BON JOVI - Bounce

Jak být hitový a přitom neztratit punc rockové kapely? Prostě se nebát ostré kytary a mít v rukávu někdy přeslazené, jindy vkusnější melodické popěvky – přesně takhle to už léta praktikují třeba Aerosmith, Def Leppard raději, prosím, nechme stranou, protože tam už komerční rocková forma nabrala dávno absurdních dimenzí. Bon Jovi je v posledních letech mašinka, která má sice problémy projíždět travnatou prérii, ale to jí nebrání, aby tu a tam okázale supěla do kopce či po chatrných mostních konstrukcích a je jí to, takříkajíc, žráno. Mizerný herec Jon už léta emotivně pěje jednu jedinou baladu a v ostřejších kouscích stejně vrší vokál v kolovrátkových refrénech a byť třeba takovým dnes již neexistujícím Whitesnake či zmrtvýchvstávajícím Guns N’Roses tahle kapela nikdy nesahala ani po kotníky, přesto přežívá na komerčních vavřínech. Je to místy až směšné, jak se ubrečené balady prostřídávají s ráznými Samborovými riffy, kalkul z toho kape jako majonéza smíchaná s malinovým sirupem. A stejně si budeme za čas pískat singl Everyday stejně jako před časem vtíravou It’s My Life. Tahle sorta manipulátorů má po ruce vždy rádoby inteligentní radu, abychom přepli na jiný program či využili tlačítka stop, ale zkuste to – jsou všude.
Jan Petričko