Metalománie: XVIII. díl Pomník věčných har(d)covníků

Vydáno 22.07.2011 | autor: redakce

S postupnou konsolidací celé společnosti se postupem 90. let pozvolna stabilizovala i pozice metalistů – již zdaleka ne na vrcholu, avšak ani v bezedném propadlišti hudebních dějin. Poslední zlomovou událostí byl zrod první tuzemské metalové „supergroup".

Metalománie: XVIII. díl Pomník věčných har(d)covníků Metalománie: XVIII. díl Pomník věčných har(d)covníků

metalomanie_pruhAleš Brichta

Na svědomí ji měla anketa Černá vrána, zosnovaná coby protipól Zlatého slavíka a Bílé vrány Mladého světa. Když pak za rok 1991 respondenti pasovali vedle Debustrolu na posty individuálních vítězů zpěváka Aleše Brichtu, kytaristu Miloše Dodo Doležala, basáka Vlastu Henycha a bubeníka Štěpána Smetáčka, poděkovali jmenovaní na vyhlašovacím ceremoniálu krátkým blokem coververzí a nadšené ohlasy jim vnukly myšlenku společného projektu. Volba padla na pozapomenutou pozůstalost po Jiřím Schelingerovi – nedokončené album Zemětřesení. Sotva však lze předpokládat, že by ke vzniku došlo i za jiné konstelace, což Aleš Brichta potvrzuje. „Asi těžko. I když jsme se s klukama znali a byli kamarádi, nebyl by důvod dávat se dohromady. Každý jsme měli kapelu a neměli tendenci vytvářet nějaké své projekty.“ Stejného názoru je Dodo. „Taky myslím, že to byla obrovská souhra náhod a dneska se na to dívám tak, že to tak prostě mělo být.“ I přes přátelství ústředních aktérů však mohl být kamenem úrazu střet jejich eg. Přece jen úspěšní frontmani na jednom pódiu... Nicméně Miloš Doležal tehdejší vztahovou krizi nepřipouští. „Snášeli jsme se hrozně dobře. Zemětřesení bylo výborně nastavený. Rozhodně nedocházelo k problémům, vzájemně jsme si ve všem vyhověli a myslím, že jsme si to i užili. Třenice začaly být až tehdy, když Brichta pochopil svou obrovskou příležitost stát se sólovým zpěvákem, čehož později vlastně využil.“ Co na to Aleš? „Bylo to bez problémů. Když někdo z nás začal trochu vyšilovat, dostal hned ťafku od ostatních a byl klid. Byla výhoda, že jsme se dokázali vzájemně respektovat a nikdo si nehrál na mistra světa. Všechno jsme podřizovali dobrýmu výsledku.“

DOČASNÉ ERUPCE
Sympatické bylo, že i přes jednoznačný úspěch členové Zemětřesení dodrželi proklamovanou jednorázovost projektu. V roce 1993 vydali album, odjeli turné, ale žádné vykalkulované nastavování se nekonalo, přestože takové úvahy nepochybně nastaly. „Z mojí strany ne, i když tam byly finančně zajímavý nabídky. Ale shodli jsme se, že by to měla být jednorázová záležitost a nastavovaná kaše by udělala trapas i z původního významu toho projektu. Mám dojem, že Dodo chvilku uvažoval, že by se v trochu jiným stylu pojalo nějaký pokračování spolu se Standou Kubešem, ale pak si to rozmyslel,“ prozrazuje Brichta a Doležal vysvětluje. „Na původním Schelingerově Zemětřesení byly dvě věci, který do danýho konceptu absolutně nezapadaly, a to Hostina a Hodina H. Nám se tak moc nelíbily, že jsme je na album nenatočili, ale být tam měly. Říkali jsme si, že kdyby náhodou někdy k nějakýmu pokračování došlo, tyhle věci by tam být musely. Vůbec jsme ale nevěděli, jak deska bude přijatá. Nad případným pokračováním jsme tedy neuvažovali z hlediska úspěchu nebo financí, ale proto, že jsme chtěli dodržet předsevzetí, aby ty písničky nakonec vyšly. Dodnes se tak nestalo a mám pocit, že už je asi nikdo nenatočí. Jestli je realizoval Milan Schelinger, nevím, ale ten by je určitě natočil hrozně špatně. V tý době jsme byli strašně nevypočítaví a bezelstní – alespoň mluvím za sebe,“ tvrdí Dodo.

dodo  gay mann dude s13 foto j.antalovsk   Dodo a Guy Mann-DudePak sklouzává ke vzpomínce na spolupráci s Američanem Guy Mann-Dudem z roku 1994. „Já se dosud snažím být v hodně věcech maximálně naivní z toho důvodu, abych z muziky neztratil radost. Jsem ochoten zapomenout na fůru věcí jen proto, aby se výsledek povedl. Udělat cokoli v showbyznysu je hrozně těžký, protože v něm funguje spousta zájmů a nejrůznějších blbostí, který člověka odtahují od hudby pryč. Když se tedy objevil nějakej hudebně dobrej projekt, vždycky jsem si ho snažil maximálně užít. Vždy mě bavilo hrát s dobrýma muzikantama, ať už byli odkudkoli. Hrozně rád s odstupem vzpomínám na období s Guyem. Mnoho věcí nebylo ideálních, ale měl jsem vedle sebe staršího člověka, kterej měl obrovský zkušenosti z velkýho showbyznysu a měl úplně jiný uvažování. Nemohl jsem se mu v ničem rovnat, ale snažil jsem se. Pak Guy veškerý svý hudební aktivity skončil, takže se uzavřela i naše spolupráce.“

VE ZPĚTNÉM ZRCÁTKU
Dostali jsme se k prahu současnosti, na jehož překročení je ještě brzy. Uzavřeme tedy naši historickou sondu pokusem o odhalení, které období bylo pro tuzemský metal nejlepší. Dojmy muzikantů se různí, což potvrzuje pravidlo, že na každé – i méně šťastné– éře lze najít nějaká pozitiva. „Je to jen můj subjektivní názor, ale já se domnívám, že i přes všechny zákazy, technická omezení a problémy to byla druhá polovina osmdesátých let. Hlavně kvůli konzistentní a zformovaný obci fanoušků, která byla věrná a táhla za jeden provaz. Když byl problém, všichni věděli, kdo za to může – bolševik! Tedy především nedostatečná obrana Zimního paláce po výstřelu z Aurory,“ je pevně přesvědčen Aleš Brichta, kterému v podstatě přizvukuje Necrocock z Master’s Hammer. „Jednoznačně doba těsně před revolucí, kdy se všechno šířilo tajně undergroundem. Fanziny, demáče natočený na koleně, koncerty rozháněný policií, ilegální burzy. Bylo vzrušující, jak to tady bylo všechno nový, spiklenecký, nevyčpělý a přitom tak nějak zakázaný. A pak samozřejmě po revoluci, kdy byla pro metal připravena skvělá živná půda. Monitor začal vydávat desky i všelijakým agrometalistům, vznikaly megafesťáky, otvíraly se kluby... No nebyla to špatná doba.“

dodo s7Miloš Dodo DoležalS tím se ztotožňuje rovněž zpěvák V.A.R. Berun. „Nejsilnější to bylo v druhý polovině osmdesátek a možná na začátku let devadesátých. To bylo nejvíc kapel a chodilo nejvíc lidí. Hodně se jezdilo a vždycky přes tejden se debatovalo, kam na jakou kapelu vyrazit a jestli to tam doopravdy bude, nebo zda to není náhodou zakázaný. A už jely všelijaký ty pokoutně dělaný nášivky a trička, kapely měly fankluby, vlajky, demáče na kazetách. Vycházely na psacím stroji napsaný a pak kopírovaný fanziny o českých i zahraničních kapelách, jedním z nich byl i Rock Report. Bylo to jak skautský hnutí, dost jsme si to užili, i když to bylo náročný. Hail Metal!“ Též Kolins má jasno. „Nevím jak pro ostatní kapely, ale pro Debustrol jednoznačně roky 1990 až 1992. To si nás i později slavní Kabáti zvali do Duchcova u Teplic, aby na ně vůbec někdo přišel...“ A Dodo dodává: „První půlka 90. let byla pro českou hudební scénu celkově skvělá. Rádia i televize byly otevřený a v podstatě se do nich dostalo úplně všechno. V pětadevadesátým se už zase začaly vymýšlet překážky a teď je to úplně zabetonovaný.“ Nebyl by to Miloš, aby se nerozohnil a bez servítků téma rozvinul. „Samozřejmě pro pár interpretů jsou dnes žně, ale kvalita šla opět stranou. My jsme typickej příklad národa, kdy míň talentovaní lidi jsou ohromně výkonní a dostávají se na místa, kde můžou o věcech rozhodovat, protože ty talentovaní o ty posty vlastně ani nestojí. Potom člověk dospěje k situaci, že na lidi, který jednou poslal do prdele, naráží dalších deset let pořád na jiných a jiných místech. Jsme malinká země a mně nezbývalo, než se snažit orientovat ven, poznávat nový a nový lidi, získávat nový a nový kontakty, protože tady to pro mě bylo zavřený.“

Poslední slovo náleží tomu nejstaršímu, frontmanovi Root Big Bossovi. „Já myslím, že je to pořád stejný, ale dnes si už lidi opravdu umějí vybrat a buď na to máš a berou tě, nebo na to nemáš a můžeš se jít klouzat. Jsem rád, že na to pořád ještě máme a věřím, že budeme mít ještě dlouho.“ Ano, ocelová srdce bijí dál naplno.

root s5 foto p.tibitanzl   Big Boss z RootPROKLETÍ DÉMONICKÉ KYTARY
Obecně v tuzemských podmínkách platí, že za slávou se musí do Prahy. Zatímco však mnozí dokola leští patřičné kliky, Miloš Doležal se po dobytí centra dění zřekl zlatých vln našeho malého rybníku showbyznysu a přesídlil do Žirovnice, kde vybudoval respektované studio a nechal za sebe hovořit pracovní výsledky. Na metropoli konce 80. let ovšem nedá dopustit. „Zažít Prahu od roku 1985 do revoluce bylo pro mě osobně fantastický. Město bylo pořád ještě tak nějak prvorepublikový, protože budovy bolševici zase tolik nepřestavěli, ale ani je nijak neopravovali. Člověk tedy zažíval různý hospůdky tak, jak vypadaly před padesáti, šedesáti lety. To bylo hrozně hezký, dneska už je to samá banka a bankomat. Jsem strašně rád, že jsem zažil tu klasickou zanedbanou Prahu.“ Naopak se současnými komerčně-konzumními poměry ve společnosti se Dodo smířit nemůže. „Třeba maďarskej a polskej národ se daleko víc otevírají všemu možnýmu, ale u nás je pořád zakletá paradoxní doba, kdy zkreslená kytara působí démonicky. To je tak strašně zoufalý, dvacet let po revoluci, že jsem to už přestal řešit. Že rádia nepustí zkreslenou kytaru – nechápu. O co tady jde?“

text Daniel Folprecht foto archiv

zavřít