Metalománie: VII. díl Odkaz vypitých lahví

Vydáno 09.05.2011 | autor: redakce

Cestou na koncert zahání nudu, před vystoupením potírá nervozitu a po něm umocňuje euforii. Alkohol je prostě odjakživa věrným parťákem naprosté většiny muzikantů. Metalisté nebyli, nejsou a dozajista nebudou výjimkami.

Metalománie: VII. díl Odkaz vypitých lahví Metalománie: VII. díl Odkaz vypitých lahví


metalomanie_pruhkabat s41Kabát

„Pilo se samozřejmě dost. Ale i samotní bolševici, když už nevěděli kudy kam, tak se ožírali, protože věděli, jak ten systém funguje a jakou v něm mají roli. Takže i pro ně to muselo být frustrující. Proto taky valná většina bolševiků byli ožralové prvního kalibru. To samý platilo i mezi inteligencí, dělníkama a umělcema,“
rozebírá léčbu socialistického moru alkoholem zeširoka Miloš Doležal.

„Chlast byl příjemnej útěk z reality tím spíš, že v Čechách se vždycky vařilo dobrý pivo. Všichni to tak brali, hospody za bolševismu byly narvaný a nikdo to neřešil. Jediný, co se nesmělo, bylo mluvit v hospodě proti komunistům, protože tam byla fůra vyzvědačů a udavačů. Když si člověk udržel patřičný témata, bylo to v pohodě. Jinak se muselo chlastat doma, kde se mohlo nadávat. Stejně to ale nemělo smysl, protože všichni věděli, že je to tady v hajzlu. Byla to zvláštní schizofrenie, kdy si lidi něco jinýho mysleli a něco jinýho říkali. A bylo to normální. To bylo nejbrutálnější a nejvíc se to podepsalo na tomhle národu,“ pokračuje snad z vlastní zkušenosti  Doležal.

Pojďme však z chladných politicko-společenských sfér na žhavé metalové koncerty. Bylo vůbec reálné hrát v rychlém tempu a třepat zběsile hlavou s promile v krvi? „Určitě. Ostatně v začátcích se hrálo jen za pivo a párek, tak se každej snažili vybrat toho tekutýho honoráře, kolik se dalo,“ směje se Aleš Brichta a z vlastní zkušenosti dodává. „Samozřejmě, že sis časem musel dávat před koncertem bacha, aby ses nezlikvidoval, a snažil se to nechávat až na potom. Ale člověk míní a život často mění. Já sám jsem toho byl ostatně nejednou zářným příkladem.“
arakain a citron 90sArakain a CitronBerun naopak trochu váhá. „To do dneška není jasný a ani nevím, jestli jsme to doopravdy dělali. Možná jsme si mysleli, že jo, ale ve skutečnosti asi šlo spíš o nekoordinovaný pohyby. Vypadalo to ovšem zvláštně, a proto jedinečně. V.A.R. nikdy nebyli kapela, která jako jeden muž hází hlavou nahoru a dolů. Anebo ty vlasový vrtulníky, to je síla. Záhy nám některým začaly kštice sakra řídnout.“

Kapelník Jeny ví své, potácející se kolegy sledoval odzadu. „Párkrát se stalo, že mi někdo z kytaristů upadl do bicích,“ konstatuje stroze a víc opravdu netřeba řešit. To death metalisté z Krabathoru se snažili držet profesionální fazónu. Ne vždy se však zadařilo. „Já jsem pití nikdy moc nedal, vypil jsem pár piv za rok a pod vlivem jsem hrál jen jednou,“ kaje se Bruno. „Přesně si na to vzpomínám – mohlo to být někdy v roce 1993 v Ostravě s Denetem. Vypil jsem před koncertem tři piva a pak jsem se rukama odrážel od hlav lidí v první řadě zpět na pódium. Všichni kytaristi, se kterýma jsem kdy hrál, byli natolik zodpovědní, že se během koncertu nikdy nezbourali. Vždycky až po něm… Jediné „tragické“ případy zaznamenali bubeníci. Jednou Skull v Plzni po boku Vader a Pegas v Ostravě a Březolupech – to už bylo s Hypnos. To byly fakt průsery.“

HOTELOVÉ RADOVÁNKY
Bylo by naivní očekávat, že si parta bujarých chlapíků rozdováděná úspěšným koncertem před spaním přečte pěknou knihu a po telefonu popřeje manželce dobrou noc (byť i takové bílé vrány by se našly). Do zlatého fondu muzikantských historek ovšem patří barvité ságy o vypitých barech a následně zdemolovaných a totálně vybydlených hotelových pokojích. „Dílem to tak bylo, částečně je to možná trochu nafouknutý, protože všichni se chtějí pochlubit, kdo se jak strašně vožral, jak strašně se poblil a jak strašně u toho měl holek. To platí do dneška, vždycky je to přikrášlené. V té naší době jsme životem krásně proplouvali na výsluní slávy a opravdu se stalo, že někdo večer v hotelu vyhodil křeslo z okna, když se mu tam nelíbilo, zdemoloval lampu nebo se vyčural na recepci do palmy,“ netají Radim Pařízek a jedním dechem vysvětluje: „Tyhle věci se udály, ale myslím, že jsme v Citronu nebyli horší než ostatní. A bylo to celkem logické, vždyť jsme byli pětadvacet dnů v měsíci mimo domov a občas jsme to museli nějak ventilovat.“

tangoTangoHříchy mládí netají ani Dodo. „Bordel se dělal, ale ve finále se průšvihy vždycky nějak zaretušovaly, nikdy se to příliš neřešilo. Pokaždý byly škody uspokojeny tím, že se prostě zaplatily. Samozřejmě existuje spousta skvělých historek, na který člověk rád zavzpomíná, ale nepřipadá mi zajímavý je sdělovat. V tomhle to byla skvělá doba, ničeho nelituju. Zažil jsem spoustu věcí, který dneska kluci už nezažijou. Ale oni zažívají zase jiný. Žádná generace není o nic ochuzená, každá si v tom svým světě něco najde.“

Milošova slova potvrzuje Kolins, který s Debustrolem řádí dodnes. „K tomu dochází i teď, to je naprosto normální. Akorát to stojí peníze, nic víc.“

„Nám se tohle naštěstí nikdy nepřihodilo, já tohle chování nesnáším a odsuzuju. Je to prostě jen frajeřina, pramenící z pocitu vlastní důležitosti, nebo nezvladatelná opice,“ překvapuje slušňáckým přístupem Jihomoravan Bruno. „Občas jsem takové zkazky zaslechl, když jsme byli někde s Pražákama, hlavně s Törr, ale nakolik byly pravdivé nebo přitažené za vlasy, nedokážu říct.“

Ota Hereš to dokáže a jen spiklenecky pomrkává. „Jo, jo, fámy to každopádně nejsou. Vlivem množství vypitýho alkoholu docházelo i k demolicím – no prostě rock´n´roll, jak má bejt. Samozřejmě k tomu patřily i ženský.“

HASIČSKÉ CVIČENÍ
Aleše Brichtu téma evidentně oslovilo a je k nezastavení. „Kdyby šlo jen o demolice pokojů, ale většina historek z těch nočních tahů je nepublikovatelných. Arakainu třeba nezaplatili koncert v Brně, kde jsme byli ubytovaní v nějakých chatičkách na přehradě, dokud jsme neuhradili škody. V průvodním dopise bylo psáno, že chápou zničený postele, utrhaný kohouty od topení i to bláto, protože pršelo, ale šlápoty na stropě už jsou na ně moc.

kabat by josef kuda   KabátV olomouckým hotelu Palace za mnou zase na snídani přišel ředitel, že chce zaplatit prokopnutý dveře a zeď. Radši jsem bez dotazů zaplatil, aby nebyl průšvih, a pak teprve zjišťoval, co se dělo. Jeden technik sbalil nějakou holku v místní vinárně a odvedl si ji na pokoj. Jenže se nezamkl a v nejlepším mu tam vtrhli dva nejmenovaní muzikanti se slovy: Po použití vrátíme. Chytli jí každej za jedno křídlo a odtáhli k sobě na pokoj. Samozřejmě se zamkli, takže on dveře rozkopal. K tomu to všechno slyšel nadrženej osvětlovač z vedlejšího pokoje, serval ze zdi konzoli a zauzloval jí tak, že připomínala primitivní vrtačku a snažil se ke klukům do pokoje provrtat skrz zeď, aby se taky přidal. Dodávat, že milej technik byl tak nalitej, že nahej sjel výtahem do recepce, kde se od šokovaný postarší paní recepční dožadoval, aby mu okamžitě vrátili tu kurvu, je už snad zbytečný,“ rozvášňuje se Aleš.

Pro mě je ovšem dokonalá historka z akce po koncertu Tanga v Hradci Králové. Po popíjení v hotelovým baru nejdřív vystříkali zvukařovi pokoj práškovým hasicím přístrojem. Že to fakt nejde uklidit, nemusím zdůrazňovat. Následně kytarista Zdeněk Juračka spustil na patře požární hlásič a čekal. Když chudáci hasiči vyběhli s rozvinutýma hadicema asi do osmýho patra, našli ho, jak se opírá o stisknutý tlačítko požárního hlásiče s pohledem na hodinky a zdraví je: Dvanáct minut? Slušnej čas, chlapi! Netuším přesně, kolik se v tý době platilo za zbytečnej výjezd požární jednotky, ale bylo to hodně.

Znova upozorňuju, že těch historek je nepřeberný množství a většinou jsou pravdivý právě ty nejneuvěřitelnější. Takže žádný fámy, ale realita. Prostě rock´n´roll!“

Pokračování příště.

text Daniel Folprecht foto archiv

 

zavřít