Kryštof: Nekončíme, jen se stavujeme na občerstvení

Loni jste oslavili 15 let existence albem Jeviště, letos hlásíte minimálně roční pauzu. Co se za ten rok všechno semlelo?
Stalo se toho hodně. Objeli jsme tři turné – halové, klubové a kinové. A krásné to bylo i proto, že jsme vše vyprodali. Jen na tyto koncerty přišlo přes 55 000 lidí. K tomu jsme objeli dvě festivalové sezóny. Zkratka jsme neslezli z pódia a ten zájem fanoušků nás strašně potěšil.

Už několik let se stabilně držíte na vrcholu české scény. Není škoda teď z rozjetého vlaku vystoupit?
Ale my z něj nevystupujeme, jen se stavujeme na občerstvení. Nechceme dopadnout jako spousta kapel kolem. To znamená, že chceme, aby na nás chodili pořád s nadšením a těšili se na to, co pro ně připravíme. Proto jsou taky naše projekty stále jiné, nebo se o to aspoň snažíme. Když pojedeme pořád dokola kluby, festy, kluby, festy, haly, festy, kluby uvidí nás fanoušci desetkrát stejně a rozmyslí si, jestli ještě přijdou. Tím, že děláme i management a s promotéry komunikujeme, víme, jak brečí, že kapely, na které chodila spousta lidí, jim dnes sotva zaplní klub pro 500 lidí. Nám se to vyhnulo - musím to zaklepat - a rádi bychom si to udrželi.

Rok je dlouhá doba, nebude se ti stýskat po hudbě a koncertování?
Bude, ale budeme pracovat na nových skladbách a nabírat síly na další maratón.

Nebojíš se, že tě za ten rok třeba opustí chuť se k hudbě vrátit?
Taková věc člověka neopouští. Pokud mu už neleze krkem. A to se neděje.

Máš v plánu v pauze odsunout hudbu úplně stranou, nebo si hodláš skládat do šuplíku?
Pauza bude koncertní. Ale pracovat nepřestaneme. Vlastně na desce už pomalinku pracujeme. Čtyři nebo pět věcí už je na světě.

Potkal tě jako muzikanta někdy stav „vyhoření“?
Po každé desce mám pocit, že už nic nenapíšu. Ale taky vždy doufám, že se to zlomí. Teď to není jiné. Nejsem ten typ autora, který by chrlil jednu věc za druhou a po 70-80 písních už to asi ani nejde. A vždy mě něco donutí jít s tou kytarou na „rande“ a občas to donese nějaký plod.

Nedávno sis založil vlastní label. Co tě k tomu vedlo?
Zvědavost. Střepy byl první počin, který jsme vlastně pro label udělali a chtěli jsme vyzkoušet, jaký to bude mít dopad. A když už jsem se do toho pustil, říkal jsem si, že možná narazím občas na někoho, koho bych třeba vydal a trochu mu pomohl.

Jako první u tebe svůj debut vydá skupina Nebe. Proč sis vybral právě ji?
Kluky znám už strašně dlouho. A kdybych je měl vydat před třemi lety, asi bych to neudělal. Ale oni na sobě strašně zapracovali a poslední demáče se mi moc líbily. Nejdřív jsem je nabídl firmám, dokonce se dostavil i ohlas. Ale ty firmy prostě dnes už nechtějí riskovat, takže chtěly nejlépe hotovou desku atd., a tak jsem si řekl, že to prostě udělám sám a využiju jen distribuce.

Na produkci dohlížíš spolu s Borisem Carloffem, jak vám jde spolupráce?
Myslím, že to bylo fajn. Boris tomu nevěřil, ale jsem ten potenciál cítil a stále cítím. Myslím, že by kluci klidně mohli rozčeřit alespoň malinko klubovou a festivalovou scénu. Na to rozhodně mají.

Jsi v roli producenta despota nebo necháváš muzikantům volný prostor?
Myslím, že producent by měl umět kompromis. Nabízet své nápady a zároveň vycházet z kapely. A my klukům pomáhali najít jejich zvuk a vycházeli jsme z toho, co sami chtějí. Jinak to snad ani nejde.
Jsme samozřejmě připraveni i na to, že to lidi budou srovnávat s Kryštofem, tomu se asi nevyhnem díky textům, které Nebe má. Ale snad to bude trvat jen chvilku... Třeba kapele UDG, která se taky snaží o naši poetiku, to taky nikdo nevyčítá.

Už máš vyhlídnuté nějaké další kapely?
Ne ne, zatím ne. Spousta kapel zpívá v angličtině a to mě tak neoslovuje. U Nebe prostě hráli velkou roli texty, takhle mě to prostě baví. I proto jsme se rozhodli jim víceméně splnit sen. Mít vlastní CD a dobrý klip.

Budeš se teď v pauze věnovat víc divadlu nebo filmu?
Divadlu. Měl bych nazkoušet dvě nové inscenace, jednu v Národním a jednu v divadle Ungelt, pak se budu trochu věnovat kapele Nebe, i když to bude hlavně práce mé ženy no a pak budu skládat nove písně na naši desku.

Považuješ se vlastně víc za herce nebo muzikanta?
Duší jsem asi nejvíc ten frontman no...

Kdy máš větší trému, na koncertě nebo při představení?
To je tak nějak stejné. A záleží taky, o jaký koncert se jedná. Ale v Národním divadle mám trému vždy. To dělá asi ten respekt.

Promítá se ti divadlo do koncertů a naopak?
Určitě se ty složky doplňují, ale tak nějak samy. Ani to prakticky nevnímám. Jen občas slyším, že tu rockovou energii přenáším do svých rolí a naopak, že z koncertu občas dělám skoro divadelní show. Ale to si úplně nemyslím.

Budeš jednou podporovat své děti, aby se věnovaly hudbě, i když uplatnit se v hudebním průmyslu je stále těžší?
Budu je podporovat v tom, co budou mít rádi, jako každý rodič.

Co si skutečně myslíš, že se v tvém životě bude dít od této chvíle za rok?
Od této chvíle za rok bych chtěl finišovat s deskou a mít v podstatě připravené halové turné. Ale… uvidíme, co bude.

Text: Marta Pušová, foto: archiv, EMI