LUCIE - Dobrá kočka která nemlsá

Žádný z rádiových posluchačů v létě nemohl uniknout singlu Daniela, ten však pro Dobrou kočku není typický ani nejlepší. Ovšem fakt, že se mi vyloženě nezajídá ani po ixtém poslechu, o něčem svědčí. Kollerův charakteristický zpěv – nezpěv v písni Horkej den naznačuje, že ho natáčení zastihlo v dobré formě. Stejně tak jeho spoluhráče. Snad nejlepší věc na desku dodal P.B.Ch., který skladbou Fakír dokázal, že věčně omílané téma lásky se dá ještě podat poměrně originálně. Už se těším, až při turné na nějakém stadionu budu vyřvávat refrén téhle perly. Typický rukopis Roberta Kodyma, autora většiny textů, nese titulní skladba a další kousek, Kukačka, jen dokládá, že největším melodikem z kapely je patrně on. Na druhou stranu je však schopen vyprodukovat i nepříliš srozumitelnou zbytečnost typu Kamení a smích.
Fakt, že Lucie je kapelou čtyř muzikantských osobností, dokládá píseň Pod měděným nebem Michala Dvořáka. Jeho klávesy jsou tentokrát na celé desce trochu v pozadí pod nánosem valivých kytar (např. ve Zloději pocitů). Dojde i na experiment se zhudebněnou poezií Guilaumea Apollinaira (Vendémiaire), který ukazuje další výrazové možnosti Davida Kollera.
Tahle deska (s kýčovitým obalem) rozhodně nepatří k těm, jež s přibývajícím počtem písní ztrácejí na síle. I po čtyřiceti minutách poslechu téměř nedýchám u plouživého Srdce a na závěr potěší uličnický Kodymův rock’n’roll s takřka kabátovskou razancí Vyčůrat, pomodlit, spát.
Na tomto v dobrém smyslu slova hitovém albu sice kočka nemlsá, ale většina posluchačů si pochutná…
Roman Jireš