BLUE EFFECT + ETC... LIVE

BLUE EFFECT + VLADIMÍR MIŠÍK & ETC...
9.3. Palác Akropolis, Praha

VETERÁNI ČESKÝCH BEATŮ SE K STÁRU ZNOVU POTKÁVAJÍ. AČ JIM TÁHNE NA ŠEDESÁT, HRAJE JIM TO SVORNĚ JAK V DOBÁCH BEZVOUSÝCH.

Hrubý se vrátil k Mišíkovi, Prokop se po letech spojil se Skoumalem, BLUE EFFECT a ETC... to vzali z jedné vody načisto a na checkpointu zima-jaro si střihli společné turné. Dřevním blues ho před vyprodanou Akropolí symbolicky odstartovali dva kdysi znesváření kohouti Hladík s Mišíkem (ten druhý se dnes už jen směje tomu, že někdy odmítal zpívat česky), teprve poté se přidal houslový hastrman Hrubý, načež se na pódium vplížila čtveřice o pár generací mladších muzikantů doprovázejících Hladíka v obnoveném Blue Effectu.



A znovu se budu opakovat: viděl jsem je podesáté, repertoár v podstatě neměnný, ale tenhle pytlík od čaje prostě neztrácí na síle ani po několikerém vymáchání. Vystudovaný bubeník Honza Křížek, zde kytarista, klávesista a především zpěvák, to je prototyp Oldfield – v klidu by si mohl natočit desku sám. V Akropoli zastínil i Pavla Bohatého, jemuž vražedné výšky v nádheře Ej padá padá rosenka nadělaly o něco víc vrásek než normálně. Lépe než exkursy do repertoáru někdejších Křížkových Walk Choc Ice se v tento netradiční večer vyjímaly majstrštyky typu Rajky, jen když jindy bezchybnému Václavu Zimovi podruhé vypadla palička, vzpomněl jsem si na Vlado Čecha. Tento dnes zapomenutý, v nebi popíjející český Bonham totiž kdysi s Hladíkem značku Blue Effect definoval (viz REPORT 7-8/05).

Mišíkovi Etc... fungují na jiném modelu než současný Blue Effect. Bělovlasého barda obklopují odjakživa v podstatě vrstevníci. A když se do toho tohle stádo muzikantských es dá, to se to pak sní. Hned na startu dvě překvapení: Belveder a Cesta do dětství. Že by konečně došla naplnění léta avízovaná touha oprášit něco zapomenutých klenotů? A pak Šmajdák a ploužáky, jako vždy skromný a účelný Pavel Skála, nebývalou atmosférou v sále nakopnuté rytmické dvojspřeží Zelenka-Veselý, i housle Jana Hrubého byste poznali mezi stovkou symfoniků. A samozřejmě Mišík prohrabující bujnou kštici, nadšeným diváctvem vybičovaný k nadprůměrnému výkonu (dokonce i pohybovému)... Vrchol blaženosti.

Do vyměřených 70 minut se vešlo i několik novinek hravě konkurujících letitým evergreenům (snad největší aplaus sklidil fundovaný sranda-nářez Když se kouří konopí), na závěr zazněla společně s Blue Effectem píseň všech písní Slunečný hrob a pak už jen tradiční povel „vzhůru na bar!“. Rozpouštět emoce...

text Ondřej Fencl, foto www.suplik.com