Tata Bojs: Hudba je o tom něco zajímavě zopakovat

Obligátní otázka na úvod – proč ležatá osmička?
Milan: Těch důvodů je několik – když máš obsáhnout nějaký koncept a máš k tomu jednotící název, tak se to lidem líp vstřebává. Na desce je několik témat, kterými se line taková červená nitka, kde je princip opakování začátku a konce, na který hledíme z různých úhlů pohledu, tak nás napadla ležatá osmička, která to pěkně spejká všechno do sebe. Myslím, že je to příznačný název.
Mardoša: Název alba si osmičku vyloženě vyžadoval. Je to naše osmé album, první koncert s Tata Bojs jsme měli v roce 1988, všichni členové v kapele máme dohromady osm dětí a já s Bublajsem máme u domu v čísle popisném osmičku.

Věříte na numerologii?
Mardoša: Já se číslama moc nezabývám, i když na ně mám občas dobrou paměť. Na numerologii nevěřím, ale je možný, že tam nějaká spojitost je.

Jaké jiné návrhy na název alba padaly?
Mardoša: Byla jich spousta, některý dost šílený. Pak tam bylo třeba Bojs Tata, nebo já jsem přišel s návrhem Dibďa, tak říká naše malá Františka bryndáku. Pak jsme tak pojmenovali ponožku.
Milan: Nám se líbilo, že u Futuretra a Biorytmů šlo o složeninu dvou slov a chtěli jsme to zachovat, jenže to bylo křečovitý. No, a nakonec se nejlepší popis toho všeho našel v symbolu.

Milane, poprvé jsi desku produkoval sám, producent Dušan Neuwerth jen pomáhal. Co vás vedlo k takovému rozhodnutí?
Milan: Jo, poprvé sám. Dušan samozřejmě funguje i u jiných kapel, kde si produkci dělá sám, ale když jsme dělali na deskách Tata Bojs, tak to byla taková naše společná práce. Ale vlastně už Futuretro jsem produkoval v podstatě sám.
Mardoša: U Futuretra jsme se s Dušanem vlastně poznali, pak se dokonce stal členem kapely.
Milan: On původně fungoval jako zaměstnanec studia, kde jsme natáčeli, ale až od dob Biorytmů byl na postu producenta. Ale zkrátka – ta deska vznikala v různých časových obdobích, kdy každý z nás měl ještě spoustu jiných aktivit. A nějak to tak vyšlo, že Dušan dělal na jiných deskách, produkoval třeba Sunshine, Vypsanou fixu… Takže neměl moc času do našich věcí proniknout a já jsem na nich dělal skoro sám. Dušan se tedy trošku vzdal tý míchací části.

Na desce máte několik hostů, mimo jiné rapera Vladimíra 518. Proč padla volba na něho?
Milan: Protože mně od začátku přišlo, že je ta písnička taková hiphopová. Měl jsem napsaných pár řádků, ale já hiphopové texty neumím psát, ani je interpretovat… ale ten potenciál to tam mělo. Původně ani na desce být neměla, ale asi týden před míchačkou jsem ji ještě nahodil a zavolal jsem Vladimírovi. My jsme chtěli s PSH spolupracovat už kolem roku 2001, ale tenkrát byli kluci ještě ortodoxnější a asi se nechtěli spojovat s popovou písničkou, protože měli pocit, že by jim to fanoušci neodpustili. Pak vznikla tahle věc a všichni jsme se shodli, že by v ní měl být. Přijel a za dva dny měl rozepsaný základy toho textu, přinesl to, zarapoval to a všechno do sebe zaklaplo. Důležitou součástí písničky jsou ale taky skutečný samply teenagerek ze střední školy, které mají opravdu svoje přemýšlení, a to je v té písni takový mrazivý moment.

Když už jste si vybrali na desku hiphopera, sledujete hiphopovou scénu?
Milan: Ne vyloženě cíleně, ale občas mě něco cvrnkne přes nos… Líbí se mi třeba Beastie Boys, kteří s hiphopem zacházejí úplně skvěle, ale občas i u jiných interpretů objevím nějaký hiphopový motiv, takže si myslím, že je úplně v pořádku, když rock´n ´rollová kapela spolupracuje s hiphoperem. Ještě jsem Vladimírovi pouštěl jinou naši skladbu a on byl z toho úplně nadšenej a dokonce říkal, že to maká, a kdyby se do toho mohlo rapovat, tak tě to odstřelí na baru (smích). Hrozně se mi líbilo, jak ho to nadchlo, a že v tom cítil hiphopovej potenciál. To je důkaz, že on je člověk otevřenej úplně všemu, dá se s ním mluvit o všem a na mě působil jako intelektuál.
Mardoša: Mě baví sledovat celkově muziku, i když hiphop zas tak ne. Spíš mě bavily ty počátky hiphopu, Afrika Bambaataa a tak. Je zajímavý, že tyhle věci pořád fungujou a mají grády, když to třeba jako DJ pustím někde na akci.

Milane, Vladimír se angažuje v umění stejně jako ty, sleduješ jeho tvorbu?
Já jeho tvorbu vlastně moc neznám. Bavili jsme se o tom, jaký umělce máme rádi, ale už míň o tom, co vlastně každý z nás dělá. Já jsem mu dal katalog z mojí poslední výstavy a on mi slíbil, že mi pak taky něco dá (smích).

V jednom textu se ptáte sami sebe, jestli je to konec nebo začátek. Kde vidíte Tata Bojs třeba za dvacet let?
Mardoša: To bude rok 2031 (text jedné z nových písní, pozn. red.)
Milan: Já si myslím, že tyhle dlouhý časový úseky se vždycky zdají dlouhý jen z pozice, kdy si je stanovíš, a že by se za těch deset let mělo udát hrozně věcí. Ale když to vlastně uběhne a budeme tady sedět takhle s tebou v roce 2031 a ty se nás budeš ptát, jak jsme to mysleli s naší novou deskou, tak si jen řekneme, jak rychle těch dvacet let uteklo… Ale zatím nás to pořád strašně baví, skládání muziky, koncertování i kontakt s lidma. Tím, že pořád aktivně hrajeme a setkáváme se s mladšíma lidma, kteří možná tak trošku rostou s námi, tak nás to vlastně vnitřně omlazuje. 
Mardoša: My jsme byli před dvěma rukama na srazu od naší základky, to byl docela zajímavej zážitek. Chvíli nám trvalo, než jsme některé lidi poznali… A přitom jsme měli pocit, že my jsme pořád skoro stejní. Přijde mi to nedávno, když jsem si před deseti lety říkal, že touhle dobou už budu mít rozum, a přitom se za ty roky toho zas tak moc nezměnilo (smích).

Vaše album bude ke stažení na iTunes téměř po celém světě kromě České republiky. Co si o tom myslíte?
Milan: Řekl bych, že je hrozná škoda, že tu iTunes nefungují, nebo alespoň nějaká alternace. Protože muzice by to obecně strašně pomohlo, i muzikantům a celému systému. Prodeje hudby klesají všude po světě, což je symptom téhle doby, ale v zahraničí funguje aspoň tenhle způsob, takže není důvod si myslet, že by to byla slepá cesta. Nevím, co by se muselo stát, aby to bylo i u nás. My bychom si to přáli, ale zatím na to asi ještě není čas.

Sledujete svoji potencionální konkurenci?
Milan: Určitě jo, baví nás to. Taky vždycky kolem vydání desky se zhušťuje počet mailů od kapel, které mají zájem jet s námi turné. Ale popravdě mě v poslední době nic moc nezaujalo. Hodně se mi líbí poslední deska Republic Of Two a baví mě Sunflower Caravan.
Mardoša: My už se teď dostaneme míň na akce, když už, tak někde, kde taky hrajeme… Naposledy mě zaujala deska Sporto, ale ti nějak přerušili činnost. Nebo mě bavily Čoko Voko, ty jsou teda docela mimo, ale zas se s tím nepářou, líbí se mi ten punkovej přístup.

Médii nedávno proběhla kauza Heleny Vondráčkové, kterou urazilo, že ji jakožto kulturní dědictví odmítají hrát na Českém rozhlase, i přesto, že její hudba je „kulturním dědictvím“. Co vy na to?
(kolektivní smich)
Milan: Nekecej!
Mardoša: Je zajímavý, že o sobě člověk napíše, že je kulturní dědictví…
Milan: Mně se strašně líbil titulek, kde Richard Krajčo říká: Úspěch bereme jako dar, s pokorou. To mi přišlo legrační. A myslím si, že i Helena je legrační…
Mardoša: Taky bychom mohli napsat do rádia, že nás nehrajou! Něco jako: Vážený pane redaktore…. A dál nevím (smích).

Chystáte na turné zase nějaké vizuální překvapení?
Milan: Přes léto budeme hrát hodně festivalové koncerty a turné k nové desce pojedeme až na podzim. Vize je udělat nějakých osm až deset koncertů po republice, pár na Slovensku a jeden větší tady v Praze, kde budeme moct udělat nějakou vizuální legraci. Rádi bychom něco vzali i do těch klubů, ale to je moc složitý. Ale mám ideu, pokud by to šlo technologicky, že by se za námi vtvořil trošku trojrozměrný svět, kdy by za námi bylo plátno, lidi by u vstupu dostávali brýle ve tvaru ležaté osmičky a trošku by vstupovali do trojrozměrného prostoru, kde by se odehrávaly nějaké vizuální hrátky v abstraktní rovině.
Mardoša: Mě teď napadlo, že jsme mohli udělat k albu osmisměrku! Dala by se udělat nějaká soutěž, když by to lidi vyplnili správně a poslali odpověď na korespondenčním lístku na tři jedničky padesát, zúčastnili se slosování a Jindra Vostrá by to pak vyhlásila… (smích).

Na desce zpíváte v jednom textu „Nebudeme se opakovat…“. Myslíte, že jde v hudbě vymyslet ještě něco nového, nebo už jde jen o samé obměny toho, co už tu někdy bylo?
Milan: Myslím, že něco novýho se dá vymyslet jen stěží.  Je to o tom…
Mardoša: Je to o tom něco zajímavě zopakovat, no (smích).
Milan: Ano. A je to o kontextech a zajímavých souzněních. Ale nové technologie zas dokážou hudbu trošku posouvat. Myslím, že je to o kombinacích a nápadech, jak ještě ozvláštnit to, co už bylo dávno vymyšlený.
Mardoša: Samozřejmě, kdyby tady s námi seděl náš Jirka, tak by ti na to odpověděl úplně jinak. On je vizionář. Jednou jsme se o tom bavili a on měl vizi, jak by hudba mohla fungovat dál. Člověk by seděl na pláži, vítr mu přinese hudbu, něco jde z kamenů… Už předně nevím, jak to popsal. Ale ano, jsou mezi námi vizionáři!

Přečtěte si recenzi na nové album ZDE. 

text: Marta Pušová, foto: archiv 

---