30. 1. 2008
T-MOBILE ARENA, PRAHA
Pochutnání na (pře)zralých dýních.
The Smashing Pumpkins. Vedle Pearl Jam jedna ze dvou zásadních amerických kapel 90. let, která přežila smrt Kurta Cobaina i stylu, který pomohla přivést na svět. Ačkoliv výraz „přežila“ není s ohledem na sedmiletý umělý spánek, ze kterého se probudila pouhá polovina skupiny (Billy Corgan a bubeník Jimmy Chamberlin) úplně přiléhavý.
Ale časy se mění, a tak si musel Corgan po nemastně neslaně přijatém reunionu kapely připadat asi jako majitel restaurace U Veselé Mrkvičky ve slavném Allenově Spáči. Apetit po dýních prostě není, co býval. Prodeje poslední desky Zeitgeist nejsou valné a s návštěvností koncertů to není o moc lepší. O to víc jsem byl zvědavý, kam se Pumpkins za ten půlrok, co jsem je neviděl živě, posunuli.
Ale pěkně po pořádku. Nejdříve pódium patřilo chlapcům z Hanspaulky. Tata bojs měli na svůj blok slabých 40 minut, do kterých vměstnali sedm skladeb (např.
Toreádorská otázka, Attention Aux Hommes, Elišce, Skovka nebo
Trilobeat). Přestože si museli v prázdné hale připadat, jako by tam byli omylem, odehráli pro pár stovek návštěvníků energické vystoupení okořeněné tradičně milými Mardošovými glosami.
Zhruba ve tři čtvrtě na devět se pódium zahalilo do červené mlhy a bez jakékoliv pompy nastoupily hvězdy večera. A začaly snově.
Porcelina – skladba, která na fanouškovských fórech s přehledem vítězila v tzv. dreamlistech, rozhodně nepatří mezi ty těžkotonážní. Svou náladou je jedinečná a pro fanoušky jedna ze zásadních. Volně přechází v
Nightmare a já si začínám užívat avizovanou změnu setlistu oproti tour 2007. Ti, kdo Smashing Pumpkins viděli minulý rok, nemuseli mít strach, že vstupují do stejné řeky. Následuje svižnější
Bring The Light a blok klasik, při kterých si pod sebe každý pořádný dýňofil dává ručník –
Tonight, stařičká
Mayonaise a
Try, Try, Try probouzí publikum, které je do té doby jako v narkóze.
První polovina koncertu (cca 80 minut!) je písničkovější. Dojde i na akusticky zahrané skladby (např.
Perfect,
1979). Překvapením je zařazení rozverné
Lily a „muzikálové“
My Blue Heaven. Druhá polovina koncertu bohužel poněkud ztěžkla a zhoustla. Po dvou hodinách už prostě vyžadujete trochu ohleduplnosti a netoužíte se cítit jak rozmačkaná tykev. Když po 160 minutách koncert končí evergreenem
Cherub Rock, jsem rád, že můžu jít domů.
Pumpkins překvapili. Nejde jen o délku vystoupení, ale i o skladbu a interpretaci zvolených písní. Ta tam je Corganova vášeň přetvořit klasiky k nepoznání – písničky zazněly, vyjma akustického bloku, ve standardních úpravách.
Mínusem bylo publikum, které se tvářilo, jako kdyby přišlo na ryby, a nezájem Corgana o navázání bližšího kontaktu s ním. Přesto to byl dobrý koncert. Čert vem, že jim poslední deska trochu nesedla. Vidět Pumpkins naživo mělo smysl. Kapela vystupovala sehraně a měla co nabídnout. A i kdyby dalších 20 let jen přehrávala své největší hity, tolik by se snad nedělo. Pořád by mi to bylo milejší než zívat při pohledu na „originální“ kytarovky, které znějí, jako když si na gramci pustíte The Beatles + 10.
text Filip Macháček foto archiv
5
Již dnes Smashing Pumpkins v Praze. Jací byli live před třemi lety?
