RECENZE: Scorpions a jejich Comeblack do bačkor nepatří

SCORPIONS
COMEBLACK
SONY MUSIC
13 trax / 54:18 min

Netypicky pojatou kompilaci uvádí sedmero nikterak výrazně překopaných, avšak nově natočených štířích standard (Rhythm Of Love, No One Like You, Rock You Like A Hurricane, Wind Of Change ad.). Jediným zásadním plusem tohoto počinu je moderní zvukové ošetření léty prověřených skladeb, ale zaujme a potěší i z nahrávek prýštící mladistvá šťáva, což u veteránů obecně rozhodně nebývá pravidlem. Navíc Klausi Meinemu to i po šedesátce skvěle zpívá a odpočinutému ve studiu samozřejmě ještě lépe než na koncertech, byť i zde si polohu „eunušských“ pasáží (a že jich v repertoáru mají) upravil adekvátně stávajícím možnostem.

Smysluplným se Comeblack stává především díky šestici velice zdařilých coververzí kapel s těžištěm v šedesátých letech minulého století, které v zakladatelích Scorpions údajně podnítily tvůrčí choutky. K nadčasovým velikánům The Beatles (zvonivě vybrnkávaná Across The Universe) a The Rolling Stones (díky soft metalovým kytarám v refrénu rozkvetlá, přesto víceméně ctící předlohu Ruby Tuesday) jako by měli němečtí rockeři úctu, ale zejména na Children Of The Revolution od T.Rex s vydatným valivým kytarovým zápřahem nebo živou energetickou vodou vzkříšené již tak dynamické All Day And All Of The Night z repertoáru The Kinks se skutečně vyřádili. To budou silné koncertní pecky, až pánové poruší svá předsevzetí a opět vyrazí na pódia. Takže aby bylo jasno: Scorpions ještě stále do bačkor a na výminek nepatří.

text: Daniel Folprecht
5/7