Fan jako fanatik aneb stalkeři slavných

Vydáno 02.12.2011 | autor: redakce

Pro mnohé jsou životy slavných něco jako procházka růžovým sadem. I sláva si ale žádá svoji daň – zvýšenou pozornost okolí, která se často mění ve zrůdnou posedlost. Madonna, John Lennon a další by mohli vyprávět. Někteří už ale nemůžou. Sláva si vyžádala tu nejvyšší daň – jejich smrt.

Fan jako fanatik aneb stalkeři slavných Fan jako fanatik aneb stalkeři slavných

georgeoliviaGeorge Harrison s manželkou OliviíProsím, pomozte mi. Někdo mě chce zabít, pořád mě sleduje. Mám hrozný strach, co mám dělat?“ Tato věta už dávno nepatří pouze do itineráře nějakého detektivního thrilleru, kdy vyděšená dívčina vytáčí číslo sympatického pátrače. Z obtížného poberty se nakonec nevyklube vrah, ale její zvrhlý ctitel. Šmíruje jí na každém kroku, krade jí z prádelní šňůry kalhotky, líže zem, po které chodí. Dosaďme za anonymní dívčinu hvězdu pop music, scénář zůstává nezměněn. Kde je hranice, za kterou se normální příznivectví-fanouškovství mění v duševní chorobu, v patologickou úchylku, končící často hrůznou tragédií? Možná se její tuhé kořínky začínají zaplétat ve chvíli, kdy při pohlednu na milovanou star podklesáváme v kolenou, nekontrolovatelně ječíme a nakonec omdlíme. Nesneseme pomyšlení, že by náš božský objekt mohl patřit někomu jinému než nám, třikrát denně mu posíláme růžová psaníčka, chlupaté vycpaninky a košaté pugéty, nemůžeme myslet na nic jiného. Život se nám rozpadá, jsme otroky modly, která je zodpovědná za naše nesnesitelné trápení. Z lásky je mávnutím kouzelného proutku nenávist, veliká a silná jako Niagara. Zbývá jediné. Zabít ho/ji. Anebo sebe. Ve druhém případě však vše navléct tak, aby se to naše star dověděla s patřičnou intenzitou. Abychom ji strašili jako duch i po smrti. Laciný horor? Kdepak. Realita.

V takovýchto případech nezastaví narušeného jedince absolutně nic. Jako dlouhé roky předtím, i ono časné ráno 30. prosince 1999 chránilo usedlost George Harrisona ve Friar Parku vysoké zdivo, elektrickým proudem aktivovaný plot, alarm a bezpečnostní osvětlení. Vetřelec se dostal dovnitř a bez sebemenších skrupulí rozbil vchodovou okenní výplň. Alarm se rozječel, děsivý zvuk rozbíjeného skla probudil pána domu. Bylo deset minut před třetí ráno. Harrison nechal ženu Olivii v posteli a sestoupil po schodišti do haly. Tam se na něj ihned vrhl s nožem šílený útočník. Pětiminutovou rvačku ukončila Oliviia tím, že praštila násilníka masivní stolní lampou. Ve 3:30 přijíždí policie. Harrison krvácí z hluboké rány v prsou, která těsně minula srdce a později v nemocnici Harefield zapříčiní plicní komplikaci. Zděšení Harrisonovi si kladou zásadní otázky: Proč? Kdo?

michaelabram Michael Abram po útoku na George HarrisonaZatčený je identifikován jako Michael Abram, třiatřicetiletý rodák z Liverpoolu, těžce závislý na heroinu. Sousedé jej charakterizují jako samotáře, který však nikdy neprojevoval násilnické sklony. Vzpomněli si, že jednou stál nahý na balkoně a pokřikoval na kolemjdoucí. Co se však v jeho mysli dělo mezi touto klukovinou a pokusem o vraždu, nevystopuje bezezbytku ani ten nejskvělejší psycholog. Nemusíte být ovšem exčlen velkých Beatles, abyste se stali předmětem zájmu tzv. celebrity stalkers (slídilů slavných osobností). Vyprávět by mohli třeba Madonna, Björk, Whitney Houston, Skin, Sheryl Crow, Adam ClaytonU2, All Saints či Super Funny Animals. A nemusíte být vlastně vůbec známý. Jeden producent taneční hudby, který se programově vyhýbal jakékoliv publicitě, byl téměř celý minulý rok zasypáván bezpočtem audiokazet s jediným obsahem – nahrávkou masturbace jeho anonymní ctitelky.

Doktor Park Dietz, profesor psychiatrie a psychologie na fakultě v kalifornském Newport Brach, je vyhlášeným expertem na toto specifické slídilství a mezi jeho nejvěhlasnější klienty patřili např. Michael Jackson, Cher či Olivia Newton-John. Dietzových neocenitelných služeb často využívá i FBI, jak se tomu stalo třeba v kauzách Johna Hinckleyho Jr. či Jefferyho Dahmera. Říká: „Největším omylem v pojímání celebrity stalkers je mylný předpoklad, že toto slídilství je založeno na romantice či sexuální náklonnosti. Rovněž se má za to, že průvodním jevem je potřeba někoho fyzicky týrat, což není vždycky pravda, ve většině případů se jedná o nakumulování všech příčin. Všichni slídilové mají určitou mentální úchylku, častěji jich však vykazují větší množství najednou. Obecně vzato, stalkeři jsou spíš osoby po dvacátém osmém, třicátém roce věku, jsou nezřídka inteligentnější a ekonomicky zajištěnější než ostatní kriminální či psychicky postižená skupina. Dá se říct, že vykazují jeden společný rys – mindrák vlastní identity. Tak kořistí a parazitují na jiné osobnosti, jsou jako upíři. Nezřídka mají za to, že byli hlavní inspirací pro tu kterou píseň či text.“ Annie Lennox, hvězdná zpěvačka Eurythmics, jednou držela list tohoto znění: „Ty kurvo, tys napsala Thorn In My Side o mně, za to zaplatíš. Jaks to mohla zveřejnit? Nechtěl jsem, aby se o nás někdo dozvěděl!“

215277John Lennon se podepisuje svému vrahoviJeden z nejznámějších hudebních stalkerů Mark Chapman, byl vždy slušný, normálně vypadající mladík. Byl takový i ve chvíli, kdy v pět večer 8. prosince 1980 poprosil Johna Lennona, aby mu podepsal album Double Fantasy. Chapman s rozzářeným obličejem poděkoval a odešel. Ve 22:50 téhož dne byl u domu na Manhattanu opět. Místo desky však držel v ruce pistoli. Lennon se právě vracel domů ze studia, kde právě natočil píseň Walking On The Ice. „Pane Lennone!“, uslyšel za sebou, když vystoupil z auta. Ještě než se stačil obrátit, Chapman na něj pětkrát vystřelil, do ramene a do zad. Pak zbraň upustil na zem a zůstal stát na místě. John Lennon, který před třemi týdny propustil svého bodyguarda, vykrvácel při převozu do nemocnice. Posléze vyšlo najevo, že Chapman Lennona sledoval celé měsíce, byl jako hypnotizovaný nejen hudebníkovými idejemi, ale prý i utopickými vizemi Holdena Caufielda ze Salingerova románu Kdo chytá v žitě. Byl odsouzen za vraždu prvního stupně.

Chapman nebyl prvním stalkerem hudebních hvězd, ale byl první, který vraždil. Ve většině případů se totiž jedná spíš o horlivé fanatiky. „Jedna holka mě všude sledovala,“ vzpomíná někdejší zpěvák Slade Noddy Holder, “hráli jsme zrovna v New Jersey a poté se vrátili do hotelu v New Yorku. Když jsem vešel do pokoje, ležela v mé posteli, uplatila posluhovačku. Holka, budeš muset odejít, říkám jí. Začala brečet a prosila mě, jestli si může před odchodem dojít na záchod. Když uběhlo dvacet minut a pořád nevycházela, zavolal jsem našeho tour managera a spolu jsme vylomili dveře. Všude krev, podřezala si žíly. Okamžitě jsme volali záchranku, díkybohu to přežila.“

mark-chapman-lennonMark Chapman, vrah Johna LennonaTermín stalking byl poprvé v těchto souvislostech použit v roce 1991, kdy Robert Bardo zavraždil sitcomovou herečku Rebeccu Shaeffer přímo na zápraží jejího domu v LA: ačkoli má patologické slídilství své kořeny v dávné minulosti a je poměrně běžným (podle expertů má obdobné zkušenosti až dvacet procent britských žen), existuje v případě celebrit moderního věku něco, co dovádí tento přečin až k hrozivým extrémům.

„Slídilství slavných je důsledkem psychologických problémů a úchylek, které nemusí mít vždy nutně vztah k takto sledované a obtěžované osobě,“
říká David Giles, psycholog univerzity v Sheffieldu a autor mnoha odborných publikací, podle něj slídilství reflektuje negativní dopad, jaký má masová zábava na mentálně ochablejší jedince. Moderní komunikační technologie zkrátily vzdálenost mezi hvězdou a civilistou na minimum. Topíme se v kultu uctívačství slávy a bohatství, ve svět, kdy toho o Liamu Gallagherovi víme stokrát víc než o vlastním sousedovi. „Základní pákou je iluze, kterou nám zprostředkovávají komunikační média. Ta nemusí být zodpovědná za slídilství jako takové, ale mají přímý vliv na chování lidí. Před sto lety byla jedinou knihou Bible a blázince byly plné Ježíšů a Marií Bohorodiček. Dnes jsou ústavy přecpány Elvisy  a Madonnami.“

Velké procento případů začíná touhou navázat se slavnou osobou nefyzický kontakt, kupříkladu formou dopisu či dárkového balíčku. Ty často neobsahují jen květiny, panenky či medvídky, ale také fekálie, uřezané kočičí hlavy či použité menstruační vložky. Doktor Dietz přitom s trpkým úsměvem dodává, že jeho pečlivě vedený archiv „poštovních stalkerů“ obsahuje i podstatně bizardnější či závažnější obsahy.

Jiným typickým znakem je fyzický vpád do soukromí hvězd, čímž proslula zejména Lavon Muhammad. Když v květnu 1997 vnikla do domu Michaela Jacksona v Neverland Valley – stalo se tak již po osmé! „Jsem z rodiny!“, zahalekala na zkoprnělou služebnou a klidně prošla až do kuchyně, kde si počala připravovat sendvič. Jednatřicetiletá Lavon, která dostala tři roky podmínky za opakované vniknutí do cizího domu, o sobě tvrdila, že je Michaelovou zákonitou manželkou a matkou jejich čtyř - neexistujících - dětí.

hoskinsRobert Hoskins, stalker MadonnyMadonna
prožila podobnou zkušenost s osmatřicetiletým Robertem Hoskinsnem, který ji obtěžoval celých pět let, než byl odsouzen k deseti letům nepodmíněně. Hoskins se velmi často vloupával do její usedlosti v Hollywood Hilly a vydával se za jejího manžela, který přišel zabít svou nevěrnou a zhýralou manželku.

Whitney Houston,
která paradoxně hrála stalkery obtěžovanou osobu ve filmu Bodyguard, rovněž dlouhá léta obtěžoval osmatřicetiletý kovář z Long Islandu Steve Marriott. Posílal jí střídavě květiny a výhružné dopisy, často jí volal a – navzdory svému bělošskému původu – tvrdil, že je její sourozenec. „Jsem její duševní bratr,“ upřesňoval.

„Takový stalker přitom nemluví o té konkrétní osobě, vyjadřuje se k tomu, co pro něj tyto hvězdy znamenají obecně – slávu, bohatství a štěstí. Udělali jsme studii třiceti obětí slídilů. Zjistili jsme, že plná čtvrtina z nich byla obtěžována jednou a touž osobou z jedné konkrétní skupiny stalkerů.“

Proto třeba Janet Jackson nebyla jediným objektem zájmu Jaye Myerse. Pětatřicetiletý dělník neúnavně rozesílal dopisy například generálovi Colinu Powellovi, který proslul ve válce v Perském zálivu i prezidentskému páru Billovi a Hillary Clintonovým. Janet oslovoval Můj úlovku nebo Můj majetku a jako ve většině případů byly jeho dopisy snůškou tragicko-romantických nesmyslů. „Nikdy jsem nevynechal slovo LÁSKA,“ blábolil v posledním listu, který jí napsal, „bylo to v tajných dokumentech Bílého domu před pár týdny. Ukaž se mi. Slyšel jsem tu jeho píseň. Hned, jak dostaneš můj pohled. To je krásné. Můžu ti někdy zavolat?“

Nejčastější reakcí takto obtěžovaných je zlost a vztek, který záhy střídá strach, spojený s pocitem extrémní zranitelnosti. „Musíte se s tím ale smířit a uvědomit si, že šílenec nejde zastavit,“ říká Ian Anderson, frontman Jethro Tull, který se musel kvůli obdobným zkušenostem přestěhovat, „jinak budeš až do konce života močit za asistence bodyguarda a žít jako vyděšená opice v kleci. Prožil jsem si svoje, celou stupnici fanouškovství od jedné do deseti. Jednička je neústupný vymahač autogramu a desítka ten šílenec, který mě chtěl zastřelit při koncertu v coloradském Boulderu.“

Nejsmutnější jsou případy, které končí smrtí. Ne vždy však v takových případech namíří násilník zbraň a uctívaný objekt, ale naopak na sebe. Mentálně narušený Ricardo Lopez z Miami neunesl vztah své milované Björk s Goldiem. Když zjistil, že ta, kterou si vysnil,  není neposkvrněná panna, s níž vstoupí na nebesa do věčného království, poslal jí do londýnského domu v balíčku bombu a poté spáchal sebevraždu, kterou nahrál na video. Bombu včas odhalili pracovníci pošty.

bjorkvrah Ricardo Lopez těsně před sebevraždouSimon Naper-Bell
, někdejší manager Wham!, Yardbirds či Marka Bolana, tvrdí, že patologické slídilství je nedělitelnou součástí pop music. „Vytváříš styl a vzhled lidí tak, aby byli idoly. Ti, kteří pak tyto modly uctívají, jsou v převážné většině teenageři, protože mají neuspořádaný duševní život, jsou zmateni a nechají se vést a ošulit. Jsou v období mentální nerovnováhy. Samozřejmě, je smutné, když se takto projevuje padesátiletý jedinec. Jestliže stojíš jako hvězda na jevišti a hovoříš k plnému sálu, padesát procent lidí z prvních řekněme padesáti řad přísahá, že s tebou mělo intimní kontakt očí, žes mluvil pouze a jen k nim. Umělci jsou velmi vychytralí ve způsobech, jak fanouška přesvědčit o tom, že právě on je v centru jejich pozornosti.“

Podvědomě tak tyto hvězdy vzbuzují zájem stalkerů. „Někdy je to až neuvěřitelné, jak si umělci sami nabíhají na nůž,“ pokračuje Naper-Bell, „někdy je slyšíš říkat neskutečné věci, jen aby si dokázali vlastní důležitost a nenahraditelnost. Touha stát se hudební hvězdou je pak skoro stejně patologická a tato posedlost je součástí jejich zbrojního arsenálu.“

„Ať tak či tak,“
navazuje doktor Dietz, „jestliže jste slavná osobnost a ve svém obýváku najdete stalkera, doporučuji spíš konverzaci než násilí. Ale je třeba pečlivě vážit slova. Existují specifické fráze pro konverzaci s potencionálním sebevrahem, balancujícím na okenním parapetu, stejně tak i pro tuto příležitost. Nejdůležitější je získat čas, než dorazí pomoc.“



text a foto: archiv 

madonna_048

 

zavřít