Charlie Straight: Na Žebříku předvedeme ještě užší džíny

Právě finišujete s novou deskou Someone With A Slow Heartbeat. Jak bude znít?
Johnny: Něco mezi Slipknot a Felixem Slováčkem.
Michal: Nová deska je určitě jiná, než ta první. Podepsal se na ní jak náš hudební vývoj během let uplynulých od minulé desky, tak spolupráce s Gayem Fixenem. Nechci ale prozrazovat detaily, nechám na posluchači, ať si udělá svůj názor.
Pavel: Natáčení nové desky probíhalo ve více etapách. Např. bicí jsme točili v nahrávacím studiu Svárov v Praze. Snažili jsme se přímo alchymistickým způsobem dosáhnout takového zvuku, aby se ještě více podpořil charakter a především atmosféra písničky. Při natáčení jsme např. použili domácí utěrky, kterými jsme kompletně přikryli bicí. Další z pokusů bylo tzv. dublování. Je to proces, kdy se nahrají dvě bicí zvukové stopy na sebe.
V dnešní době se lidé vracejí ke starým vinylovým deskám a poslouchají hudbu např. 70 let. Stejným způsobem jsme k natáčení přistoupili i my. Aspoň co se do nástrojového obsazení týče. Půjčili jsme si od jednoho zubaře, který je velkým fanouškem dobových nástrojů, sto let starý cimbál. Dalším nástrojem bylo stařičké harmonium, které jsme koupili za pár korun v bazaru... (smích) Využili jsme i klasické pianino, několik desítek kytar, patero bas, atd. Jedním z nejdůležitějších faktorů při nahrávání bylo místo činu. Měli jsme tu možnost nahrávat v krásném prostředí, ve Švýcarsku v městečku Biasca. Veškeré naše dosavadní pocity a zážitky za uplynulou dobu se snoubily v celek, který jsme se snažili vtisknout právě do připravované desky.

Těžko soudit podle názvu, ale vypadá to, jako kdybyste zklidnili tempo. Je to tak?
Pavel: Máte pravdu. Postupem času člověk získává nové zkušenosti. Překážky, které se kdysi zdály nepřekonatelné, se najednou jeví jako banální! Člověk získává vetší nadhled a čím dál víc zjišťuje, že v jednoduchosti je síla. To všechno se pak odráží i ve vnímaní světa, celého vesmíru...
Albert: Na desce jsou písničky, které vycházejí z toho, co jsem prožil, takže nevím, jak mám přesně odpovědět, abych vám neprozrazoval, koho jsem miloval, s kým se rozcházel, nebo proč v písničce How Do You Like My Earrings zvesela zpívám o něčí zlomené čelisti, která už srostla. Zklidnili jsme tempo a koupili v bazaru harmonium.

Máte neustále tendence vydávat se do světa, ovlivnila vás také mánie předních světových interpretů nejrůznějších žánrů – dubstep?
Pavel: Bez komentáře... 
Johnny: Nevím. Posloucháme každý hrozně moc různé muziky a neřešíme žánry. I dubstep patří mezi to, co mi občas hraje ve sluchátkách. Nechápu takové ty podle mě nesmyslné diskuze o tom, co je ten pravý původní dubstep, co je komerční dubstep. Mám rád James Blakea a pustím si klidně i Skrillexe, Deadmau5e... Cokoliv se mi líbí.
Michal: Vlna dubstepu se v naší tvorbě příliš neprojevila, přece je to jenom trošku jiný žánr. Já se ale dubstepu věnuju sám, zkouším po večerech na počítači nahrávat nějaké tracky a s jedním kamarádem bubeníkem chceme časem i vystupovat živě.
Albert: Dubstep na nové desce neuslyšíte, ale líbí se nám, tak snad někdo udělá remix, třeba Nero. Teď s nimi byl Yemi v Austrálii na festivalu Big Day Out, prý je oslovil, tak jsem zvědavý.



Jste česká kapela, desku jste natáčeli ve Švýcarsku a produkuje ji Angličan Guy Fixsen. Proč taková mezinárodní kolaborace?
Pavel: Dlouho jsme přemýšleli o producentovi nové desky. Guye Fixsena nám doporučil jeden z nejlepších českých producentů Jan Muchow. A proč jsme se rozhodli kolaborovat? Máme rádi změny. Guy Fixsen pochází z Anglie, z jiného prostředí. Spojením dvou různých mentalit vznikne vždy něco nového a zajímavého.
Albert: Ve Švýcarsku je jedno super studio, které máme díky našemu fanouškovi zdarma a Guye nám doporučil Honza Muchow. Když člověk vybírá producenta, měl by to být člověk, se kterým jedete na společné vlně. Nám se to podařilo, začal jsem pít po delší době černý čaj s mlíkem.
Johnny: Chtěli jsme si vyzkoušet spolupráci s lidma, kteří nejsou ovlivněni českým prostředím. To ale neznamená, že by u nás nebyli dobří producenti.
Michal: Chtěli jsme vyzkoušet něco nového a byli jsme zvědaví, jestli nás spolupráce s někým ze zahraničí, kdo má úplně jiný hudební background a vkus, posune někam dál. To se určitě stalo a jsme rádi, že jsme do toho šli.

Švýcarsko není úplně běžnou zemí, kam se muzikanti vydávají natáčet, proč jste jeli zrovna tam?
Pavel: Důležitým faktorem při natáčení desky je, aby se kapela cítila dobře. Městečko Biasca mělo úžasnou atmosféru. Obklopovaly nás zasněžené vrcholky hor. Nedaleko studia byl kamenný lom, který se rovněž podepsal na připravované desce... (smích)
Johnny: Natáčeli jsme kousek od města Lugano a důvod byl prostý – jeden náš fanoušek nám tam poskytl špičkově vybavené studio za bezkonkurenční cenu, takže jsme nebyli omezováni časem. Navíc jsme vypadli z našeho prostředí, strávili jsme dva týdny v přírodě, byla to příjemná změna.
Michal: To, že jsme nahrávali ve Švýcarsku, je spíše shoda okolností, dostali jsme se přes jednoho našeho kamaráda z Čech k pánovi, který má ve Švýcarsku studio a nabídl nám ho zadarmo, protože podporuje mladé kapely a naše hudba se mu líbila. Strávili jsme tam velmi příjemné dva týdny obklopeni štíty Alp, bylo to velmi kreativní prostředí, nic nás tam nerozptylovalo, mohli jsme se plně koncentrovat na hudbu.

Máte pocit, že v Čechách nejsou dobrá studia a dobří producenti?
Albert: V Čechách jsme nahrávali bicí z části v Citronu v Ostravě a z části ve studiu Svárov. Studia jsou tu v pohodě, akorát jsme to ve Švýcarsku měli zdarma i s ubytováním, takže to stálo za ten výlet.
Michal: Tento pocit nemáme, spolupráce s osobnostmi jako Dušan Neuwerth, Honza Muchow nebo Ecson Waldez byla velmi příjemná a obohacující. V českém studiu ve Svárově jsme natočili celé bicí na novou desku a v studiu Citron v Ostravě celé dvě písně.

Křest se koná 3 dny před udílením cen Žebřík, kde vystupujete. Zvládnete takové dvě velké party po sobě?
Pavel: Zvládli jsme už horší věci (smích).
Albert: Haha, křest bude super, na Flédě to vždycky stojí za to. Na Žebříku jsme ještě nehráli a jsme zvědaví, jakou mají tyhle ceny atmosféru.
Johnny: Bez problému. Jen doufám, že zvukovka na Žebříku bude co nejpozději, abychom nemuseli vstávat třeba v 6.
Michal: Musím říct, že občas zažíváme i mnohem větší zápřah. Občas se přihodí i 3 koncerty v jednom dni, to už je pak docela náročné. Takže 2 párty během tří dnů nepředstavují žádný problém.

Jste spíš zodpovědná kapela nebo si rádi užíváte pořádný rock´n´roll?
Pavel: Rock´n´rollu není nikdy dost (smích).
Albert: Mám rád rock’n’roll, ale taky jógu. Nemám rád alkohol, sorry. I když kvasnicové pivo v Německu si někdy dám, to bych kecal.
Johnny: Jedna kamarádka mi řekla, že jsme „snaživá“ kapela. Něco na tom bude, umíme užívat života. I když to každý z nás dělá trochu jinak.
Michal: Kapela musí být zodpovědná, aby dostávala další nabídky ke koncertování a aby vůbec všechno nějak fungovalo. Rockandrollu si v naších dlouhých cestách dodávkou užíváme myslím i tak dost.



Jak vypadá váš běžný den – a především noc – na turné?
Pavel: Základem úspěchu je mít svaly: naložení nástrojů do auta ze zkušebny, vyložení nástrojů z auta na místě koncertu, naložení nástrojů do auta po koncertě a nakonec vyložení nástrojů z auta do zkušebny.
Albert: V půl třetí ráno na benzínce nahrávám podcast na diktafon a bojuju s touhou koupit si dva balíčky bonbonů Harribo. V autě jamujeme boucháním na všechno, co se dá, a přemýšlíme o smyslu života – v tom je nejlepší Pavel, náš bubeník.
Johnny: Vstáváme mezi 6 a 12. Podle toho, jak dlouhý je přejezd a v kolik je zvukovka. Nabalíme auto, je-li potřeba. Jedeme autem. Vylezeme z auta na benzínce, poobědváme oschlou bagetu. Vlezeme zpátky do auta. Dojedeme na místo koncertu. Nošení nástrojů, zvukovka, večeře. Pak koncert, podpisy, focení. Pak balení a odjezd pryč nebo dojezd v místě koncertu.
Michal: Většinou je to režim několik hodin v dodávce – zvuková zkouška – koncert, případná afterparty, nocleh na hotelu a další den zase to samé. Občas vezmeme do auta naše kamarádky nebo třeba vezmeme stopaře, jednou j jsme zastavili dvěma holkám a pak jsme zjistili, že stopujou na náš koncert.

Za loňský rok už máte na kontě Českého slavíka a cenu MTV. Jak takové ceny vnímáte, rozlišujete nějak, která je pro vás hodnotnější?
Pavel: Začínají se nám hromadit sošky. Nechtěli bychom být kapelou, která sbírá trofeje, nýbrž kapelou, kterou baví to, co dělá a přináší tím radost svým fanouškům.
Albert: Vážíme si jich všech a to myslím vážně. Cena MTV vás může třeba posunout dál v zahraničí, zatímco na Víťův projev na Andělech (youtube) minulý rok se dívalo přes milion lidí. Na letošních Slavících mě hodně potěšil režisér a set designer, vycházeli nám vstříc a nakonec to žluté pódium jako z 60. let vyšlo fakt hezky.
Johnny: Hlavní hodnota pro nás je podle mě v tom, že si nás může všimnout někdo, komu se naše hudba může líbit a jinak by se o nás nedozvěděl. Vážíme si každého ocenění, ale myslím, že se shodneme na tom, že důležitější než soška jsou posluchači na koncertě.

Potěší vás víc cena od odborné poroty nebo od fanoušků?
Pavel: Oboje pohladí na duši.
Albert: Těžko říct, ale fanoušky mám radši. Ti při nás stojí vždycky a hážou nám podprsenky (teda tohle se stalo jednou a pak ji ta holka chtěla zpátky – máš smůlu, už je naše).
Michal: Já osobně tyto ceny nerozlišuju, vážím si všech stejně. Největší radost mám asi z těch, které jsou za naši desku.

Na slavnostním udílení cen Žebřík také vystoupíte, na co se mohou fanoušci těšit?
Pavel: Na nové písničky a ještě užší kalhoty (smích).
Albert: Určitě zahrajeme Coco a novou věc Someone With a Slow Heartbeat.

Ocenění jste získali za klip School Beauty Queen, který jste natáčeli v Americe. Hodláte do budoucna kvůli klipu zase někam vycestovat?
Pavel: Určitě ano, pokud se nám naskytne příležitost.
Albert: Chtěli bychom zase někam zajet, ale asi v Evropě, protože letenky tolik nestojí. Možná do Francie, nebo někam, kde není sníh, uvidíme.
Johnny: Určitě. Je to skvělý způsob jak si udělat dovolenou a zamaskovat to natáčením klipu.

Jak hodláte prožít rok 2012, normálně nebo jako kdyby měl být vážně ten poslední?
Pavel: Každý den je třeba prožívat jako by byl ten poslední...
Johnny: Normálně - jako by měl být poslední. Teda budu se snažit.
Michal: Co se týče mě, tak „normálně“ určitě ne. Mám takový pocit, že můj život je všechno, jen ne normální. Stereotypem určitě netrpím. Doufám, že v tomto roce budeme cestovat ještě více než loni a že třeba opět zavítáme do New Yorku.

Věříte na konec světa? Jak podle vás může vypadat?
Pavel: Konec světa určitě bude. Představuji si ho jako obrovský párek, který sežere gigantická příšera.
Albert: Johnny má teorii, že bude svět implodovat a všechno půjde pozpátku a do chvíle, kdy jste se narodili – vcucnete se zpátky... Takže pokud budeme hrát písničky pozpátku, budeme na konci světa jediná kapela, která se dá poslouchat. My a nějaké samply pozpátku na deskách Beatles, ha ha! Já si myslím, že svět neskončí, ale žiju, jako by skončit měl. Tenhle přístup k životu bych chtěl mít.
Johnny: Nevěřím.
Michal: Máme na to v kapele hned několik teorií, jedna z nich, od Johnnyho, tvrdí, že svět imploduje a od toho momentu se budou všechny věci dít pozpátku. Ale opravdovým mistrem vesmírných teorií je náš bubeník Pavel...

Kdyby zvěsti o konci světa byli skutečně pravdivé, co všechno byste ještě chtěli do té doby stihnout?
Pavel: Chtěl bych se podívat do vesmíru a vidět zeměkouli shora.
Albert: Hrál bych víc na kytaru a víc bych se díval do očí jedné krásné holce.
Johnny: Chtěl bych věřit, že bych nic neměnil.
Michal: Pokud by to měl být opravdu poslední, chtěl bych, abychom hráli na velkých festivalech v zahraničí, rychle ještě natočit další desku, prodat všechno, co mám a koupit si na posledních pár měsíců nějaký špičkový klavír a v neposlední řadě trávit čas s nějakou slečnou.



text: Marta Pušová, foto: archiv kapely