RECENZE: Doogie White na novince ctí hardrockovou klasiku

DOOGIE WHITE
AS YET UNTITLED
Metal Mind
10 trax / 47:01 min

S ohledem na dosavadní směřování (dále např. kapely Cornerstone či Tank) nepřekvapuje, že White se coby výhradní autor hudby na své debutové sólovce zabývá tím, co umí a co je jeho naturelu blízké, tedy rocku postavenému na hitových, přesto nikterak vtíravých melodiích. Činí tak s poctivým fortelem ostříleného harcovníka, který se nesnaží ohromit svět trendovými lstmi a raději se zhlíží v žánrové klasice (startovní riff v Time Machine ovšem až nebezpečně evokuje AC/DC). Na druhou stranu se pečlivě vyhýbá nástrahám klišé ulepených patetických balad. Počínaje Come Taste The Band, v níž Whiteův suverénní a dravý hlas nenásilně doplňuje Patti Russo (vokalistka od Meat Loafa či Cher), vypuká svěží rocková jízda, občas s power metalovým nádechem, na němž má dozajista významný podíl Pontus Norgren z Hammerfall, který se postaral o produkci a nahrál většinu kytarových partů. Ostatně soupiska Whiteových hostů skýtá nejedno jméno, jež je zárukou skvělých instrumentálních výkonů, což výsledné nahrávky bez debat potvrzují.

Progrese sice zůstala za dveřmi studií, ale nevlastní sestra Klasika ji v cestě za zdařilým a příjemně odsýpajícím albem báječně zastoupila.

Daniel Folprecht
4/7