RECENZE: Rockové šlágry v podání Mona

MONA
MONA
Universal
11 trax / 35:13 min

Tak aby bylo jasno, Mona je rocková úderka z Nashville, která vznikla před čtyřmi lety a nedávno vydala svůj self-titled debut. Plus mají za to, že si ho nahráli sami u sebe doma ve sklepě a vydali ho na vlastním labelu. Je to sice sympatický krok, ale v dnešní době hudebních blogů a všelijakých DIY projektů si z toho asi nikdo na zadek nesedne.

Fajn, zpátky k desce. iTunes spouští první track Cloak and Dagger, pro jistotu beru obal do ruky a kontroluji, jestli jsem se omylem nepřehmátl a nespustil Joshua Tree. To bude asi tím, že zpěvák Nick Brown má někdy fakt podobnou barvu hlasu a tak nesměle kopíruje Bonovy manýry, až je to matoucí. Jedeme dál, kapela sází jeden hit za druhým. Třetí Teenager je chytlavá pecka, svým věčným zpomalováním a zrychlováním pěkně graduje a nutí mě v pokoji skákat a pořvávat do závěrečnýho refrénu. Následuje Lines in the Sand a to už si jdu udělat čaj. Pak jedou další a další tracky, které se slívají do jednoho. Na zbytek desky už nemám náladu ani trpělivost a songy nechám dohrát do konce snad jen ze slušnosti. Díky bohu, že mi deska ukradla jen něco málo přes půl hodiny života.

Chlapci z Mona se vážně snažili a nahráli hity na první dobrou. Jenže ta jejich snaha být slavnější než Foo Fighters a Killers dohromady, resp. největšími kulervoucími borci pod sluncem je slyšet v každý vteřině a z toho se vážně točí hlava. Kam se poděla zábava, nadhled nebo jakýkoliv experiment se zvukem? Debut Mona je koneckonců neuvěřitelně bezzubé a konvenční album plné poprockových songů obalených pseudoalternativním hávem určených pro přehrávání na stadionech pro masy. K tomu dojmu zdatně nahrávají i všudypřítomné reverby narvané za všechny zvukové stopy, které měly nejspíš odvést pozornost od toho, že nahrávání proběhlo v suterénu a zakrýt domělou nekvalitu. Narozdíl od jiných stadionovek však Mona nepřichází s ničím novým ani zvukově zajímavým, natož jakkoliv překvapivým.



text: Jiří Kaňa
4/7