Metalománie: XIV: díl Opojné sérum svobody

Najednou bylo možné všechno a lid lačně dychtil po dosud nedostupných či dokonce zakázaných radovánkách. Na Hradě ještě seděl soudruh Husák, když 3. 12. 1989 proběhl Koncert pro všechny slušný lidi. Vedle Kubišové, Hutky, Merty, Mišíka a dalších nemohli chybět ani metalisté, kteří navíc zapůjčili aparát. A tak republiku obletěly netypické snímky, na nichž Havel či Kryl „viktorkují“ před bicí soupravou Martina Melmuse z Törru s vyrýsovanými pentagramy na kopácích.

Metalománie: XIII. díl V zajetí trendů a manýr

Root zase natočili pro televizi videoklip ke skladbě Upálení z jejich demokazety. „To prosadil náš manažer Míra Zelenka z firmy ZERAS, pod kterou jsme tenkrát patřili. Bylo to fakt senzační, ti zvukaři tam šíleli...“ chechtá se zpěvák Root řečený Big Boss. Exploze popularity dovedla brněnské blackmetalisty až k vítězství v hitparádách Televizního klubu mladých a rozhlasového Větrníku. „To bylo taky parádní, protože obě ceny byly za hlasy od fanoušků, nikoli od nějakých podivných akademií, kde je muzika až na druhém místě a takzvaní ´akademici´ rozhodují spíš podle osobních sympatií nebo nesympatií, což je hodně legrační. Ale cen udělených na základě hlasů od fans si pochopitelně vážíme, protože jsou upřímné,“ vyznává se charismatický frontman.

Atakovány samozřejmě byly i přední pozice ve Zlatém slavíkovi, nejvýše – na 9. příčku v roce 1990 – se po vadnoucím Citronu prodral Arakain. Zatímco příznivci při pohledu do výsledků jihli, v Aleši Brichtovi to silné dojmy nezanechalo. „Pro nás bylo podstatnější, že jsme se někde ve druhé desítce objevili už před revolucí, protože to mělo význam pro pořadatele. Po revoluci už to bylo úplně jedno.“ Stranou nezůstala ani tištěná periodika a situace se zvrtla do nového extrému. Jestliže za komunistů musel metal o své místo tvrdě bojovat, v roce 1991 se pokérovaný předák Kryptoru Pípa dočkal rozhovoru i posteru v týdeníku pro ženy Květy, jinde se s kuchařinkami dělil o svůj recept na syrečky nakládané v pivu – a Arakainu dokonce poskytl prostor, včetně středového plakátku, dětský časopis Ohníček.

Metalománie: XII. díl Krevní obraz národa

ZÁPLAVA DESEK

Netrvalo dlouho a prodejní pulty zaplavila spousta donedávna nemyslitelných alb. „Kupovali jsme opravdu všechno, vždyť nám bylo okolo patnácti, šestnácti let a když to přeženu, doma jsme měli pár šumících audiokazet. Proto jsem si šel i pro pofiderní plzeňskej Divnej pach. Vrazil jsem do obchodu a prodavači se zrovna děsili: ´Dneska přišel nějakej Divnej pach a je to fakt divnej pach.´ Když jsem si o tu desku vzápětí říkal, připadal jsem si jak největší blb,“ diagnostikuje svou sběratelskou úchylku Michal Tuček.

Pochopitelně ne každý interpret byl na natáčení první LP připraven. „Práce ve studiu nám dělá problémy doposud, ale máme ji rádi. Tenkrát jsme sice asi uměli míň hrát, ale zase nám to nevadilo tolik, jako když se něco nedaří teď. A ještě jeden dost zásadní rozdíl je v regeneraci tělesných schránek. Tehdy to bylo o dost lepší,“ přiznává Berun z V.A.R. a jeho spoluhráč Jeny přitakává: „Dema, sampler Ultrametal a náš debut Personal Destruction se nahrávaly v krátký době za sebou a moc jsme to neřešili. Prostě jsme to tam nějak nadrtili a bylo to. Až postupem času člověk začal přemýšlet, jak zahrát co nejlíp, takže přípravou na každou novou desku trávíme víc a víc času. Fanoušek to třeba nepozná, ale my z toho chceme mít dobrej pocit.“

Stejnou cestou prošel i Debustrol. „Na natáčení ve studiu jsme připraveni opravdu nebyli. Ale producent Miloš Doležal nám se vším poradil a pomohl, za což mu patří velkej dík. Práce ve studiu je oproti demosnímkům opravdu úplně jiný kafe,“ má jasno Kolins. „Rozdíl oproti demáčům byl samozřejmě veliký, ale za Krabathor můžu říct, že při natáčení debutu jsme byli už docela sehraní. Jezdili jsme hodně koncertů a dost často jsme zkoušeli, takže nás natáčení ve velkém studiu nijak nepřekvapilo a nerozhodilo. Všechno jsme stihli podle plánu a ke všeobecné spokojenosti,“ libuje si Bruno.

Ani Big Boss si na tehdejší slabiny nevzpomíná. „Jistěže jsme byli připraveni. Není zas tak velký rozdíl natáčet demo ve zkušebně nebo desku ve studiu. Akorát máš přístup k nepopsatelně lepší technice a aparátům, můžeš stříhat, kopírovat a já nevím co ještě. Snažili jsme se všech těch technických vymožeností využít co nejlépe a bylo to super.“ Rovněž Necrocock o „svých“ Master´s Hammer nepochybuje. „Bylo to v pohodě. Zvykli jsme si během chvíle jak na Doda, kterej nám to točil, tak na Ostravu. Zahráli jsme, jak jsme byli zvyklí. Proč by to měl bejt problém?“

Také leaderovi Vitacitu zabydlujícímu se na producentské sesli se kooperace s jinými spolky nesmazatelně vryla do paměti, i když trochu jinak: „To byl obrovskej hurá fotbal. Nezapomenutelný zážitky pro mě i pro ty kapely, kolikrát se sedělo ve studiu do pěti do rána. Majitelé vydavatelských firem tam byli s náma, aby si pohlídali zisk, a my točili s radostí, že se tu práci učíme. Všechno pro nás ještě bylo nepopsaný. Hlavně se ale nikdy nikdo nedozvěděl, kolik se těch desek skutečně prodalo. Dost často jsme byli zaplaceni jednorázově, třeba já za produkci alba dostal pět tisíc korun.“

VÁLKA S BÍDOU

Mohlo by se zdát, že se metalová hudba dala začátkem 90. let brát jako dobrá obživa, ale tak slavné to zas nebylo. „Jak pro koho... Pro firmy určitě jo, pro muzikanty ne. My jsme podepisovali smlouvy, podle nichž nám náleželo jedno procento z desky. To bylo k smíchu. Vydavatelství z natáčení desek obrovsky profitovala, protože nikdo z muzikantů nepřemýšlel nad penězi. Každej chtěl bejt slavnej, ale žádný peníze se nedostavily. Jo, vydělalo se třicet, čtyřicet tisíc, ale když sis koupil tuhle kytaru za třicet a tamhle aparát, bylo to pryč. Ale o prachy tenkrát fakt nikomu nešlo. Kapely běžně jezdily za pět, šest tisíc a z toho půlka peněz byla na dopravu a provozní věci,“ kalkuluje Doležal.

Big Bossovy počty jsou obdobné: „Žít se z toho nedalo a nedá dodnes. Uživit se muzikou je vždy velmi těžké a s naším stylem obzvlášť.“ Berun je trochu na vážkách. „V.A.R. vždycky chodili ještě do práce. I když nebýt naší bouračky na začátku devadesátých let, která znamenala prakticky na celý jeden rok stop, možná bychom to museli řešit. V tý době jsme byli slušně rozjetý a šlo to nahoru. Ale pak jsme viděli u některých kolegů, kteří už byli závislý jenom na bigbítu, že to byl spíš boj o přežití. A až na výjimky to platí doposud.“ Jeny jej rychle doplňuje: „Možná, že bychom se tenkrát muzikou chvíli živit mohli, ale to by pak už nebyla taková prdel, jakou jsme při tom zažili.“ Ani Krabathor podle Brunových slov nikdy nebyl pro jeho členy hlavním zdrojem příjmů.

„Ovšem kapely jako Citron, Tublatanka, Kreyson, Arakain, Törr a možná pár dalších měly, nebo ještě mají, období, kdy nemusely kromě muziky dělat nic jiného, a to je určitě super. Na drahá fára to jistě nebylo, ale ten pocit, že děláš jenom to, co tě moc baví a dokážeš přežít a případně uživit i rodinu, určitě stojí za to.“ To Necrocock okusil zaměstnáním nekažený muzikantský chlebíček na vlastní kůži. „Ničím jiným jsem se v tý době neživil a nějak se přežít nechalo. Žil jsem ale dost skromně a nenáročně. Ještě jsem se tolik nepřežíral a ke štěstí mi taky stačilo míň než dnes.“ Rovněž Debustrol vsadil na své schopnosti a opustil provoz mladoboleslavské továrny. „Bylo to ale z ruky do huby. V tý době jsem při svý výšce 190 cm vážil 68 kg, takže co ti k tomu mám říct,“ krčí rameny Kolins a z rukávu tahá zásadní trumf. „Ale nemusel jsem vstávat v pět ráno do Kolbenky, což pro mě byla priorita.“

SATAN NA TRHU

Lev byl zbaven hvězdy i okovů a porevoluční euforie vrhla do měst i na venkov dokonce tak bizarní situace, jako pouliční prodej La Veyovy Satanské bible. Metal a satanismus se pro spoustu lidí staly pózou. Pravověrnému Big Bossovi kupodivu devalvace jeho víry nevadila. „Lidi byli lační po všem, co do tý doby bylo tabu. Tak je to s nejrůznějšími tabu vždy a všude. Samozřejmě jsme toho využili a dávali jsme jim to plnými sousty.

Nás to bavilo a baví – a lidi taky.“ Necrocock evidentně pravověrný nebyl, neboť se zhlédl v jiných oblastech nových možností. „Bylo to skvělý a neuvěřitelný. Všude byla atmosféra, která už se nikdy nebude opakovat. Maximálně jsme si to užívali a radovali se z přísunu zakázanýho umění i pornografie. Byla to prostě paráda a je fajn, že mne to zasáhlo v nejlepším věku. Teď spousta turistů přestává Prahu navštěvovat, protože ta atmosféra už je pryč. Všude jen komerční přiblblá nuda a sračky.“

text Daniel Folprecht foto archiv

Témata: Metalománie, Arakain, Debustrol, Krabathor, Citron, Kreyson