Klára Vytisková: Soused 23

Právě sedím v dodávce (ano, právě zde se odehrává velká část mého života) a jsem totálně unavená, venku prší a já se strašně zlobím na sebe i na našeho souseda z bytu číslo 23...

Sousedi jsou totiž hodně důležitý! Když je potkáte ve výtahu, prohodíte pár slov, dokážou vám zpříjemnit i otrávit den. Hodně mě baví, že i v Praze na Vinohradech, kde každý většinou pospíchá za svojí prací, fungují takové ty až skoro vesnické sousedské vztahy. Často se potkáváte v přilehlé kavárně, kde se po čase dáte do řeči a později na ně už můžete zazvonit kdykoliv chcete jít na pivo. Zpravidla to bývají lidé, kteří dělají něco jiného, takže i rozhovor s nimi je osvěžující (to víte s muzikanty většinou řešíte, jaký jedeš fesťáky, na kterým byly nejhorší Toiky a kde vám zmokl nebo nezmokl aparát...).

V baráku bydlí samozřejmě i lidi, se kterýma si moc nepopovídáte, ale víte o nich, protože jsou to takový výraznější typy. Například pán ze čtvrtýho, kterému přišlo to místo před výtahem jako bezva parkování pro jeho čtyřkolku a tak neváhal vyjet těch dvacet schodů do přízemí, což se správci moc nezdálo, tak zavolal policii a pán se minulý týden odstěhoval. Což je logický, protože když přijdeš o tak lukrativní parking, nemá cenu ztrácet čas jen s bytem. Minulé léto zase jedna z našich sousedek usnula s cigaretou v posteli, což je ideální jen v případě, že chcete podpálit celý barák a to zřejmě nebyl úmysl. Taky ta strašně šik starší paní, která chodí každý den ven krmit kočky (po tý kouká i můj manžel). Nebo pak ještě ty lidi, který u nás v baráku právě vůbec nebydlí, ale chodí si tam odšroubovávat mosazný sloupky ze zábradlí, který vůbec nejsou jejich, a nosí je do sběrnejch dvorů, kde jim za ně dají peníze na něco dobrýho.

Zpět k sousedovi 23. Dříve vedle nás bydlel hodně sympatický pár, ale bohužel se záhy odstěhoval do Madridu. (Víte, teda asi to nevíte, ale kdybych mohla být neviditelná, prolezla bych všechny byty v našem baráku, ráda totiž sleduju jakou má kdo podlahu, kuchyni, zařízený obývák... Hodně podle toho poznáte:-)) No, a sousedi měli super byt a tak jsem doufala, že se k nám přistěhuje zase někdo v pohodě. Přistěhoval se kluk z Mnichova a v pohodě rozhodně je, akorát bezmezně miluje techno a hodně lidí. A jak už jsem zjistila, v Praze není žádný klub, kde se techno hraje, tak se tedy pořádají techno párty u něj. Ideálně od tří do jedenácti ráno, kdy se domů přesune z nějaký akce a vezme si s sebou dalších deset lidí... Dnes v noci jsem blouznila bytem za neustávajícího basového beatu a nepřetržitého smíchu několika holek s pocitem, že za tři hodiny musím vstávat, a řešila zásadní otázku, zaklepat nebo nezaklepat? Teď se na sebe zlobím, protože jsem tam nešla a říkala si, ať nejsem ta prudivá sousedka...  Ale příště jdu, slibuju (si) a doufám, že to neznamená, že stárnu, ale jen to, že se potřebuju vyspat.

Ke svojí melancholický náladě, ale pozor, vůbec ne depresivní, přikládám video zasněného Jamese Blakea (kdyby tohle poslouchal soused, jsem nadšená:-)). Mějte se krásně a až se nastěhujete k nám do baráku, zajdeme na pivo!



text: Klára Vytisková, foto: Jan Zeman, archív
www.toxique.cz