až rutinní profesionalita kapel v kombinaci se sterilním prostředím poloprázdné O2 Areny byly ale zásadními problémy večera. Řady lidí před pódiem, ve kterých se alespoň něco dělo, se daly spočítat na prstech jedné ruky, kapely přišly, s minimální komunikací s publikem odehrály to, co musely a bez přídavků odešly a celý večer vyzněl pod gigantickou klenbou O2 Areny zkrátka tak nějak bez atmosféry. Bez pochyby se jednalo o technicky velice zdařilou show hudebníků, kteří jsou profesionálové každým coulem, zároveň ale celý večer nesl negativa halového koncertu. To, jestli si návštěvník večer užil, ve výsledku pravděpodobně nejvíc záleželo na tom, zda dotyčný preferuje velké koncerty před klubovými.

text: Vojta Holub, foto: archiv