Battle recenzentů: Sunshine dosáhli Karmageddonu

Přestože na první pohled Sunz rozdělují svět na tři nesmiřitelné části, z nichž jedni je nenávidí, jedni milují a jedni o jejich existenci nemají ani ponětí, není to tak úplně pravda. Existuje ještě čtvrtá skupina tvořená těmi, jenž se sice s tvorbou kapely setkali, nicméně jí bezhlavě nepodlehli. A zhruba někde v těchto místech se nachází povaleč Miro Koněv, prodávající objektivitu na diycore.net. Celkem se vyzná. Na začátku to mezi námi názorově jiskřilo. Je tu battle recenzentů!

Marta: I přes image bandy arogantů Sunshine hned při prvním songu Today (Is Not The Day) dokazují, že si rádi hrají. Nebo možná zahrávají s ohněm.. „Radio friendly“ písnička naladí na nenáročnou popovou kytarovku. Hned u následujícího songu Seven Sins Seven Signs je ale jasné, že o hříchy nebude na desce nouze. Sunshine se vydali na osvědčenou cestu, kterou už sice před pár lety prošlápli, ale teď ji více než úspěšně rekonstruují a nabízí starý dobrý zvuk Sunz vytuněný do vyššího levlu. Moje pozornost částečně ochabuje pouze u songů NFNY a Poltergeist.

Miro: NFNY považuju za hymnu. Většina kapel, ač to nepřizná, pošilhává po Rudolfinu a tady je důkaz, že Buriánek a spol. jdou ve stopách Lucie a Kryštofa. Mávni rukou, dej posluchačům charakteristický zvuk a motiv, který už znají a následují tě. Absolutní masterpiece. Skoro všichni řeší jejich inspirační rabování, ale mnohem podstatnější je, jak s ním pracují. Charakteristický zvuk britských kytar už sedlají od vydání Streamlined, není důvod nedovést úsilí ke konci. Sunshine dávají jasně najevo, že příště to tady budou mít Editors MNOHEM těžší. Jdou si za svým, dělají to s vypočítavostí, odhodláním a odvahou, což je dělá nejžádanějším zbožím mezi hipstery, rockery, hoppery. Společně s Hugo Toxxxem totiž dodávají teenies báječný pocit předčasně prožívaného dospívání.

Marta: Bod Kayovi Buriánkovi za to, že se pustil do neprozkoumaných vod a dal větší prostor svému hlasu. The Echoes, kde se vokály rozeznějí naplno a pro Sunz hodně nezvykle, může být považovaný za v dobrém slova smyslu top divnosong celé desky, jehož tóny ale volají o opětovný poslech, dokud se nezavrtají pod kůži a nezískají si posluchačovo srdce. Rádoby lovesong Crimson Curse útočí na city vkusně použitými klišé Love Me Tender a Killing Me Softly, následný The Night Is On Fire vás však vytáhne z romantického rozjímání rychle zpátky do kruté reality. Se Sunshine se s ní ale vyrovnáte tak nějak snadněji.

Miro: Celý ten patos dává smysl, všichni touží po troše toho bezčasí a pohody. Za temnými mraky Karmageddonu se dává tušit terra nova. Obzor poslouchatelnějšího popu se přiblížil k janečkovskému Mordoru. Karel do pekla zajel, Karel z pekla vyjel. Přestože trilogie The Night Is On Fire, Poltergeist, Karmageddon cituje podobné pašijové hry odehrávající se léta páně 2006 v NY, závěr věnovaný altruistickému vřeštění na přímce Justin Pearson – Kay Buriánek jen potvrzuje, že kapela má už dávno certifikát globální kvality. Teď jsou na tahu rádia, televize, blogy, fotoreporty, baroví povaleči, ale hlavně groupies.

Marta: Karmageddon se s uchem posluchače loučí se vší pompou v pecce We Carry a Third World Briefcase. Závěrečný energický kytarový nářez vás utvrdí, že konec světa je vlastně jedna velká jízda, takže jedinou výtkou je fakt, že najednou přijde hrobové ticho. Co teď? Není jiné cesty než dát repeat, protože deska je vysoce návyková. Čímž bezesporu naplňuje záměr.

Miro: 5/7
Marta: 7/7 

A jak jste na tom s Karmou a Armageddonem vy? Komentujte!

text: Marta Pušová a Miro Koněv aka M+M