Metalománie: X. díl Vzácný šálek s vůní dálek

Vydáno 26.05.2011 | autor: redakce

Přestože na sklonku komunistické uzurpace již bylo možné domácí metalovou špičku registrovat nejen naživo, ale výjimečně i v médiích, v případě zástupců západní scény tomu bylo naopak. Na jejich pozvání do socialistického „ráje“ si agentury dlouho netroufaly.

Metalománie: X. díl Vzácný šálek s vůní dálek Metalománie: X. díl Vzácný šálek s vůní dálek

metalomanie_pruhvitacit02Vitacit

Stejně jako se svých idolů dočkali „depešáci“, punkeři Die Toten Hosen rovněž, komorněji laděné publikum vidělo Joan Baez, jazzmani Louise Armstronga a Ellu Fitzgerald, tak i džínoví vlasáči nakonec přece jen z kýženého šálku čaje usrkli, byť nešlo o nejsilnější světovou sortu. Samotní tuzemští muzikanti jsou ale s určením prvních metalových vyslanců ze Západu v rozpacích. „Jé, tak to nevím, já na žádný kapely nechodím. A dnes se již se všemi těmi ´pořádnými´ kapelami znám osobně, protože s nimi Root často hrají na tour a různých koncertech,“ nešetří skromností Big Boss. „Já jsem měl jeden z prvních zážitků ani ne live, ale na začátku 80. let, kdy jsem studoval v Praze, tak existovaly Sekce mladé hudby a Jazzová sekce jako ostrůvky svobody a těm se občas podařilo dostat něco unikátního do tý šedivý klece. Takže jsem viděl na videu The Wall od Floydů poměrně jako novinku. Dodnes si na ten zážitek pamatuju, dva dny jsem to nemohl rozdejchat. Pak už jsem koncem 80. let měl video a  koncerty jako Dio, Slayer, Metallica nebo záznamy z Rockpalast televize ZDF, jsme viděli alespoň z toho videa. Vždycky jsme koupili kýbl piva a celá banda na to čuměla, slintala a snila, kdyby tak někdy u nás tyhle kapely hrály. No a ono po třech či čtyřech letech se to najednou splnilo,“ rozvíjí jako správný vysokoškolák zeširoka Jeny z V.A.R., ale jádro tématu nechává stranou. Též Berun na to jde oklikou. „Já viděl jako první ´zahraniční´ kapelu Tublatanku v roce 1984 na festivalu v Mladý Boleslavi. Na cizí kapely se jezdilo do Budapešti, třeba na Motörhead, Iron Maiden, Metallicu a další.“ Pak ale přece jen trefí hřebíček na hlavičku. „No první tady byli asi Running Wild na Strahově.“ To rosyvistaRosy Vistapotvrzuje i Aleš Brichta a konkretizuje na červen 1989. Vypečenou (respektive vypláchnutou) akci Rock a sport ekologii, v jejímž rámci nevystoupili jen zmínění Němci, blíže probereme příště. Důležitým postřehem se vrací ještě o pár let dál Radim Pařízek. „Nevím, jestli Rosy Vista, které tu s Citronem hrály v letech 1986-87, lze považovat za metal, ale tvářily se tak. Šlo ale o producentský tah. Barbara, ségra od Schenkerů, dala dohromady dívčí kapelu, ovšem ta byla vytvořená vyloženě jako produkt showbyznysu. Fungovalo to, ale image i repertoár byly řízené manažerem.“

VRABCI V HRSTI
Posly západní morálky si komunisté do svého rudého revíru pustit nechtěli, ale nastolit v lidu pocit mezinárodních zážitků potřebovali. A tak kromě vzájemné hospodářské pomoci sahali též k výměně kulturní. Vždyť kdo by nechtěl vidět bulharský pop či kubánského písničkáře. I mezi importovaným socialistickým brakem se však naštěstí našly zajímavé výjimky. „Já pamatuju spíš art rockový kapely, tomu jsem tehdy holdoval víc. Samozřejmě všechny byly z Polska nebo Maďarska, třeba SBB a Czeslaw Niemen. Ale například Puhdys z NDR jsem nemohl ani cejtit,“ ošklíbá se Jeny a Aleš Brichta vyjadřuje souhlas. „Hrávaly tady občas maďarský nebo polský kapely, který stály za shlédnutí. Kupříkladu Tango jelo turné s východoněmeckýma Stern Meissen, Arakain s polskýma Hammer atd. V technickým zázemí a možnostech těch kapel však byly velký rozdíly. V tom jsme byli většinou za chudý příbuzný.“ Rovněž ukazovák Miloše Doležala míří do stejných lokací, ovšem ku prospěchu kompletace obrazu doby jsou názvy vítaných hostů jiné. „Z Maďarska jezdili na Ostravsko P-Mobile, z polských kapel jsem viděl v roce 1984 T.S.A., což pro mě byl závan totálního Západu. Ty lidi nejenom že bezvadně hráli, ale i skvěle vypadali. Měli image jako AC/DC a v zádech do tý doby nevídaný pyrotechnický efekty. Třineckej hokejovej stadion byl plnej lidí a to tenkrát bylo něco. Polský a maďarský kapely sem vždycky přivezly závan větší svobody, citron s3Citronprotože tady to bylo strašně přidušený a mám pocit, že je pořád. Tuším, že i Karthago hrálo v Čechách.“ Nějak nám ale ve výčtu chybí umělci ze Svazu sovětských socialistických republik. Že by pod tamní tvrdou slupkou bolševického vzoru nepučel vzdor tvrdého metalu? „Ale jo, k vidění byly i sovětský kapely, ale ty většinou byly příšerný,“ je striktní Dodo. Pak ale pokračuje smířlivějším tónem „To až později v 80. letech, když vypukla Glasnosť, sem přijely heavy metalový kapely ze SSSR a musím říct, že byly dobrý. V Praze jsem viděl třeba Shah. Rusáci totiž paradoxně měli styk se světem a vždy byli daleko víc orientovaní na Západ než Češi nebo Slováci. Měli přísun informací a lidi, kteří si to mohli dovolit. Pamatuju v polský televizi rozhovor s kapelou Mašina Vremeni, jejímž lídrem byl prý vnuk Džugašviliho čili Stalina. Ti jezdili normálně hrát ven, i do Ameriky a měli velkej přehled.“ Berun v tom vidí paralelu se současností. „Je to zvláštní, ale dnešní situace je tý době v něčem podobná. Stejně jako teď, i tehdy bylo dost kvalitních kapel z Východu, ale kromě pár doopravdových špiček člověk o ničem nevěděl. Poslouchaly se kapely hlavně z Maďarska a Polska. Dnes se dá všechno najít na internetu a člověk žasne, jak je ta scéna rozsáhlá a v jaký velikosti funguje. Některý naše ´světový skupiny´ by to měly trochu skouknout a malinko se o to zajímat, aby získaly zpětnou vazbu a uvědomily si, že ta naše louže slávy je doopravdy malinká. Prostě čím blbější vořech, tím víc štěká.“



V JÁMĚ LVOVÉ
Zmíněné družební poměry fungovaly i opačným směrem. „Když jsme se s Vitacitem dostali pod agenturu, organizovaly se různý výměnný zájezdy nebo Dny český kultury v SSSR, což znamenalo třeba týden v Moskvě. Ubytovali nás v poměrně kultivovaných částech města a byli jsme hlídaní, abychom chodili jen po těch dobrých čtvrtích. Z Ruska nám ukázali jen to lepší a nedokážu si představit, jak vypadalo to horší. Protože jsme ale mluvili rusky, mohli jsme navázat fůru kontaktů, potkávali jsme zajímavý lidi a bylo nám jedno, jestli jsou to agenti nebo ne. Samozřejmě všichni byli nebo museli být aspoň trošku namočený, když dělali v mezinárodních hotelech, ale srali jsme na to. Tvrdím, že i když je špatně, dají se najít místa, kde je dobře,“ vykládá optimisticky Dodo. „V tý době byla v Sovětským svazu prohibice, ale když člověk věděl, kam zajít, tak alkohol sehnal. Sověti byli velkej národ, takže všechno prezentovali jako největší, ale ve finále trpěli jako ostatní socialistický země, možná se měli i hůř. Když jsme však potkali tamní muzikanty, mnohdy jsme zírali, že vybavením či kvalitou studií byli dál než my. Přece jen v Rusku kapitál vždycky byl.“ Hluboké dojmy zanechalo hraní u Sovětů i v running31Running WildRadimu Pařízkovi. „Tam bylo ještě hůř než tady, byť Gorbačovův vliv už byl cítit velmi silně. Někdy v 88. hrál Citron třeba na velikém festivalu v Tallinu, kde bylo obrovské množství lidí a tam už byla atmosféra docela uvolněná. Na Ukrajině nebo v Kazachstánu to bylo sevřenější, ale ve Lvově jsme vystoupili na fotbalovém stadionu, kam přišlo snad dvacet tisíc lidí a měli jsme fantastický úspěch. To dělal ten hlad po podobné muzice. V tomhle ohledu tam byli daleko za náma.“ Obdobné to podle Doležala bylo i jižněji. „Do Maďarska jsme se nikdy nedostali, do Polska bychom rádi, ale nepovedlo se to, tak jsme kromě Ruska letěli letadlem už jen do Bulharska. Bylo to zajímavý, protože tamní scéna byla ještě podstatně hůř ošetřená než naše, ale všude na nás chodila hromada lidí. Snad nás i znali, ale ty lidi tenkrát chodili na všechno.“

LEKCE KAPITALISMU
Ojedinělá kariéra Citronu vybočovala z obvyklých mezí i stran cestování. Ostraváci se jako jediní  tuzemští metalisté dostali v 80. letech na Západ.Když v 81. zůstal Citrón na mých bedrech, věděl jsem, že potřebujeme nějaké porovnání, vidět, jak se to dělá jinde. Asi napotřetí se mi podařilo vyřídit čtyřdenní devizový příslib do Německa, kde žil člověk, který mi prodával bicí. To bylo taky složitý, vždycky se musely venku zaplatit v markách a bubny nebo zesilovač přišly poštou. Jinak tady nic pořádného nebylo k sehnání,“ vysvětluje anabázi Radim Pařízek. „No a ten bývalý Čech, který emigroval do Hannoveru, mě poslal za dalším Čechem, zvukařem Honzou Němcem. Hranice jsem přejel autem na Folmavě, tady byla všude tma a pusto a tam najednou všechno rozzářené, lidi se smáli, prostě úplně jiný svět. Ve studiu u Honzy Němce jsem potkal bratry Schenkerovy ze Scorpions, tak jsem si ty čtyři dny natáhl na sedm a doufal, že mě nezavřou. Skoro jsem nespal a chtěl všechno vidět. A taky jsem vyjednal, že nás tam pak vzali na koncerty jako určitou perličku z Východu. Bylo to osudové.“

Pokračování příště.

text Daniel Folprecht foto archiv

zavřít