Steve Harris z Iron Maiden: Železný principál

Vydáno 13.05.2011 | autor: redakce

Klasickým rockovým potížistou nebyl a není, přičemž největším bubákem v jeho okolí je mile zlověstný maskot Eddie. Během bezmála pětatřiceti let na scéně si vůdce Iron Maiden Steve Harris (55) vybudoval mediální obraz sympaťáka, nicméně netřeba zastírat, že žádný opravdový rocker nežije dle desatera. Z hříchů se spolu s Iron Maiden bude moct vyzpovídat už 11. června na festivalu Sonisphere, který se nečekaně přesunul na holešovické Výstaviště v Praze.

Steve Harris z Iron Maiden: Železný principál Steve Harris z Iron Maiden: Železný principál

iron maiden_0722Pro hudbu však od útlého mládí nedýchal. Stephen Percy Harris, jak zní jeho celé jméno, se nejdříve nadchl pro fotbal, zejména mu učaroval východolondýnský klub West Ham United (klubové logo má své čestné místo na Stevově baskytaře dodnes). Dres jeho juniorského týmu dokonce svého času oblékal. „Pořád jsem lítal venku s klukama a muzika v mým životě tenkrát ještě neměla místo.“ Jenže si jej přece jen našla a drápek zaťala sakra hluboko. Jestliže spousta budoucích muzikantů vzala poprvé kytaru do rukou, aby učarovala slabšímu pohlaví, i v Harrisově případě hrály ženy stěžejní roli. Ovšem z poněkud jiného úhlu. Otec pracující coby řidič pobýval často na cestách a Steve proto vyrůstal s matkou a třemi mladšími sestrami, přičemž častými hosty jejich domácnosti byly i babička a čtyři tety. „U nás doma pořád něco hrálo. Sestry pouštěly desky a já zjistil, že se mi to začíná líbit.“ Naštěstí z reproduktorů zněli převážně interpreti jako The Beatles či Simon s Garfunkelem, což dorostencův vkus rozhodně nepokřivilo.


V LŮNĚ PANNY
První aktivní hudební ostruhy získával ve školním souboru Influence, posléze přejmenovaném na Gypsy’s Kiss. To si již uvědomoval, že v jeho případě nejde jen o pubertální výstřelek – a z fotbalu zároveň věděl, že cesta k úspěchu vede přes píli, odříkání a tréninkový dril. Záhy přestoupil k věkově zralejším a především zkušenějším Smiler, kteří jej mnohému naučili, avšak prostor pro realizaci nápadů mu coby elévovi iron maiden by ross halfin 2004_1neposkytli. Nezbylo než založit vlastní kapelu. Když pak uzřel film Muž se železnou maskou a v něm působivé scény se středověkými mučidly, bylo rozhodnuto o názvu: Železná panna. Psal se rok 1976 a zrodila se legenda Iron Maiden. Jak letopočet napovídá, nebylo to právě vstřícné údobí pro metalové nováčky – Anglie se zmítala v punkovém pogu. Iron Maiden se zas zmítali v kotrmelcích neustálých personálních změn, přesto jejich renomé pozvolna rostlo. Z kalendáře se právě odtrhávaly listy roku 1980, když Ironi debutovali eponymním albem a rázem se stali čelnými představiteli Nové vlny britského heavy metalu. Čekaly je mohutné prodeje, stotisícové návštěvnosti, ale i vztahové krize a tvůrčí stagnace na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ústící v dočasné (konkrétně šestileté) odloučení frontmana Bruce Dickinsona v roce 1993. Loňský rok byl pak ve znamení patnácté řadovky The Final Frontier, všeobecně přijaté s nadšením. „Jsme jako strom, každá naše větev je jinak rostlá, ale pokaždý naleznete stejný listy a stejnou kůru.“ Nadmíru trefná sebereflexe.

MUŽ SE ZLATÝMA RUKAMA
Mimo tlustých strun Harris ovládá i klávesy, obstarává doprovodný zpěv a dlouhodobě má zásadní podíl na textech i hudbě domovského souboru. Právě z jeho pera pocházejí perly Children Of The Damned, From Here To Eternity, Rime Of The Ancient Mariner, Run To The Hills, Seventh Son Of A Seventh Son, The Number Of The Beast, The Trooper a mnohé další. Invence mu stále nedochází, jeho jméno je uvedeno v minimálně spoluautorské kolonce u všech deseti položek aktuálního alba. Aby se snad necítil nevytížen, vlastní nahrávací studio, výraznou měrou se podílí na zpracování videí i koncertních záznamů a osvědčil se také v roli hudebního producenta. „Produkování miluju i nenávidím zároveň. Baví mě, ale je to dřina.“ Především je iron maiden 2006_1však baskytaristou a ač samouk, po létech praxe je považován za jednoho z nejlepších metalových basáků světa. „Je vždycky hezký, když o vás tohle lidé říkají. Člověk potřebuje ujistit, že jeho práce došla uznání. Důležitý je však nezměnit se a nadále skládat a hrát tak, aby to obstálo především před sebou samým.“

VE SPÁRECH EDDIEHO
Neodmyslitelnou a zejména nepřehlédnutelnou součástí image Iron Maiden je sedmý člen kapely Eddie. V duchu metalových pravidel byl stvořen k vizuálnímu naplnění obrazu hrůzy a přestože jde v podstatě o nevzhlednou příšeru, příznivci si jej zamilovali. Dokonce je pravděpodobné, že jedině on má vedle Steva Harrise místo v souboru navždy jisté. Stejně jako na obalech alb Iron Maiden, jež tradičně zdobí a svou stylizací zároveň symbolizuje jejich obsah. Kreslenou vizáž mu původně vetkl komiksový autor Derek Riggs a ač je právě ta mnohými fans považována za klasickou a tu pravou, dočkala se s nástupem moderních grafických trendů a technologií inovované podoby od dalších tvůrců. Odedávna se Eddie v trojrozměrné podobě objevuje také na koncertech a v průběhu let se vyvinul v dokonalý pohyblivý model monstrózních rozměrů a nejrůznějších pyrotechnických schopností. Že se z Eddieho zároveň stal výborný byznys produkt snad na začátku jedenadvacátého století netřeba zdůrazňovat.

text Daniel Folprecht foto archiv

 
zavřít