SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Rory Gallagher (24.)

Celý život velký uměním a totálně nenápadný vystupováním i absencí v jakýchkoli komerčních záležitostech, umřel Rory Gallagher tři měsíce po svých sedmačtyřicátinách tiše a smutně, když mu vypověděla službu transplantovaná ledvina. A že to býval bouřlivák! Dlužno však podotknout, že spíše ve smyslu čistě hudebním než z hlediska skandálů či alkoholových vylomenin, byť mu byl omamný mok přítelem z nejvěrnějších.

VESNIČAN VE MĚSTĚ
"Jsem šťastný jako blecha, lidičky, asi jsem našel smysl života!" prohlásil s devastující upřímností po prvním koncertu tria Taste, které vytvořil v roce 1965 spolu s baskytaristou Charliem McCrackenem a bubeníkem Johnem Wilsonem. Než se však jmenovaná kapela s úspěchem přidala do tehdejší zlaté bluesrockové rodiny, tvořené takovými ansámbly jakými byly třeba Yardbirds, Cream, Free a další, Rory prolezl něco lokálních kapelek v rodném Irsku (zde se, konkrétně v Ballyshannonu, 2. března 1948 narodil). Dětství prožil v průmyslově zaplivaném Corku, kde mladí buď vařili rock'n'roll nebo se shlukovali na místním stadiónu a fandili tamnímu FC Raiders, který to mimochodem koncem šedesátých let dotáhl až do čtvrtfinále tehdejšího Veletržního poháru, předchůdci to poháru UEFA. Rory tak mučil první struny v souborech Fontana a Impact Shadows, které za "pivo a párek" obrážely místní puby a taneční dupárny. "Pak jsem poprvé slyšel Woodyho Guthrieho, Chucka Berryho, Muddyho Waterse a Lonnieho Donegana a úplně se zbláznil," vzpomínal často. To byl třiašedesátý. O dva roky později vnikli Taste. Energie, živočišnost, nefalšované bluesové cítění, entuziasmus na entou – to vše učinilo z kapely na sklonku šedé dekády skvělé těleso. Rory platil za opravdového guitar hero, jeho role v kompozičním i koncertním procesu byla naprosto dominantní, což dovedlo dříve i později k rozpadu i jiná tělesa než Taste. "Začali jsme se hádat a všechno šlo pomalu do kopru. Charlie si třeba postavil hlavu a z nějakého důvodu odmítal hrát přídavky, ale všechno bylo spíš proto, aby mi ukázal, že je sám svým pánem. A dost jsme chlastali, u baru si poplácávali ramena a ráno se nemohli ani vidět." Taste byli hlavně koncertní kapelou, proto po nich za šestiletou kariéru zbyla pouze dvě pravověrně studiová alba, stejnojmenný debut a On The Boards. Cennější jsou však live záznamy, hlavně doporučuji parádní ukázku jejich vitality a hráčského espritu na desce Live At The Isle Of Wight.

RADOST JAKO MOTTO
V roce 1972 vyjíždí Rory na sólové turné a v doprovodné formaci mu sekundují baskytarista Gerry McAvoy a bubeník Wilgar Campbell (McCracken a Wilson založili krátkodechý soubor Stud), záhy se k nim připojil i klávesista Lou Martin. Neopomíjí ani časté hraní v Belfastu, irská vnitropolitická situace jej tíží, nechápavě nad ní kroutí hlavou z pozice čistého selského rozumu, který tak často při jednání s lidmi upřednostňuje. Radost a jakási mladická naivita jej prosvětluje vnitřním plamenem. Dívat se na něj při produkci je zážitek. Když bere do ruky otřískanou španělku, usedá a spustí třeba Rag Mama Rag, Too Much Alcohol nebo Secret Agent, není chlapečtějšího rockera pod sluncem. Kolem úst mu co chvíli zajiskří neposedný úsměv, oči hoří plamínky omamné radosti, levá ruka běhá po hmatníku a pravá sází bluesové staccato či rozjívenou irskou lidovou na dvě. Znám spousty technicky vytříbenějších strunmistrů, ale Rory byl v tom, jak skladbu dokázal uchopit a následně prodat, naprosto neopakovatelný. A přitom se nemusel stydět ani za onu technickou bravuru. Jen tato nebyla nijak vystavená na odiv a sloužila spíš jako naprosto přirozený předpoklad. A když zahrál chybný tón, smál se tak srdečně, až se s ním po chvíli řehonili všichni v sále. V polovině 70. let je již uznávanou bluesovou veličinou, Tony Palmer o něm natáčí znamenitý film Rory Gallagher – Irish Tour 1974, v kapele se prostřídávají kvalitní muzikanti (jedním z nich byl i bicista Ted McKenna) a usměvavý Ir brázdí svět. "Jak ti je, Rory?", ptá se ho koncem sedmdesátých let reportér německé televize. "Dobře. Mám kytaru, zesilovač. Je mi dobře."

PŘEDČASNÝ SKON
80. léta (hlavně po albu Jinx) prožívá spíš v ústraní, ovšem takovéto tvrzení obstojí spíš v rámci tendenčně komerčního nazírání, protože ze scény nezmizel, koncertoval, skládal a rozdával spršky svého neopakovatelného charisma i nadále. "Nějaké žebříčky, televizní estrády či vůbec publicita, to jsou věci, kterým příliš nerozumím, nepotřebuji je." Z tohoto a obdobných prohlášení však v jeho případě nečišela žádná povýšená arogance. Naopak, byla to spíš přirozená skromnost, díky níž tvrdil, že se jeho styl do médií příliš nehodí. A přesto jeho gallagherovské blues zacloumalo nejednou dušičkou, potěšilo nejedno srdce a rozdupalo nemálo dolních končetin. Zvláště, když si protagonista dokázal plnit i klukovské sny. Zahrál si s Muddym Watersem i s Loneganem, v Dortmundu vystřihli s Jackem Brucem spontánní jam session, v Tokiu vytáhl na pódium Petera Greena, ve Stockholmu dokonce vystřihl neopakovatelný duet s countryovou prsatkou Emmylou Harris... Po hudební stránce stál na vrcholu. Zdraví však nesloužilo, jak by čtyřicátníkovi ještě sloužit mělo. Přestěhoval se již natrvalo do Londýna a zhruba od roku 1991 drasticky omezil koncertní činnost. Trpěl vysokým tlakem, ledvinovou kolikou, chronickou nespavostí. Chřadnul před očima. Když se tak děje u starce, nezbývá než útrpně přijmout nesmlouvavé zákony přírody. Když však umírá muž v nejlepších letech, s očima chlapce, chce se brečet bolestí a bezmocí.

V úvodu vzpomenutá transplantace ledviny se ukázala být nevyhnutelnou. Pozdější komplikace už jen trpkým osudem. Ještě, že umělci Gallagherova kalibru neodcházejí zcela beze zbytku. Že po nich zůstává – muzika. V případě Roryho se prostě nelze ubránit klišé, vetknutému za nekrolog. Muzikant zemřel, ale jeho hudba žije dál. Rest in blues.

text a foto: archiv