Jarda Traband Svoboda: Snažím se, aby můj život nestál na muzice

Máš už nějaké ohlasy od neslyšících?
DVD je na světě teprve měsíc… Ale koncerty jsou přijímány velice dobře. Odehráli jsme s tlumočením pražský křest, brněnský křest a bohnické Mezi ploty.

Tlumočník funguje po celý koncert?
Ano, celé to převede do znakové řeči. Vyžaduje to náročnou přípravu, vlastně je to jakási choreografie. Tlumočení není vždycky doslovné, není to překladatel, spíš parafrázuje, volně vykládá. Často je ten jazyk srozumitelný i pro slyšící, leckteré znaky jsou docela univerzální. Oni navíc tlumočí i muziku, neslyšící člověk potřebuje i informaci, že se právě koná mezihra. Důležitý je rytmus, který vnímají skrz vibrace a světla, mnozí zvládnou i odezírat ze rtů.

Nová deska je plná žižkovských figurek z jedné lokality, kde jsi dlouhá léta bydlel. Představuju si to někde pod Lipanskou.
Je to tak. Ulice Štítného, jak je divadlo Járy Cimrmana. Bývala tam taková pátá cenová, vedle potraviny, které vedli polo-bezdomovci – o nich je písnička Kalná řeka z minulé desky Domasa. Jak se po povodních na Moravě sbalili, vzali úspory a otevřeli si malý krámek, kde prodávali prošlé potraviny, spali tam… Touhle písničkou to vlastně začalo.

Činorodá paní z koloniálu, o níž pojednává song na aktuálním CD, to je někdo jiný?
Ta sídlila o kousek dál – klasický staro-žižkovský koloniál, který měl už její děda a praděda. Zavřela předloni, už ten tlak nevydržela.

Zdalipak figurky někdy uslyší své písničky?
Většina už mi zmizela z obzoru.

Zatímco třeba na CD Přítel člověka byly ke slyšení pokorné texty, teď mi přijde, jakoby se v tobě probudil rošťák. Nakolik je pro tebe tvorba spjatá s tím, co právě prožíváš? Tím, že je celé album takové věrohodné, člověk bojuje s pocitem, že je to o tobě.
Svým způsobem to o mně je. Příběh musí rezonovat s něčím, co se děje v mojí duši nebo co tam tajně dřímá, nějaká ta rošťárna třeba. Nikoliv ale doslova.

Hodně na dřeň mi přijde text o manželském stereotypu Romeo a Julie po deseti letech.
To je písnička o krizi jedné veliké lásky, nemá to žádnou složitou historii. Člověk, který žije dlouhodobě s někým ve vztahu, to asi zná, každý druhý si tím prošel.

V jednom rozhovoru jsem našel větu, že lyrické blábolení je u tebe spíš výjimkou.
Vždycky když mě někdo dotlačí k tomu, abych se konkrétně vyjádřil, řeknu nějakou takovou perlu, načež půl roku na to zjistím, že ji naprosto popírám. Že mám kopu nových, lyrických písniček. Přesně takových, o nichž jsem říkal, že je psát nechci a nepíšu.
Nicméně, to, co já dělám jako písničkář, je vážně spíš vyprávění příběhů než hrabání se v  nitru. A když už, tak zase skrz příběh. Nějak se to vždycky snažím zobecnit nebo navlíknout na někoho cizího.

Po harmoniu a barytonové kytaře ses pro změnu zbláznil do hammondek, jejichž zvuk, dá se říct, dominuje nové desce.
Naše klasické šlapací harmonium bylo na normálních koncertech velmi těžko nazvučitelné. Dlouho jsme ho vozili, vyhýbali se velkým prostorám a hektickým festivalům, aby to šlo v klidu připravit. Čímž jsme si ale zavírali cesty jinam. Nakonec jsem koupil klávesy Nord Electro, kam jsme harmonium tón po tónu nasampovali. A při té příležitosti jsem si oblíbil všechny ty vintage zvuky z šedesátých let, co jsou v Nordu nastálo. Takže teď mám nástroj desetkrát lehčí, strčím do něj dva kolíky a hraju všechno.

Celým novým albem prorůstá zvuk rádia, ladění stanic, praskání tranzistoráku… má to hlubší smysl? Jsi fanoušek rozhlasu nebo jde o jakési synonymum plynoucího času?
Rádio se objevuje skoro na všech našich nahrávkách. Zdá se mi to dobrodružné, to cestování prstem po ladícím potenciometru, obrazotvornost, přejíždění stanic, dolaďování, šum, prolínání… Jde taky o jeden ze symbolů domova; v písničce Posluchač z Prahy i symbol osamělosti. Taky nejistoty – stanice se rozladí, prolne se do ní jiná. Možná ale zbytečně filosofuju: je to prostě zvuk, který se mi líbí.

Vidíš na současné mladé scéně nějaké odvážné střelce, ať už ve svých šlépějích nebo někde úplně jinde?
Pod mladou scénou si spíš představím elektroniku nebo štkavý, kvílivý divno-folk, co se nedá poslouchat. Moc to nesleduju, spíš náhodné věci, které se ke mně dostanou od kamarádů-muzikantů. V hlasování o ceny Anděl nám konkuroval Jananas – ten se mi docela líbí.

Vaše písničky působí jako by vznikaly zlehka. Je to jenom zdání?
Je to čím dál větší potíž. Nadání netrvá věčně, jak jsem zjistil.

Říká člověk, který vydal za dva roky dvě desky.
Domasa ano, ale Neslýchané, tam jsou třeba taky věci staré léta. Taková Princezna Lada čekala deset let na jeden verš. Původně měla vyjít už na Road Movie.

Zkoušel jsi někdy písničkářskou dráhu?
Velice výjimečně. Moc mě to nenaplňuje. Jsem blíženec, který k sobě potřebuje parťáka, spolutvůrce nebo oponenta… necítím se jako sólista. Nezavírám tomu dveře, ale zatím není proč.

Co kromě muziky a rodiny máš na práci? Lze-li tedy ještě něco dalšího stihnout.
Dá se stíhat spousta věcí. Chodit po lese, lézt po skalách, malovat… starám se třeba o školní zahradu, kde stojí vzrostlé staleté lípy, nádhera – to je můj koníček.

Připadá ti život muzikanta lehký nebo těžký?
Já se hlavně čím dál, tím míň cítím jako muzikant. Záměrně. V posledních letech se snažím, aby můj život nestál jenom na muzice. Jako židle, která by se chtěla udržet na jedné noze. Musí mít čtyři nebo minimálně tři.

text: Ondřej Fencl

---