Oto Klempíř interview: Chtěl jsem desku bez J.A.R.ovství

Podle vydavatelské firmy nabídne "rap s příchutí šansonu, vypjatými refrény a působivými texty". Zjevně se máme na co těšit, také proto, že Špička je prvním českým albem, které je masterováno v legendárním studiu Bernie Grundman Mastering v Los Angeles. Ujal se ho Briane Gardner, borec spolupracující s takovými hvězdami, jako jsou Eminem nebo Dr.Dre.

Takže máme čekat něco, čím se chceš vymezit k J.A.R.?
Nechci se s J.A.R. rozejít, ale chtěl jsem si udělat něco bez nich. Už jsem se sice angažoval v projektech Snowborďáci, Rafťáci nebo Ro(c)k podvraťáků, ale stejně tam byl J.A.R.ovský element Mirek Chyška, který do toho chtě nechtě zavlekl J.A.R.ovství. Prostě jsem se rozhodl, že to udělám bez kamarádů.

Jeden ti přece jenom pomohl - Dan Bárta.
Tak jasně. Já to nazpíval ve třech polohách, ale chyběly mi takové mezostředy. Tak mi je dozpíval Dan. Ono to tam není moc slyšet, ale udělá to takový plný vokál bez bez děr.

Bylo nahrávání s Rózsou o hodně jiné než s J.A.R.?
Bylo zajímavé sledovat rozdílné pracovní postupy. V tom našem hudebním baráku J.A.R. je hodně lidí, každý se tam musí vejít. Takže se part rozkouskuje na kousky, a ty se v rychlém sledu precizně nahrají. Nikdo nezkouší zpívat jednu píseň dokola celý den. S Oskarem jsme si mohli dovolit luxus profrázovat celou píseň, což bylo samozřejmě náročné.

A texty? Jsou jiné než píšeš pro J.A.R.?
Je to absolutně diametrální rozdíl, protože jsem si mohl dovolit, co chci. Věděl jsem, že se mi do toho nikdo nebude vrtat. Kluci z J.A.Ru mi občas něco uberou, něco přidají, a text samozřejmě ztrácí tu původní originalitu a nabývá jinou. Ty úpravy dělají jen pět procent, ale stejně mě to sere... (smích)

Jak takový text vznikne, je na začátku jen taková skládačka slov, nebo hned víš, k čemu to povede?
Obojí. Někdy hledám slova, která by mě uspokojovala. Když je hledám, klidně oželím jejich význam. Témata, která zpracovává pop jsou velmi omezená - vztah mezi mužem a ženou, vztah ženy  k dětem, a tak dál. Třeba od začátku jsme věděl, že Poločasy budou parodií na dějiny České republiky. Trochu politiky u mě najdeš vždycky, vždyť je to každodenní součást života. Třeba v Kameni vyjadřuju znechucení nad tuzemskou politikou, které se nepovedlo v roce 1989 přeskočit "divoký kapitalismus" a skočit do nějakého švédského modelu státu. To jsme posrali.

Textaři se buď vyjadřují o svých pocitech, nebo popisují okolí. Co je ti bližší?
Nebaví mě poslouchat o něčí depce, pokud to není případ typu Bohuslava Reyneka, ale já to tak neumím. Proto jsem se ze subjektivní lyriky nasměroval do bojové popiky.

Řekl bych, že jste si s Rózsou příliš nelámali hlavu s komerčním dopadem Špičky...
Rozhodli jsme se, že nebudeme dělat běžnou popovou desku. Pojali jsme to po hudební stránce minimalisticky, texty označuju jako dada, i když to tak úplně není. Jsou to prožité věci. Kdo to pochopí, ten to dá. Nechtěl jsem žádný americký rap, ale aby podstata byla "pradávně rocková". Spíše jsem chtěl vyprávět a zpívat, než rapovat.
Já vlastně tíhnu k monotónnímu deklamování, líbí se mi třeba zpívaný korán, naštěstí mi to Oskar nedovolí. Dokonce mě nutí zpívat. Tak jsem se do toho položil a myslím, že to není úplně špatný. Minimalismus není jen tupý rytmus, na desce jsou poměrně složité figury a vládne tomu basa, občas tam troubnou dechy. Do toho nejde monotónně nic kecat, Oskar je geniální, jsem rád, že se mi podařilo natočit desku s takovým borcem.

Kdo se komu více přizpůsobil?
Přizpůsobili jsme se navzájem. Vyšli jsme si vstříc. On věděl, že ode mne nemůže čekat nějaký popík nebo soul, že to bude neobvyklé interpretačně i textařsky.

Nahrávka je prvním českým albem, které je masterováno v legendárním studiu Bernie Grundman Mastering v Los Angeles. Je to teď móda nebo nutnost míchat nahrávky ve Spojených státech?
On ten můj mezzosoprán bas v určitých polohách není vůbec znělý, plně by zapadnul v nástrojích. Tak jsme potřebovali mastering, který by s tím něco udělal. Není to placaté, jako nahrávky vzniklé v Čechách.

Budete Špičku prezentovat na koncertech?
To chceme. Živé vystoupení je živé vystoupení. Koncerty zatím vyjednáváme, nechceme žádné běžné kluby, ale alternativní exkluzivní prostor s dobrým zvukem, kde se nebudeme tísnit v nějakém zakouřeném rohu. Když už do toho v našem věku jdeme, chceme, aby to bylo abnormálně dobré, proto jsem přivítal nabídku Dana Bárty, že by si s námi na našich koncertech zazpíval a uplatnil svůj zájem o beatbox. V kapele bude například slovenský ultradrumer Martin Valihora, na basu Oscar... Takže na pódiu bude stát taková muzikantská ultrasuita a já. (smích)

Dost jste si vyhráli s obalem. Není ti pak líto, že lidem stačí mpétrojka stažená z internetu?
Nemám s tím žádný problém, ale samozřejmě mi schází kvalita produktu. Pro nás bylo bolestné zmizení artefaktu vinylové desky, nejdříve přišlo cédéčko, pak minidisk, a to mě už opravdu nasralo. Ten se naštěstí nechytil, ale dnes není nic. Fandovská sběratelská základna chce sice mít k hudbě obrázky, ale někdo to mít nemusí. Stačí, že to píchne do iPodu a jde. Poslouchání hudby doma? To už dnes dělá málokdo. Hudba je spíše životním stylem, doplňkem k autu, chůzi nebo ke sportu. Ale ono to nakonec dopadne tak, jak má. Kniha také nezahynula. Vyťukávat si něco na iPodu je asi pohodlné, ale pro mě to není žádná zážitek. Proto jsem chtěl, aby byl obal digipackem plným informací a ne jen umělohmotnou krabičkou.

Jak koukáš jako tvůrce na problém stahování a zásahů do svobody internetu?
Mě to až tolik neživí, takže si dovolím ten luxus si nedělat se stahováním hlavu. Internet má tu výhodu, že mu žádný establishment nemá co nakazovat. Měl by si tu svobodu udržet, i když je to pro spoustu tvůrců bolestné, protože lidi si zvykli za hudbu a filmy neplatit. To já nedělám, film na laptopu je pro mě nuda. Chci chodit do kina, vidět třímetrové hlavy...

Letos to je 30 let, co jsi jako rodák z Kyjova dorazil do Prahy. Jak sis zvykal na život v metropoli?
Hrozně jsem s tím bojoval. Nechtěl jsem se měnit. Všichni lidé, kteří sem přišli, byli do roka a do dne Pražáci a já jsem pořád držel intelektuálního ducha z moravského gymplu. Před rokem 1989 jsem přemýšlel, jestli se mám vrátit. Ale pak jsem si představil ty zlomyslné moravské ksichty a zůstal, i když už jsem měl párkrát sbaleno.

text: Roman Jireš, foto: archiv