Zabiják heroin aneb Highway to hell

Ne každý dokáže vystoupit, kdy se vehikl řítí závratnou rychlostí do pekel. A přesto je pořád přeplněný. Sličný upír heroin, který používá dráždivé masky a nabízí skvostný život ve studni slasti. Někde v dovětku úpisu, který samozřejmě stylově podepíšeme vlastní krví, je psáno, že ona studna je hluboká, přehluboká a její stěny kluzké a chladné jako sama smrt. Kdo by odolal?



HEROIN: TVŮRČÍ PÁKA
Následující fragment rozhovoru je autentický a odehrál se zhruba v polovině 80. let v jisté kanceláři firmy Faktory Records. Obsazení? Tony Wilson, zakladatel a v oné době i hlavní šéf zmíněné firmy, a jeho přítel Alan McGee.
Alan: „Tony, podívej na tu kapelu, Happy Mondays, které si právě nabídl smlouvu. Jsou vážně skvělí, ale dobře ti radím, co nejrychleji se jich zbav. Za chvíli se rozpadnou, berou drogy po kilech!“
Tony: „Hele, tak to tedy prrr. Jsou na heroinu a extázi, to nejsou pro muzikanty žádné problémové drogy.“
Wilson má, bohužel, pravdu. Historie dokazuje, že heroin neodbourává tvůrčí potenciál, jako třeba kokain a jiné drogy. „Je naprosto zřejmé,“ pokračuje Wilson, „že smack nemá vliv na kreativitu, ale naopak, povzbuzuje ji. Stačí se podívat, kolik skvělých desek vzniklo na heroinu. Samotní představitelé úspěšných nahrávacích labelů, které nebudu jmenovat, otevřeně přiznávají, že drtivá většina jejich klientů jsou junkies a natáčejí pro ně platinové desky deset a více let. Jistě, heroin je tvrdá, nebezpečná droga, svinstvo, ale z hlediska tvůrčího rozletu je ideální. To kokain je pravý opak, ten umrtvuje a izoluje.“

Je to otázka. Jistě, mnohá z přelomových rockových děl vznikla pod přímým vlivem heroinu. A byť je tato droga mnohdy tabu i mezi jinak intenzivními narkomany, stejně si heroin cestičku ke své oběti najde.

„Je to moje manželka, můj život,“ oslavoval h kdysi Lou Reed, který sice nepatří mezi jeho permanentní uživatele, ale své okouzlení heroinem nikdy neskrýval. Stejnou větu by mohli stejně tak pronést namátkou Keith Richards z Rolling Stones, New York Dolls, Guns N’Roses… Kdo by si pomyslel, že na smacku tak tvrdě skončí ten hezounek Dave Gahan z Depeche Mode? A co další „valící se kámen“ Charlie Watts, distingovaný milovník jazzu, který ho bral ještě dlouhé roky poté, co s ním jeho výše zmíněný kolega z kapely jednou provždy praštil? Heroin je prostě největší, nejsilnější, nejnávykovější, nejnebezpečnější. A – dle – jeho uctívačů – samozřejmě i nejlepší.

„Jestli kdy bůh vymyslel něco skvělejšího, tak si to určitě nechal pro sebe,“ napsal s ohromující upřímností William S. Burroughs v roce 1952 ve svém memoáru Junky a dilema heroinu nemohlo být vyřešeno trefněji.

Takže – může být heroin stejně tak kreativní, jako destruktivní?

HEROIN: IMAGE SMRTI
Heroin si vybudoval na rocknrollové scéně neotřesitelný mýtus a nemusel na tom pracovat nijak zvlášť tvrdě. Po vzoru geniálních žroutů opia typu básníka Coleridge v 19. století začala si počáteční rocková generace hromadně kupovat vstupenky k jakýmsi „vyšším principům“, jimiž měl být jedinečný únik z mnohdy tíživé reality či zesílení vizionářství, tak ideálního pro tvůrčí mechanismus hudby. Ovšem mezi roky 1967 a 1972, lemovanými alby The Velvet Underground And Nico a stounovským Exile On Main Street, počalo narkomanské vizionářství ztrácet na kráse a síle. Heroin byl ocejchován jako nemorální a prostopášný stimulant, vhodný leda tak pro „elegantní trosky“ typu Keitha Richardse, z nichž se stala chodící rocknrollová klišé.

Další úspěšné muzikantské generace – rockoví titáni 70. let, poté punks a nakonec představitelé klubové kultury osmé a deváté dekády – totiž začaly přistupovat k heroinu jinak. Pramálo se staraly o „otevření dveří vnímání“, ale přijali heroin jako výraz pro své psanectví a vydělení, ve svém postoji mimo zákon. Heroin pro ně nebyl drogou pro osvobození mysli, ale naopak pro její zrušení, vymazání ega, pro sebezničení. Kurt Cobain mohl nakrásně zemřít po jediném výstřelu do vlastní hlavy, ale pitevní zpráva říká jasně, že jeho krev obsahovala v době smrti třikrát větší dávku, než je životu bezprostředně nebezpečné! Autodestruktivní apel v něm byl hluboce zakořeněn ještě před existencí Nirvany, poté jen zesílil svůj hlas. A vedle toho všeho, jako by mimochodem, vznikala skvělá muzika. Rolling Stones, Happy Mondays ani Nirvana by nikdy nenatočili tak báječná alba, nebýt heroinu. Mohlo jich být třeba víc, mohla být jiná a vůbec ne špatná, ale nebyla by taková, jaká jsou. Písně Nirvany ve své podstatě vyjadřovaly trauma a peklo narkomana, který je dost inteligentní na to, aby si uvědomil, že je v pasti, ale je absolutně neschopný uniknout z ní na svobodu. Co bylo v Cobainově případě naprosto totožné s jeho předchůdci, byl pocit strašného vnitřního neklidu a sžíravé nejistoty, a z toho vyplívá ničivá nutnost drog jako ochrany a úniku před šílenstvím do šílenství ještě hroznějšího. V roce 1973, v době, kdy byli Rolling Stones na vrcholu úspěchů a tvůrčích sil, byli zároveň i exemplárním příkladem hédonistického zmaru a marnosti, a jen málokdo si uvědomoval proč. Nick Kent popisuje ve své knize The Dark Stuff (u nás vyšla v roce 1995 pod názvem Těžkej nářez) jednu after-show party po koncertu kapely v tehdejším Západním Berlíně, kdy na kožichu, rozprostřeném na zemi, předváděly dvě striptérky lesbickou show. Kdosi – snad z předkapely Billiho Prestona či přímo ze štábu Rolling Stones – hodil na kožich zapálený svícen. Ten se okamžitě vzňal, ale obě dámy byly tak zabrány do svého aktu že si toho zprvu nevšimly. Nikdo ze zhruba stovky přítomných oheň neuhasil. „Místo toho se všechny hlavy otočily směrem k Richardsovi a Jaggerovi,“ píše Kent, „kteří trůnili na židlích právě v čele shromáždění. Ale těm se na těle nepohnul ani sval. Dál sledovali chladnýma, mrtvýma očima, jak plameny rostou, až začaly nakonec pálit ženy do masa. Ty vyskočily a začaly hystericky křičet. Pak kdosi oheň konečně uhasil. Ti dva tam dál seděli a vyřazoval z nich ten necitelný, vyhořelý chlad, pocit výlučnosti. Přes svoje rozčarování při pohledu na Richardsovu pózu zloducha jsem však viděl dokonce i já, že za špatnou pověstí a zachmuřelými pohledy se skrývá plachý, introvertní muž, jehož život, rodina a talent se mu před očima zmrhávají, protože je příliš slabý, aby se dokázal odtrhnout od drog, které tolik miloval, protože mu umožňovaly cítit se neporazitelným. Pomáhaly mu udržovat image, kterou také miloval, image Velkého, Zlého Keitha Richardse, pana Tak tvrdýho, že to nemusí dokazovat.“

HEROIN: MÓDA PRO TUPCE
Jestliže Richards stanovil určitý vzor, šablonu, je třeba ty, kteří přišli po něm – punkoví, glamoví losangelští pudlíci, seattleští grungeři, dokonce i Lou Reed – nazvat pravým jménem: metodičtí, vypočítaví junkies, kteří rádi hrají roli, která se jim nabízí. Tyto smutné praktiky dosáhly vrcholu v případě Davida Gahana, který se na heroin vrhl jako děcko na hračku, pod jejíž svůdnou barvou není schopno vidět ostré hrany. Jeho otec odešel z rodiny dřív, než ho mohl chlapec vůbec poznat, Gahan rovněž těžce nesl směr, kterým se Depeche Mode zvolna vydávali, kdy to vypadalo, že budou na věky řazeni pouze k frajerskému synthie-popu a ne k umělcům. Zatoužil se stát ztělesněním tvrdého rockera. Během následujících dvou let se Gahan předávkoval nesčíslněkrát. Pokusil se o sebevraždu, dvakrát prodělal několikaminutovou klinickou smrt. Při vědomí, že svému synovi ubližuje tak, jako kdysi jeho tátu ublížil jemu, unikal bodavým frustracím a neustálým sebeobviňováním tak, že bral heroinu víc a víc. Děsivou klinickou smrt prodělal i frontman americké Pantery Phil Anselmo, když zkolaboval přímo na pódiu při koncertu v texaském Dallasu. Heroinové peklo si prožil Scott Weilland ze Stone Temple Pilots, který má za sebou nepřeberné množství pobytů ve vězení stejně jako rehabilitačních centrech. Říká: „Myslím si, že muzikanti jsou strašně citliví lidé, kteří si navíc vnitřní problémy přímo přivolávají, protože je berou jako uměleckou inspiraci, To se však netýká jen muzikantů, ale i malířů, básníků. Komplexy méněcennosti se bouřlivě střídají s pocity nadřazenosti – tahle schizofrenie mě přivedla k heroinu. A pak už je to jen holá realita, utrácíš čtyři sta dolarů za heroin denně.“ Weilandova sólová prvotina 12 Bar Blues z roku 1998 byla zpěvákovým drásavě upřímným vyznáním a zoufalým voláním o pomoc. Zatím byl vyslyšen. Jen do holých zdí ale „řval“ v prosinci 1976 kytarista Deep Purple Tommy Bolin, než vydechl naposledy.

Heroinové příběhy a tragédie ovšem nesestávají jen z mediálních celebrit, mnohem častěji se týká obyčejných lidí. Chris Starling je rodák z Nového Zélandu, který už dvacet let žije ve Velké Británii. Nejdříve hrál na kytaru doma, po přestěhování do Anglie založil soubor The Starlings, s nimiž vydal bez výraznějšího úspěchu dvě alba a pak kapelu rozpustil. V minulém roce natočil sólový debut. Prý na heroinu. „Bojím se, že mi tu visačku už nikdo neodpáře, v každé recenzi je vždycky heroin, heroin, heroin…“

HEROIN: LÁSKA NEJVĚTŠÍ
Ty zkušené s dlouho pamětí znovuvzkříšený zájem o heroin v 90. letech nijak zvlášť nepřekvapil. Postpunková generace se z hlediska logické lidské přirozenosti nemohla a ani nechtěla poučit z chyb svých předchůdců. Když v útlém mládí slyšel Chris Starling písničku Another Girl, Another Planet od kapely The Only Ones, kterou si zamiloval, nevěděl o tom, že je to heroinová skladba. Jak by také mohl, když převážná většina textů klasických rockových skladeb, oslavující tuto drogu, se nese v duchu milosrdného vyznání?

Mezi nejlepší heroinová alba všech dob jsou řazeny již výše zmíněné desky The Velvet Underground And Nico (1967) a stouneovské Exile On Main Street (1972). První definovala rock´n´roll jako rebelský životní styl s estetickým důrazem na „svatou trojici“ sex, drogy, násilí. Před písněmi jako Heroin či I´m Waiting For The Man, byly jakékoli reference na drogy v textech písní tabu a zde vytáhlý Američan z Long Islandu s židovskou krví (čti Lou Reed) říká, že se díky smacku konečně cítí jako člověk. Druhé album představuje Rolling Stones na vrcholu tvůrčí smyslnosti, vyhoněné heroinem do opiového maxima. Každý kytarový tón je jakoby provlhčený, bicí v závěru Tumbling Dice evidentně mimo rytmus, Jaggerova intonace je mlhavá, planá dvojsmyslů. Tu a tam vytane z textů (jako třeba v písni Shine A Light)naprosté zoufalství: „Ležíš nahý a opilý v áleji, kde tě tví přátelé nechali samotného v chladném, deštivém ránu.“

Přes veškerou patinu okouzlení a lásky končí vždy heroinový tanec v běsivém kruhu zoufalství, frustrace, bolesti a hluboké deprese.

HEROIN
CO TO JE: Diacetylmorfin.
Tvrdá droga, derivována z morfia v podobě prášku. Ten se injekčně aplikuje do žíly, kouří, šňupá nebo polyká. Známý též jako smack, hero, háčko apod. Poprvé chemicky připraven z morfia v roce 1898. Zpočátku byl ordinován k zamezení závislosti na morfiu!

Plusy: prudký nástup stavů euforie, tzv. kick. Pocity vlastní nezranitelnosti. Slouží též jako výrazné anestetikum, tedy lék proti bolesti. Efekty trvají od 30 minut do několika hodin.

Mínusy: obecně převládá názor, že heroin je vysoce návykový i mimo nitrožilní aplikaci, způsobuje extrémní změny osobnosti. Abstinenční příznaky mohou trvat i několik dní, projevují se silnými žaludečními potížemi, křečemi svalstva, zvracením a horečkou. Při předávkování klesá frekvence dýchání pod deset vdechů a výdechů za minutu, oběť nedostatkem kyslíku modrá.

Největší heroinoví závisláci
KEITH RICHARDS (Rolling Stones, dosud jakž takž živ)
MICK JAGGER (Rolling Stones, dosud jakž takž živ)
KURT COBAIN (Nirvana, 1967-1994)
LAYNE STALEY (Alice In Chains,1967-2002)
SID VICIOUS (Sex Pistols, 1957-1979)
MIKE PATTON (Faith No More, vyléčen)
TOMMY BOLIN (Deep Purple, 1951-1976)
PHIL ANSELMO (Pantera, nekolkeré předávkování, v roce 1996 prodělal klinickou smrt, vyléčen)
STEVEN TYLER (Aerosmith, vyléčen)
JOE PERRY (Aerosmith, vyléčen)
DAVE GAHAN (Depeche Mode, vyléčen)
NIKKY SIXX (Motley Crue, vyléčen)
MARILYN MANSON (je smělý, ale léčí se)
SCOTT WEILAND (Stone Temple Pilots, několikeré předávkování, vyléčen)
AL JOURGENSEN (Ministry, vyléčen)
ERIC CLAPTON (vyléčen)
JONATHAN DAVIES (Korn, vyléčen)
AXL ROSE (Guns N´Roses, vyléčen)

text a foto: archiv

---