ROCKBLOG - Matěj Homola: Jeden den v Indii

Zdravíčko přátelé,
chci dodržet slib daný redaktorce iReportu Martě Pušové, abych vám napsal pár řádek z Indie, kde se momentálně poflakuju. Nevím, zda vás to bude zajímat, pokud ne, v klidu překlikněte na jinou slátaninu. Pokud setrváte, přečtete si banální příběh z mého dnešního dne. Nic zásadního se v něm neodehraje, ale snad vám to trochu nastíní místní situaci, abyste si nemysleli, že tu běhám celej den po památkách. Ne, že bych se jim vyhejbal, ale spoustu dní je tady tak krásně všedních...

Jako vlastně každý ráno, i to moje dnešní začalo otevřením očí. Vytuhnul jsem včera krásně pod širákem na matraci, kterou jsem si koupil pro situace, kdy jde spát venku. Nejsem v žádný džungli. Bydlím se spolucestovatelkou Andrej u jedný přátelský rodiny na konci přenádherný vesnice. Není to klasickej guest house, spíš home stay. Za padesát korun na noc máme pronajatej skromnej pokoj v malým domečku, kolem něhož běhaj bůvoli a metr od něj začíná kaskáda rejžovejch polí. A za tou kaskádou je scenérie tvořená kopečky a kopci balvanů, na jejichž vršcích jsou prastarý chrámy. Kolem nich se motaj věřící, čmouděj tyčinkama, odříkávaj povinné věty a usmívaj se. Jsem na Hampi, pro mne zcela zásadním místě v Indii, na světě, v životě. Chci se rozpůlit a nechat část těla a mozku tady. Zkusím nějaký zaříkávadlo... abrakadabra... a hovno, stále jsem jen jeden, i když blíženec. Kámo, je mi jasný, že budu muset jednou z Hampi odjet... ach jo. Už tejden si s Andrej říkáme, že zejtra svištíme dál. To zejtra se ale pořád posouvá. Nelituju vůbec! Protože už jsem v Indii párkrát byl, vím, že nic zásadnějšího než tohle místo mě pravděpodobně nečeká.

Ty oči jsem otevřel někdy po šestý, tedy ještě před rozbřeskem. Mžourám a zaostřuju na místní mámu, jak lomí rukama a hystericky huláká do rejžovejch polí: „Bhadrrrr, aluuuu, bhadrrr!!!!“ Ne, nemá epiletickej záchvat. Na poli se objevila tlupa opic, kterejch je zde obecně všude plno a máma na ně poštvává psa jménem Alu, což znamená v překladu „brambora“. Trochu nedůstojný jméno pro lovce opic, nemyslíte? Alu je buď blbej, línej, nebo nezkušenej, v klidu se nechá dvakrát i víckrát pobízet, ale nakonec stejně do toho pole vlítne a opice, kradoucí úrodu, vyštěká. Jiný kafe je fenka Kalu, ta do opic nastupuje okamžitě, když je zavětří.

Opice jsou škůdci jak svině, ovšem zároveň je hinduisté uctívají stejně jako krávy, slony, pávy, krysy a další zvířata, který jsou spojený s hindu mytologií. Opičí bůh Hanuman má v hindu mytologii silné místo, takže kdo by sejmul opici kradoucí mu úrodu, byl by v průseru. Jo jo, nezbejvá než konstatovat – jaký si to uděláš, takový to máš.

Vstávám, protahuju ztuhlý tělo, rozkoukávám se po světě a říkám si, že když je tak brzo, mohl bych jít smráknout východ slunce. Andrej ještě chrápe, nebudím jí a a objednávám si u indický mámy kafe. Máma umí tři mezinárodní slova: coffe, tea a monkey. Takže si moc nepokecáme. Zato se krásně a neustále usmívá. Než to kafe uvaří, mám akorát čas seběhnout pár metrů dolu k jezírku s čistou vodou, ve kterým se hodlám definitivně probudit. Vyplaším akvarijní ryby a vyplaším i neskutečně bláznivě zbarvený ptáky, jejichž druh neznám, ale patří do čeledi krásnejch. Svlíknu se a hop do jednoho z nejhezčích přírodních bazénů, se kterými jsem měl tu čest. Proplouvám mezi balvany, koukám na okolní krajinu a čekám, až mě to přestane bavit a půjdu na to kafe.

Po koupeli, horkým kávovým drinku z bůvolího mlíka a záchodu a spol. vyrážím na jeden kopec, pozdravím mnicha, sedám si vedle chrámu, ubalim brko a s očima upřenýma na obzor očekávám rudou kouli. Ještě sekundu...a už leze. Paráda! Ať tahle chvíle trvá věčněěěě!!! Hlavou mi lítaj krásný myšlenky a mezitím slunce letí nahoru jak kriketovej míček ve zpomaleným záběru. Pak zvednu prdel a seběhnu z kopce dolu, tam, kde jsou resorty s bungalowy, stánky s ovocem, s věcmi denní potřeby a s cetkami. „Hajmajfrend hauarju, tudej kaming for čaj?“ Zdravíme se.  Jako by se všichni předháněli v usmívání. Závodím s nima. Minimálně tady a teď je život krásnej. Už se známe delší dobu. Jsem zde pošestý, momentálně čtrnáctej den. Jsou dvě místa v Indii, kde zapouštím pomalu kořeny, jedno na jihu u moře a druhý je tohle Hampi. S některými lidmi nás myslím pojí přátelství, cejtim to a mám z toho radost. Nevím, jestli mě berou jako úplnýho lokála, ale určitě už na mě nekoukaj jako na turistu. Pamatujou si mě z dřívějších let. Nechtěj mě odrbat, jsou rádi, když se zastavím a jen tak dáme řeč o tom, jak dneska bude krásnej den a co kdo budeme dělat.

Projdu mezi bungalowy a jsem u řeky Thungabhadra, která protíná tuhle nesmyslně mystickou krajinu. Chci se dostat na druhou stranu, kde je město, chrámy, větší kocentrace lidí. Potřebuju si koupit brejle, který jsem já debil zase ztratil, pak se chci nechat oholit a tak. Přes řeku nevede most. Pendlujou tam loďky, počkám na jednu, řeknu kámošům “hajmajfrendhauarju?“ a za chvíli jsem na druhý straně. Proklestim se rikšákama, projdu kolem dlouhých schodů, které vedou do vody, a koukám na věřící, jak prováděj obřadný koupele, perou prádlo, dováděj ve vodě... Zvláštní náboženství, tenhle hinduismus. Pozitivní zdá se.

Tady kde jsem, je velkej chrám a na něj nalepený baráčky, ukrývající všelijaký tajemství. V chrámu už jsem byl hodněkrát, dnes mě zajímá holičství. Než tam ale půjdu, někde se najím, protože žaludek začíná zpívat smutnou píseň. Mám dvě možnosti, buď jít do vymazlenější hospody, kde je velkej výběr, ale čekáš, nebo do sebe něco hodit na ulici, kde je sortiment skromnej, což ale neznamená, že špatnej. Hotový je to hned. Namátkou vybírám první polní kuchyni, ve který pečou masala dosa, placky se zeleninovou směsí. Objednávám si u asi dvanáctiletýho kluka masala dosu a litr vody a těším se, až mi to za minutu přistane na stole. Voda je tam hned, ale ta dosa... co tam to hovado dělá? Třicet minut uplynulo a já si začínám bejt jistej, že jsem na blbým místě. Stává se. I tady v Indii. Stejně jako u nás vlezeš do hospody, kde tě nechaj pročekat hodiny, i tady se tak jednou tejdně stane, že natrefíš na takovýhle lůzry. Vstávám a jdu se podívat ke sporáku, kde se fláká zamračenej děda. „Co je s mojí masalou dosou babá?“... Nemusím ani čekat na odpověď. Hodim nadávku  a odcházím vedle do hospody, kde mi za pár vteřin přistává na stole snídaně, kterou spokojeně sním a jdu k holiči.

Oholení hlavy usmlouvám na půlku a pak už jen sleduju v zrcadle, jak na mně pracuje maník s břitvou v ruce a hubu má plnou betelu, místní drogy, která se aplikuje žvejkáním. Jak moc zmašťuje, to nevím, protože je to strašnej humus a mně jeden pokus kdysi dávno stačil. Kámo, dej majzla, plís!

Je dopoledne a slunce začíná fakt echt prát. Kupuju crazy brejle, dávám si čaj u dalšího kamaráda a pak jdu zpět směr přívoz. Po cestě odmítám nabídky na cetky, hadry, hračky, starý mince, trávu, jídlo, zájezd... Na všechno, s čím tě osloví místní šikovní obchodníci. Pak čekám na loďku a koukám na slona, kterej se tři metry ode mne převaluje v řece a na něm s rejžákama pracuje několik lidí. Umejvaj ho a slonovi to očividně dělá moc dobře. Je to slon z hlavního chrámu a tahle koupel je každodenní rituál. Vypucovanýho ho zase odvedou dovnitř, kde vykonává funkci „klepače na čelo chobotem pro štěstí“. Prostě tam přijdeš, dáš mu deset rupií, on si je vezme do chobotu, jehož špičkou ti pak ťukne do čela a pak už je na tobě, zda věříš, že ti tento ťuk opravdu přinese štěstí. Zajímavý, hezký.

Dojdu „domů“, kde potkávám probuzenou Andrej, dáme pokec a nastává klasické polední volno. Je to kolotoč – kafe od mámy, koupačka, brnkání na kytaru, brka, kafe, koupačka, brnkání... Je to tady strašně plodný. Můj sen je zde nahrávat desku. Není to nereálný. Chce to sem dostat jen aparát a taky pořádnej naftovej agregát, neb výpadky proudu jsou zde několikrát denně. Jo a přemluvit našeho bubeníka Fenka, aby jel příští rok místo do Krušnejch hor sem.

Odpolední program je jasnej, beru skejta, kytaru, počítač a kameru a vyrážíme natáčet záběry do terénu. Naházíme všechno do našeho auta s prehistorickým designem, kterej jsme si před pár týdny pronajali na jihu, na několikátej pokus ho nakopnem, zapálíme brko a go!

A jedem krásnou krajinou. Můžeš otáčet hlavu o třistašedesát stupňů a neuvidíš ošklivý místo. Hledáme ty nejbizarnější skalní útvary, kde natáčíme klip na písničku Toubkal a já k tomu čekuju, kde by se co dalo natočit na skejtu. Projíždíme liduprázdnou krajinou a občas potkáme prodavače kokosů, vezme jeden čerstvej, mačetou urazí vršek, zabodne slámku, vyžádá si pět korun, usměje se a ahoj. Je to krásnej den. Zastavujeme, točíme se navzájem do Toubkalu a já půjčuju pastevcům koz a bůvolů skejta, aby na něm mohli upadnout.

Apropos skejt. Je to významný komunikační prostředek. Vzal jsem si ho sem z legrace a věru nelituju. Kde ho vytáhnu, seběhne se dav, ohmatává, zkouší tvrdost koleček a žádá zapůjčení. Musím vyzdvihnout odvahu Indů, s jakou nastupujou na tenhle playboard, jak ho někteří z nich nazývaj. Někdy mi ho vůbec nechtěj vrátit a je někdy až dojemný, jak mě prosej v úplný prdeli, kde není ani cenťák čtvereční asfaltu, ať jim tam to prkno nechám. Nemůžu, hoši, říkám jim, musí si na něm rozbít hubu ještě řada dalších lidí, abych to mohl natočit a pak to ukázat lidem u nás doma – budou mít z vašich pádů radost!

Pozdě odpoledne se jedeme tak na hodinku vykoupat do dalšího jezera s čistou vodou, sedíme na břehu, kouříme, brnkáme na kytaru a je nám fajne. Kousek odtud je opuštěnej stánek s čajem, ve kterým máme hodně dobrý kamarády. Vítaj nás, okamžitě automaticky lezou do auta pro skejta a zkoušej jezdit na zaprášený cestě. Dáváme si čaj, sedíme, kecáme, smějeme se padajícím indoskejťákům. A pomalu nastává další krásná část dne – večer.

Je nejvyšší čas vyrazit domu, protože dnešní západ slunce si chceme vychutnat na stejným místě, na kterým jsem byl ráno. Dorážíme tam akorát včas, koule padá k obzoru a světlo/stín vytváří ze zdejší krajiny abstraktní obraz. Nejsme tu sami. Kolem posedávaj lidi jako my. Jsou z celýho světa. Přijeli s baťohem na zádech, aby si užili čarovný Hampi. Koukáme všichni na to divadlo pod námi a kolem nás a všem lítají v hlavě otázky: Kdo sakra vymodeloval tohle bláznivý místo?

Setmělo se, lidi se zvedají a jdou dolů do resortů si užít večer. Mně se nechce. Zůstávám u chrámu sám. Balim brka a přemejšlim o všem. Svit měsíce dodal okolí zase jinou dimenzi. Ležím na vyhřátý skále, čumím na hvězdy a poslouchám ticho občas přerušený vzdálenou motorkou. Pak se jdu podívat do chrámu, který je plný sošek bůžků a připadá mi, jako by měli každou chvíli promluvit. Silnej okamžik. Sednu si tam s nimi tedy na chvíli, a když z nich nic nevypadne, seberu se a jdu dolu na večeři do mýho oblíbenýho podniku. Je to jistota nejlepšího jídla v okolí, chodím tam každej den, už mě tam znaj. „Haj Matia! Tudej čikn?“

Začínám psát tenhle článek. Mezitím mi na stůl přistálo chicken tikka masala s rejží  a česnekovou plackou, lassi (kefír z bůvolího mlíka, mňam!),mátovej čaj, kafe a nakonec  čokoládová koule, kterou nevím, z čeho dělaj, ale asi do toho něco sypou, neboť jí musím mít každej den, jinak jsem silně nervózní. Dopisuju článek, čtu ho po sobě a je mi jasný, že to spoustě lidem přijde banální, tak se vrátím do úvodu a raději na to všechny hned upozorním. Slib jsem splnil, teď to sejvnu, odešlu, zaplatím a dám si procházku domů.  Je po půlnoci, dvacet pět stupňů, asi budu spát venku. Je mi fajn. Mějte se všichni.

text a foto: Matěj Homola, Wohnout
www.wohnout.cz