ROZHOVOR S DANEM BÁRTOU

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

DAN BÁRTA & ILLUSTRATOSPHERE právě vydali koncertní 2CD Retropicture. Nejen to bylo předmětem rozhovoru s českým zpěvákem č. 1.

DAN BÁRTA
Zpětné ohlédnutí


Dan Bárta vydává koncertní dvojalbum Retropicture. Jeho název naznačuje, že se zpěvák a autor pozoruhodných písniček ohlíží za svým dosavadním působením v muzikantském kolektivu Illustratosphere, ale i mimo něj, a uzavírá jedno období nahrávek a hudebních představ. Zároveň si ujasňuje, co považuje za dobré natolik, aby se na tom dalo stavět v budoucnu.

Na Retropicture jsou i dvě písničky z vašeho působení v Alici. Jaký byl ten návrat?
Píseň Ráno jsme s Alicí na koncertech nehráli, protože jsme si při aranžování nakladli klacky pod nohy a nemohli jsme ji hrát živě. Takže jsme na to rezignovali. V Illustratosféře jsme to s klukama chytli za trochu jinej konec a udělali jsme to. A Moje vina, to je druhá písnička, tu jsem nahrál na doporučení Ivana Krále, který Alici produkoval třetí desku. Nazpíval jsem to jen s kytarou, protože jsme se nemohli s Alicí dohodnout, jak to budeme hrát, a jak to bude zaranžovaný. A až po letech tenhle živě nikdy nehraný kus Filip Jelínek s Robertem Balcarem a s klukama z kapely rozepsali do harmonie a Filip to rozepsal pro nástroje. A tím, že jsem ty písničky nikdy živě nehrál, jsou pro mě taky nový.

Skládáte písničky s nějakým nástrojem?
Prostě si zpívám. Nepracuju na harmonii. To nechávám na klukách z kapely. Někdy se mi ale stane, že zpívám a slyším tu kapelu za sebou. A potom sedíme ve zkušebně a kluci hrajou a já říkám: tenhle akord ano, tenhle ne. Ten jsem tam nemyslel, ale je dobrej, tak ho tam nechme. Takže se to hledá. A jindy Filip donese věc, která je hotová, a když se ji učím, zase do toho zasahuju. Může se taky stát, že kluci přijdou na nějakou vychytávku v harmonii a ukážou mi, jak by to vypadalo, kdyby se někde zahrál ještě jeden akord a já šel s tím. A když se mi to líbí, přizpůsobím se a musím se to naučit. Takže je to pokaždé trochu jinak.



Jak se vám se slovy při skládání pojí tóny?
Ideální je, když to jde ruku v ruce, s sebou. Když vzniká současně melodie i text. To je nejlepší. Zhudebňovat text je hodně těžký. A textovat melodii je v jistým smyslu ještě těžší, protože co se týče toho obsahu, tak je člověk strašně okleštěný, když chce ty noty dodržet proto, že je považuje za dobré. Když otextovávám melodii, tak ztrácím obsah textu, nebo ho musím trošku obětovat, a když skládám melodickou linku na text, odskáče to melodie, protože to omezuje mé možnosti. Když je to spolu, tak je vlastně nejlepší, přestože je to vlastně nejpracnější, protože člověk musí pořád chytat nějakou momentální náladu a většinou se vyleze… Ale je to různý, někdy ten text napíšu a tu muziku tomu velmi snadno přizpůsobím. Ale vychází to z fráze. Napadne mě věta a najednou uslyším, že ta věta jakoby zapadne do nějaký mřížky a že má nějaký smysl a tak si to snažím zapamatovat. Zpívání vlastně není nic jiného než přehnaná recitace.

Je při živém hraní nějaký prostor na to, aby vás kolegové z kapely překvapili?
No jasně. Písnička je nějaký prostor: jako když si představíte pražské čtvrti, začnete v Dejvicích, skončíte v Holešovicích a je vytyčená nějaká trasa: že se půjde přes Kulaťák, potom po Miladě Horákové, tady přes ten můstek atd. A je na to vymezený nějaký čas, za který se to má stihnout a všichni tam mají být ve stejnou chvíli. A ty lidi buď prostě jdou po té trase, tak jak je žlutě vyznačená v té mapě, anebo se v jednu chvíli někdo urve a jakoby zmizí z té party a napojí se o kus dál, jako že vyleze na Maninách a napojí se v té Dělnické. Jakoby se na tu mapu podívá shora a řekne si, hele tady se jde po čtverci, takže oni půjdou tudy, já tudy a sejít se prostě musíme, protože ten prostor má svoje souřadnice. Těmi jsou rytmus a harmonie a melodie. Takže se navzájem můžeme překvapovat všichni. Já je a oni sebe navzájem, vždycky jde jenom o to, aby člověk věděl, kde je, a aby došel do cíle a všichni tam byli s tou poslední ránou spolu. A když to nevyjde, tak alespoň v duchu. Takže čím větší má člověk v jistém smyslu orientační schopnost, čím víc zná ten prostor, čím víc se orientuje v rytmických a harmonických jemnostech, tím snáz se může pouštět na tenký ledy, do nepoznaných uliček, a přitom vědět, kde se nachází a kdy se vrátí. Přičemž se samozřejmě počítá s tím, že to občas nevyjde, ale i to je zkušenost, která je cenná. Tím se skupina sehrává.



Do jaké míry jste s to při koncertě spoluhráče, právě včetně těch odboček, sledovat? Nestane se, že vás ta hudba strhne a nevnímáte nic?
Já se snažím stržený být i nebýt. Myslím si, že je lepší být pořád při smyslech a nechat to jen proudit vědomím, člověk je soustředěný na každý okamžik a prostě je „v tu chvíli“. Nerad bych to přeháněl, ale když to všechno funguje, včetně technických složek, tak ten koncert je vlastně takový dvouhodinový meditační stav, to znamená, že třeba ve srovnání s dvouhodinovým čekáním na autobus je pro mě prožitek koncertu jedna z nejkratších věcí, co znám. Ten pocit, jak všechno do sebe zapadá. Ty dvě hodiny vlastně neexistují a přitom si uvědomuju, žiju každou vteřinu, protože jinak bych se v tom toku ztratil. Takže si tu možnost užívám, a je také dobré si to zapamatovat a po koncertě si říct: „hele, to co jsi dnes hrál za brejky, to bylo famózní“. Že byly výborný basový linky, když to začalo uhýbat od harmonie, tohle že byla super fráze, tady že to konečně vyšlo... Vlastně v 90% procentech případů hned po koncertě v šatně následuje debata, kdy se tyhle věci musí pojmenovat a celý ten stav se prostě popíše a nějakým způsobem se z toho vytahají momenty, kterých by si člověk u sebe měl všimnout, a který by třeba stálo za to fixovat – že tato zkratka je elegantnější než to, co jsme doteďka dělali, jak to že jsme na to ještě nepřišli a tak…

Vaše alba Illustratosphere a Entropicture jsou jako dva kroky na určité cestě. Cítíte tam už ten třetí krok?
Trošku. Myslím, že se to stane. Vím, že se to stane. A v mlhách už se před námi začínají rýsovat obrysy města, které je třeba s citem dobýt a s láskou vyplenit, hmm.

Chtěl jste, aby Entropicture bylo trošku jiné než Illustratosphere? Nebo to prostě má ten vývoj samo?
Říkali jsme si s klukama, že musíme jít jinudy. Postavili jsme to tak, aby to bylo živější, akustičtější, víc založené na tom, kterými nástroji vládneme. Že si nebudeme vypomáhat věcmi, které v té kapele nejsou, aby se nám snadno hrálo živě a dobře, abychom to udrželi v tom sextetu. A navíc přistoupil Jarda Friedl, který je jiný člověk, jiný kytarista, jinak uvažující bytost, jinak se vztahující ke světu – to všechno je dost na to, aby se to změnilo samo o sobě. Není naším cílem setrvat v něčem, co se povedlo a osvědčilo. Vnímám to tak, že tenhle postoj vede ke stagnaci.. Člověk musí dojít až před tu zeď, kde už to nejde dál. Je-li nějaká taková.



Míváte někdy potřebu si od hudby odpočinout?
Jo. Ale myslím, že se to děje průběžně. Nemívám stavy: „Já už mám té muziky plný zuby, já už nebudu nic poslouchat“, to ne. Včera jsem o tom přemýšlel, že už jsem tři dny neslyšel ani notu, ale nijak jsem se tím netrápil, protože muzika, myslím tím v podobě nějaké „múzy“, ta je přítomná permanentně. Jdu si třeba pro limonádu a zahvízdám si nějakou melodii, něco mě napadne, třeba nějaká fráze, čekám například, až se udělá něco v počítači a hudba přijde. Děje se to samovolně, nemusím zrovna něco aktivně poslouchat, nebo muziku aktivně hrát s takovým tím soustředěním. Člověk prostě nechá tu mysl otevřenou, zabývá se něčím jiným a hudba sama vstoupí. Mám takové to vychytávací síto permanentně v provozu a řeknu si: hele, to je dobrý, a už si to tak drobně zpracovávám. A buď si to zapamatuju a nebo se mi to líbí natolik, že to může být dobrý výchozí materiál, takže si to nahraju do mobilu a pošlu to kámošovi. Prostě je to přítomné pořád. Daleko víc si člověk potřebuje odpočinout od muzikantskýho života a od muzikantů, než od muziky. A muzikanti od zpěváků, samozřejmě, hehe.

text SONY BMG
foto Ondřej Pýcha, Tomáš Martinek



www.danbarta.cz
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím