BIGBÍT: 4. část Olympic a ti další...

OlympicOLYMPIC V SEMAFORU
Pozdější nejznámější pražská skupina nevznikla najednou, ona se formovala postupně z tělesa, které se nazývalo Karkulka. Časem se v něm objevili mj. Pete Kaplan (kytara, zpěv), Mirek Berka (piano) a Míla Růžek (saxofon), později přišli třeba Pavel Chrastina (baskytara) a bubeníci František „zatím ještě ne Ringo“ Čech a Jan A. Pacák. Po přejmenování na Olympic Kaplan narukoval na vojnu a do Olympiku nastoupilo několik dalších důležitých figur – Pavel Bobek (zpěv), Jiří Laurent (kytara) a Miki Volek (zpěv) a jako úplně poslední kytarista a zpěvák Petr Janda.

Na podzim 1963 kapelu přijali Suchý se Šlitrem do divadla Semafor a režisér Karel Mareš s textařem Jiřím Štaidlem pro Olympic vymysleli pásmo Ondráš podotýká. V podstatě se jednalo o to, že normální koncert Olympiku byl mezi písničkami přerušován nahraným žvatláním 12letého kluka, který se nazýval Ondráš. V kapele navíc začalo hostovat množství zpěváků: kromě Bobka a Volka zmiňme ještě Pavla Švába, Josefa Laufera, Yvonne Přenosilovou nebo Věru Křesadlovou. Byla to vlastně taková bigbítová estráda, nicméně v Semaforu a později i ve své zájezdní verzi sklidila velký úspěch. A co bylo důležité: tím, že se rocková skupina objevila na podiu prestižního divadla, celý rock’n’roll tak vlastně získal statut čehosi „oficiálního“.

   Beatmen v roce 1965To se projevilo i v roce 1964, kdy časopis Mladý svět ve spolupráci se Supraphonem inicioval vydání prvních pěti singlů s rockovou hudbou – a na čtyřech z nich hraje právě Olympic. Nejznámějšími z nich jsou písně Adresát neznámý (převzato od The Beatles, zpívá Karel Gott) a Roň slzy (z repertoáru Brendy Lee, zpívá Yvonne Přenosilová).

Po vzoru Olympic se „komponovaných pásem“ plus zájezdů s kapelou a mnoha hosty chopila i další pražská tělesa, mj. třeba znovu obnovená Karkulka pianisty Jiřího Brabce – pro ní a zpěváka Pavla Sedláčka napsali Šimek s Jiřím Grossmannem pásmo Proces s big beatovým králem. V Karkulce zpívali také Zdeněk Rytíř, Karel Černoch nebo mladičký Petr Kalandra. A objevila se i první profesionální kapela Mefisto, kterou vedl klávesista Karel Svoboda a později do ní nastoupili i kytaristé Pete Kaplan a Ota Jahn. S tou nejvíce zpíval Pavel Sedláček.

BEATMEN: BEATLESOVSKÁ BOMBA Z BRATISLAVY
Zatímco v Praze Olympic a jemu podobní rock’n’rollově estrádničili v počtu skoro dvaceti lidí, hudební svět se mezitím pootočil směrem z Ameriky do Velké Británie. The Beatles, čtveřice vlasatých mládenců z Liverpoolu, zažehla svým mersey beatem novou hudební revoluci a mezi rockovými fanoušky (a zejména fanynkami) vypuklo to pravé šílenství – beatlemánie. Jednoduché, ale ostře zahrané písničky, napůl vycházející z amerického rock’n’rollu, napůl z britského skiffle a folku a doplněné o výborné vokální harmonie, to tehdy hýbalo světem, a nikoli téměř mrtvý rock’n’roll.

George and Beatovens live v roce 1967Beatlesovský zvuk se stal východiskem pro spoustu skupin na britských ostrovech a vlastně na celém světě. V bývalém Československu se přesným epigonem „Brouků“ stala bratislavská skupina Beatmen v čele se zpěvákem a kytaristou Dežo Ursinym. Ani ne dvacetiletí mládenci měli stejné účesy jako Beatles, oblékali se jako Beatles, a co bylo nejpůsobivější – oni i hráli a zpívali jako Beatles! Dokonce se snažili o autorskou muziku a taková Let’s Make A Summer je malým písňovým klenotem.

A tak není divu, že když v roce 1965 zahráli Beatmen v Praze, spadla Olympikům brada.

TUZEMSKÝ BEAT JAKO OTISK BEATLES
Olympic pochopil, že je třeba jednat. Když angažmá v Semaforu skončilo a soubor se vrátil k běžným koncertům, zredukoval a změnil svoji sestavu. Též se začal postupně zbavovat všech zpěváků. Kapela se v roce 1965 vyprofilovala do sestavy Petr Janda (zpěv, kytara), Pavel Chrastina (baskytara, zpěv), František „Ringo“ Čech (bicí), Mirek Berka (piano) a Ladislav Klein (kytara, zpěv). Čecha pak nahradil u bicích Jan A. Pacák.

Skupina také začala psát vlastní písničky, které se svým charakterem měly (nebo spíš chtěly) blížit songům Beatles, přičemž se ustanovila skladatelská dvojice Janda (hudba) a Chrastina (texty). Jejich prvním počinem byla známá píseň Dej mi víc své lásky.

   FlamengoPostupně se objevovaly i další skupiny, které vycházely z Beatles, třeba pražští George & Beatovens zpěváka a skladatele Petra Nováka a textaře Ivo Plicky. Moravskou melodiku vkládaly do svých beat-songů přerovská Synkopa zpěváka Pavla Nováka a kytaristy Jaroslava Wykrenta a brněnský Vulkán kytaristy Aleše Sigmunda a zpěváka Petra Ulrycha. Ulrych se posléze osamostatnil a založil podobně orientované Atlantis. Když už jsme u Brna, nelze nezmínit ani skupinu Synkopy 61, která vycházela z amerického west coastu, také silně vokálně zaměřeného popového bigbítu, kterým v Americe prorazili Beach Boys. West coastem se ve svém prvním období oháněli i pražští Rebels Jiřího Korna a Josefa Plívy. A nesmíme zapomenout ani na Flamengo, kam si Novák s Plickou po rozpadu původních G&B přinesli písničky jako Povídej nebo Náhrobní kámen.

Těmto kapelám hodně pomohly dvě věci. Zaprvé Šimek s Grossmannem začali svůj Klub Olympik koncipovat jako beatový klub, takže pražská rocková scéna měla stálé místo ke hraní – navíc oba začali o beatovém dění vydávat časopis Klub Olympic.A zadruhé hudební publicisté Jiří a Mirka Černých vymysleli první rozhlasovou hitparádu 12 na houpačce. Nechávali v ní zaznít profesionálně nahrané snímky, ale i songy vyrobené ve zcela amatérských podmínkách. Tak se kupříkladu dostala na první místo písnička Já budu chodit po špičkách skupiny George & Beatovens, kterou mládenci natočili doma v kuchyni.

Bluesmen live Petr Fidler v roce 1967-68MATADORS A RHYTHM&BLUES
Ale nebyly ve světě jen kapely, které vycházely z vokálně-instrumentálního beatu skupiny The Beatles. Jako jejich protipól vyslala Británie do světa skupinu, která své základy našla v americkém blues 50. let – u Muddy Waterse, Willie Dixona nebo Bo Diddleyho. Jmenovala se Rolling Stones. Stouni přefiltrovali černošské blues do osobitého rychlého a syrového soundu, tzv. britského rhythm&blues.

Stejně jako Beatles měly i „Valící se kameny“ řadu následovníků po celém světě a samozřejmě i v Československu. Jmenujme třeba pražský Donald v čele se zpěváky Pavlem Černockým a Karlem Černochem; zajímavostí je, že v kapele začínal i později proslulý baskytarista Vladimír „Guma“ Kulhánek. Donaldi švihali Stouny jako na běžícím páse a zejména Černocký se svým projevem velmi podobal Micku Jaggerovi. Další tuzemskou „stonesovskou“ kapelou byli bratislavští Buttons v čele se zpěvákem Dodem Šuhajdou. V Českých Budějovicích hráli Sinners s Oldřichem Říhou (kytara), v Brně kapely Rocky Eagles a F.G.B. Stellars, v Olomouci Bluesmen se zpěvákem Petrem Fidlerem.

   MatadorsTou nejlepší a nejslavnější ale byli pražští Matadors. Skupina měla výhodu, že měla východoněmeckého manažera a vlastně celý pětašedesátý v DDR trénovala a propagovala aparaturu, která ji byla zapůjčena. Fungovala v sestavě Ota Bezloja (baskytara), Jan F. Obermayer (klávesy), Tony Black (bicí), Radim Hladík (kytara), Vladimír Mišík (zpěv) a Karel Kahovec (zpěv, kytara). U autorských věcí se prosazoval zejména Mišík, ale v repertoáru Matadors zpočátku měli hlavně covery od Rolling Stones, Yardbirds, The Who, Kinks či Spencer Davis Group. Proto když se na jaře 1966 Matadors objevili v Praze, zapůsobili jako zjevení.

Na přelomu let 1966-67 Mišíka a Kahovce vystřídal zpěvák Viktor Sodoma a skladatelsky se zapojili hlavně Hladík a Obermayer. Nejznámějšími vlastními písněmi byly songy Malej zvon, co mám a Get Down From The Tree.

A souboj mezi beatem, který reprezentovala skupina Olympic, a rhythm&blues, který razili Matadors, se nejvýrazněji projevil v roce 1967.

Pokračování příště.

text Hraboš foto: archiv