NiceLand: Autopohádka

Tak si to pěkně frčím autem z výletu do Budapeště a jsem vděčnej za laptop s funkční baterkou, i když mi bohužel nabízí jenom asi hodinu dvacet výkonu. Budu se tedy snažit být rychlý a kreativní, i když situace, kdy mi slunko pere do monitoru a nemůžu si ani stáhnout okýnko a zapálit, mi nepřidává.

Dnešní cesta výjimečně nesouvisí s hudbou, ale jinak je to hodně podobné schéma. Zákonem stanovená maximální rychlost na dálnici je řidiči pro smích, na benzínkách se staví stejně, jako při cestě na koncerty a osádka střídavě spí, nebo se naopak chytne nezáživného tématu (pravě teď se tu zrovna probírá výchova dětí – au!).

Ono o cestování, zvlášť o tom kapelním, by se dalo napsat hodně, ale bohužel musím čtenáře zklamat. Po pár koncertech se totiž ty stejné situace stále opakují. Historky, kterým jste se kdysi smáli, už vám popadesáté tak úsměvné nepřijdou a nějaká ta závada na autě nechá vaši hlavu chladnou, protože po těch letech už máte v záloze několik náhradních řešení. Jak říkal Douglas Adams – hlavně nepanikařit. Proto mě už nemůže rozčílit situace, kdy se s půjčenou dodávkou dokodrcáme dva kilometry za Prahu a tam zůstaneme viset na benzínce. Koncert jsme nakonec stihli na minutu přesně, tak co se rozčilovat, že jo.

Podobná, i když ne tak „teoreticky infarktová“ situace přišla nedávno, když jsme s Michalem Hrůzou, Almelou a Lookym z Lety Mimo doslova popojížděli z Prahy asi pětadvacet kilometrů do Brandýsa. Všichni natěšeni na přehlídku místních krásek, které jsme měli v odborné porotě soutěže hodnotit, na rautík, pivo a ochutnávku whisky; to vše za hudebního doprovodu - nás - umělců z Prahy. Cesta dlouho neopravována nám házela klacky pod kola a při jednom průjezdu vymletým kusem asfaltu auto nadskočilo a zhaslo. Setrvačností jsme stále jeli nějakých dobrých sedmdesát  v hodině, ale auto ne a ne chytit. Když nás tedy poháněcí síla opustila úplně, nezbývalo, než vystoupit a pokusit se auto dotlačit na nedalekou benzínku. Představte si nenápadnej modrej Seat, který tlačí čtyři individua po docela frekventované silnici. Aniž bychom si uvědomili, že se cesta začíná svažovat, vesele jsme tlačili dál. Kapota nám najednou zmizela pod rukama a vozidlo začalo nabírat rychlost. Zastavilo se až na nejbližším kruhovém objezdu, kde vesele blokovalo dopravu. Tohle už jsem viděl jenom z dálky, protože dobíhat těch padesát metrů, a hlavně na sebe nechat řvát od řidičů stojících aut se mi nechtělo. Na kýžené benzínce nakonec auto naskočilo bez problémů, takže jsme o žádnou z těch vytoužených věcí toho večera nepřišli – maximálně o pár set tisíc mozkových buněk. A jak jsem říkal na začátku – postupem času a vlivem absurdních situací je ze mě cestovatel flegmatik, takže ani tahle situace mě nemohla rozhodit, všechno je to jen otázka cviku.

Máloco totiž překoná naši cestovní minulost - jen tak ve zkratce, na co si zrovna teď vzpomenu:
Píchlé kolo na dálnici v noci, venku akorát začalo mrznout.
Rozbitý alternátor – to je taková věc, co nabíjí baterku, což je taková věc, co nabíjí všecko, takže to prostě nejede. To vyústilo ve zrušený koncert, ale jeden jsme měli ještě před sebou. Následný odtah na dálnici spoluúčinkující Janou Lotou a poté pořadatelem. Mimochodem být tažen je opravdu zážitek, zvlášť pro řidiče. Nedoporučuju. Následný koncert, ubytování a otevřený účet na baru nám tuhle historku trochu spravil, to se musí nechat.
Opět noc, opět dálnice a jeden dost nepozorný kanec, který za to zaplatil svým životem. V autě už všichni pospávali, takže nikdo moc nevěděl, co se děje. Snad jen to, že ani po půl hodině k bezmocnémuzvířeti nikdo nepřijel.
Jízda na fesťák dvěma autama, z nichž jedno prostě nedorazí a tak jsme nuceni odehrát set ve dvou kytarách. Zbytek kapely bloudí někde po lesích. Auto je po několika dnech odtaženo, jeho spojka opravena, ale po tomhle zklamání se už na žádný festival s námi nepodívá.

To je jen výběr nejlepšího a špička ledovce. Samozřejmě nezmiňuju takové klasické situace, kdy vám někdo ve sto šedesáti hodí myšku nebo vás při přejíždění někdo přehlédne (třeba kamión), nebo někoho přehlédnete vy (třeba kamión).

Ale zatím jsme to (až na kance) přežili ve zdraví, nějaký cestování nás ještě čeká a jediný, co mě trochu štve, je to, že v autě málokdy usnu. Bodejť, když je to někdy takhle o držku.

text: Michal Motyčka, foto: Michal Boodya Budinský & archív
www.niceland.cz