V HRADCI KRÁLOVÉ ŠEL OPĚT MĚSTEM JAZZ

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

11. ročník festivalu Jazz Goes To Town proběhl ve znamení nového dramaturga Petera Lipy, obměněného pořadatelského zázemí a především - výborného jazzu. Ke shrnutí zážitků z hlavních večerů spojilo síly redaktorské duo Mazura - Tomášek. Přečtěte si jejich recenzi.

Jazz Goes To Town
Hradec Králové 17.–22. 10. 2005

Letos již jedenáctý ročník královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town měl opět co nabídnout. Dramaturgii měl tentokrát na starost zkušený organizátor a jazzman Peter Lipa. Chtěl přitáhnout posluchače na méně známá jména a na první pohled nepřizval žádnou velkou hvězdu typu Marcuse Millera, jako v dřívějších letech. O dobrou muziku v podání kvalitních interpretů však rozhodně nebyla nouze.
Již během týdne vystupovali na ulici, v restauracích či klubech nejrůznější kapely, například nadějné a stále invenčnější David Dorůžka trio nebo funkoví Gulo Čar. Festival pak vyvrcholil dvěma hlavními koncerty v pátek a sobotu na pódiu kongresového centra Aldis.

Pátek: Zvuková závrať, hamoun Will a silver Herring

První večer zahájil mladý Vertigo Quintet tvořící rozsáhlé celky s prokomponovanými částmi, jež prokládá improvizacemi. Svým projevem zaujal hlavně Marcel Bárta na sopránsaxofon. Energická sóla byla někdy ve stylu Johna Coltranea, jindy si zas pohrával s decentními motivy. Kapelu hodně drží také bubeník Daniel Šoltis. Celkově však bylo hodinové vystoupení Quintetu místy až příliš "free" a postrádalo skladby v rychlejším tempu.

Christophe Schweizer přijel s jinou kapelou, než bylo avizováno, ale to bylo asi jedno. Chrlil ze svého trombonu napojeného na tucet efektů divoké fráze, doprovázen hráčem na elektrickou kytaru. Kontrabasista s bubeníkem je na první pohled dosti náhodně doplňovali rytmy ještě divočejšími a vše tvořilo nepřehledný a hodně hlasitý paskvil připomínající sténající dinosaury. Lidé se zvedali a odcházeli do předsálí.

To co přišlo pak, vynahradilo veškerá zklamání. Altsaxofonista Vincent Herring a jeho Quartet předvedl muziku takovou, jakou mohou zahrát snad jen Američané (i přesto, že bubeník byl Evropan). Jejich straight-ahead jazz strhnul každého v sále. Díky klasické formě téma – sólo – téma se žádný divák neztrácel, harmonie byly líbivé, bubeník Joris Dudli příliš "nešustil" a spolu s basistou Richiem Goodsem čitelně držel rytmus. Nejlepší momenty přišly, když pianista Anthony Wonsey přesedl od klavíru k fender pianu, přidala se baskytara a muzikanti rozjeli melodické funky. Nikdo nezabředával do nekonečných sól s tisícem tónů v každém taktu, vždy včas přišla změna. Přátelské úsměvy a následné tlachání s fanoušky u baru dojem z kvarteta ještě zlepšily. Nejlepší moment večera!






















Will Calhoun
měl kolem sebe kapelu s podobně zkušenými hráči jako Herring, ovšem dalo by se říct, že vždy tvořili jen dva z nich, což značně ubíralo na energii, kterou byli ze sebe tito muzikanti schopni vydat. Bubeník Calhoun doprovázel jednoho ze sólistů a ostatní hráči víceméně jen seděli a unaveně hleděli na zem. Ani když sólo gradovalo, "nepřidávali do kotle", aby muziku více rozjeli. Prostory pro sólisty byly až příliš velké a monotónní beat diváky zrovna neroztančil. A ačkoli by se dalo říct, že jazz je noční hudba, stanovit začátek koncertu druhé hlavní hvězdy až na půl hodiny po půlnoci pokládám za mírnou dramaturgickou chybu.

Jan Mazura

Sobota: Big band, pop funk, výzvy i sny

V předsálí vytvářel iluzi jazzové promenády hradecký Puzzle Jazz, který vyplňoval přestávky a čekání na otevření hlavního sálu příjemnými standardy (Autumn Leaves, Girl From Ipanema,…) v hravém podání. Den předtím se této tradiční úlohy ujal taktéž (téměř) domácí nChant Jazz s vokalistkou Sněžanou Vukevič, něžnou jako její jméno.

Závěrečný večer začal ve velkém stylu a to doslova. Českoslovenký Big band Matúša Jakabčica je totiž přehlídkou skvělých muzikantů a opravdových osobností. Jako celek funguje jako dobře promazané soukolí, pro které jsou košaté kompozice pod vedením skromného leadera vydatným hudebním palivem. Ne nadarmo si Jakabčic jako skladatel a zejména jakožto aranžér vydobil i uznání přísných profesorů na slavné Berklee College. Pravda, jeho kapela musela v Hradci bojovat s nepřízní zvukařskou – první křídlovkové sólo bylo bohužel pouze vidět, klavír Luboše Šrámka zase občas zvukově vyčníval nad celý ansámbl - i přílišnou angažovaností osvětlovačů (na mihotající modré reflektory, namířené přímo do not, či úplnou tmu nad pultíky celé zadní sekce si orchestr během setu stěžoval nejméně pětkrát). Na nasazení, disciplínu a radost ze hry vak měly technické trable vliv pouze minimální. Nadšené publikum se dočkalo i Jakabčicovy kytary, se kterou se ke svému bandu přidal ve vlastní úpravě slavné Body & Soul, tentokrát pod názvem Bodies in Seoul.

Časový plán večera byl díky plánovanému televiznímu přenosu neúprosný, navíc bylo třeba dohnat mírnou prodlevu, takže stabilně profesionální moderátor Aleš Benda musel rozjetý "CS Big band" zdánlivě utnout v nejlepším. Avšak průvodce večerem vybruslil z nepříjemné situace s elegancí sobě vlastní a nepříjemnou úlohu zvládl i přes nelibost nenasyceného publika decentně, nenásilně a s grácií. Zkrátka jako vždy. Polský autor a osobitý zpěvák Grzegorz Karnas vzápětí nabídl pohled na současný jazz ze zcela jiného úhlu. Jeho snové a rozsáhlé plochy, na hony vzdálené klasickým stylovým schématům (a vlastně i běžnému obsazení – Karnase doprovázeli hráči na perkuse, syntezátory a violončelo!) a čerpající spíše z uvolněných frází Jana Garbareka, možná se špetkou Methenyho balad, část publika zaskočily. Ti však, kteří v sále zůstali a postupem času se na Karnasovu poetiku i hudební řeč „napojili“, zažili podobné vytržení a překvapení, které s oblibou scatující zpěvák uštědřil např. o týden dříve posluchačům v Ústí (viz poklona, kterou mu ve svém příspěvku na iReport.cz vystřihl kolega Bořek). Repertoár kroužil především kolem aktuálního alba SNY (a věřte, že jméno je zde opravdu znamením), ale došlo i na ukázku z právě dotočených Balads for the End of the World, které, když vše dobře dopadne, ozdobí pulty obchodů již v čase Vánočním.

Druhou půli večera byl sál Aldisu svědkem pravé multistylové a multikulturní smršti bez hranic, skrupulí a zákonů (to vše v tom nejlepším slova smyslu). Shrnout hudební hody v podání šestice Djabe do několika vět je holým nesmyslem. Sami o sobě mluví jako o jazz-world-fusion, ale výsledek je ještě mnohem pestřejší. A slušelo by se dodat, že i veselejší, neboť humor (a nadhled) patří k těmto bravurním muzikantům stejně jako všemožná ocenění, která díky své hudbě zaslouženě sbírají (včetně „Zlaté žirafy“ za nejlepší maďarské world album roku 2000). Za zmínku stojí jeden velký klobouk dolů, který diváci smekli před kejklemi virtuozního baskytaristy Tamáse Barabáse, dále perkusistova hlasová i rytmická kouzla, plus samozřejmost, s jakou pánové během jediné skladby vystřílejí desítky nápadů, témat a frází, aniž by se celek rozutíkal jinam než k logickému a vygradovanému závěru. Zvláštní poděkování zaslouží i "special guest" Petra, která, ač náhodně vybrána z publika, zvládla s přehledem výpomoc během striktně perkusivního kousku jménem Hradec Králové. Dost řečí, utíkejte popadnout jedno z jejich sedmi CD (nejlépe nějaký "živák"), případně sáhněte po nějakém z trojice dosavadních DVD. Stojí to za to. Tentokrát už kapituloval i pan Benda a navzdory tísni časové svolil k vřele přivítanému přídavku.

Funk Unit Nilse Landgrena bez okolků pokračoval v nastoupené cestě a během chvíle se nejen v uličkách mezi sedadly vesele křepčilo. Pozounový ostřelovač Landgren (foto) totiž do Hradce (a o den později též do Prahy) přivezl prudce nakažlivý projekt s všeříkajícím názvem Funky ABBA. Jako Švéd se s dědictvím popové legendy popral se ctí a po svém a v podání celkem devíti kolegů – včetně blonďaté zpěvačky, dvou klávesistů a neúnavného bicmena – přetavil známé i zapadlejší disko hity do desetiminutových jazzfunkových verzí. Nápad, který by mohl lehce svádět k prvoplánovosti a zaručené trefě do černého, v rukou (a plících) Funk Unitářů vykvetl ve skvěle vystavěné celky, jež obstojí i samy o sobě a nutnou znalost originálu (ze kterého jste často stejně poznali pouze text) nevyžadovaly. Není divu, že s touto show sklízí Landgren ovace po celém světě.

Jedinými, kdo v průběhu jeho odvázaného bloku po skupinkách opouštěli sál, tak byli "přespolní", kteří, ač neradi, pospíchali na jeden jediný rozumný noční spoj směr Pardubice – Praha. Snad Nilsovi následně někdo osvětlil, že i když od něho z pódia to tak možná vypadalo, o protestní odchody znuděných či zklamaných posluchačů ani náhodou nešlo.





















Další procházka jazzu městem je za námi. Stejně jako v případě letošní přehlídky přerovské, ústecké (a stále vzpomínané brněnské) nelze než začít se synkopickým odpočítáváním a těšit se na příští ročník. Na viděnou, na slyšenou!

Filip Tomášek

www.jazzgoestotown.cz

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím