Shane MacGowan: Trust in chlast

Ač jeden ze symbolů irské pijácké muziky, narodil se Shane MacGovan v Anglii. Poté, co si ho rodiče jako povedený dáreček na štědrý den roku 1957 v Kentu, vrátili se během následujících několika měsíců do rodného Irska. Tam začal záhy nasávat. Kromě tradičního místního folklóru i pivo a whiskey. V deseti už byl závislý na alkoholu a od čtrnácti pravidelně fetoval. „Rodiče byli ve vztahu k dětem typičtí Irové. Když děcku alkohol chutná, tak ať si ho dá,“ vzpomínal Shane na útlé dětství, kdy kromě chuti lihovin záhy dostal poetickou slinu. Ještě mu nebylo ani 15 a měl za sebou několik vítězství ve školních soutěžích. Jinak silně tíhl k punku, jeho první kapela The Nipple Erectors (později jen The Nipps) nadchla i Paula Wellera z The Jam, vznikla pod přímým vlivem Sex Pistols v roce 1976 a během čtyř let natočila album a několik singlů. Když Sounds otiskl Shanův opilý ksicht na cover jednoho z čísel roku 1976 s titulem Tvář roku, stal se nepřehlédnutelnou ikonou britského folkloru punkové éry. Když však komerčně výrazněji neprorazil ani s kapelou Milwall Chainsaws, odklonil se od punku směrem ke své přirozenosti – irské lidovce, kombinující folk a rockabilly.

POLIB MI PRDEL
The Pogues (původně Pogues Mahone, což je galský výraz pro „polib mi prdel“) dal dohromady s přáteli na sklonku roku 1982 v Londýně a jejich úspěch byl bleskový. Punková divokost, naroubovaná na stejně energický a vášnivý irský protestsong i dupárnu s charakteristickými texty o chlastu, neopětované lásce a hořkosti zklamání byla stejně autentická jako barvotiskově stylizovaná. Sprška hitů (A Pair Of Brown Eyes, Fairytale of New York) a dvojice silných alb (Run, Sodomy And The Lash s produkcí Elvise Costella v roce 1985 a If I Should From Grace With God, 1988) katapultovaly spolek na špičku hitparád. Nabízela se dokonce volná paralela s Jethro Tull, kteří jako hospodští odrbanci podobně vytrhli hudební scénu o 15 let dříve. Image ožralých fuckerů, kteří to umí tak famózně rozbalit, přerostla MacGowanovi přes hlavu. Stal se z něho nespolehlivý flákač (třeba v roce 1988 se vykašlal na několik koncertů, přestože Pogues tehdy otvírali pro samotného Boba Dylana, pamětníci si vzpomenou, že při jedné štaci za něj zaskakoval dokonce Joe Strummer z The Clash) a excentrický piják, který si kolem sebe vytvořil auru básnivého psance a množství nábožných ctitelů, které jeho šílený životní styl děsil i přitahoval. „Nejsem v kapele proto, abych pil mlíko,“ zněla jedna z jeho replik.

TEKUTÉ SMUTKY
V roce 1991 už toho má zbytek kapely po krk a Shane je z The Pogues tvrdě vykopnut, je to však začátek konce samotné kapely, protože návštěvníci koncertu samozřejmě postrádají svou oblíbenou figurku.Pod slupkou drsného násosky se však tetelí citlivá dušička, vhozená do víru těžkých existenčních problémů. Jeho závislost na alkoholu a práškách se ještě zhoršila a mnozí se bojí o jeho život. Kromě duetu What A Wonderful World s Nickem Cavem se totiž na několik let propadá do hlubokého ticha, které přerušuje jen sporadickými vystoupeními, kdy se snaží zpitý pod obraz, zahrát pár písniček a odrecitovat několik básní. Pak mu rupne v bedně a několik týdnů se dokonce ukrývá v Koreji (!), poté se chvíli potácí po irských pubech v New Yorku, je spatřen i v Londýnském metru, kde haleká s kytarou a vyhlíží drobáky od kolemjdoucích.

„Žiju jako pravý Ir, nemůžu to změnit,“ prohlásil o pár let později, kdy se jakž takž zdrchal a založil The Popes. Při koncertech opět chlastal jako duha, zvracel, nadával, plakal a zpíval. To se pak otvírala srdce jako vrata a přijímala ten MacGovanův  zvláštní konglomerát obnažené bolesti, beznaděje a vzdoru, z opilých rtů mu kapala hořká o milostná slova, posluchač stál před tím symbolem nekašírované reality jako uhranutý. Není divu, že mezi jeho příznivce a obdivovatele patřili třeba Johnny Thunders, Nick Cave, Bob Dylan nebo Sinéad O’Connor a rádi si s ním střihli nějaký ten song. A když neměl kde spát, otevřel mu rád své dveře v dublinském domově i Bono. Několikrát upadl do kómatu, párkrát se léčil na psychiatrii, ale alkoholu nenechal beze zbytku nikdy. Když se zašklebil téměř bezzubými ústy a nasadil některou z irských lidovek, byl to pořád ten starý dobrý střelec Shane.

BIG MAC
Staroirské lovesongy, skotské rebelské písně, špetka country, punkrockové koření. To vše míchá Shane MacGowan, ať už sólově, s The Popes nebo s The Pogues. To dokumentují fota, o jejichž existenci nemá protagonista možná ani tušení. Opilý Shane u izraelské Zdi nářků, na kterou píše politické vzkazy, opilý Shane vyváděný z hospody, opilý Shane zvracející přímo uprostřed milostné písně o neopětované lásce, opilý Shane na lavičce v parku, věčně opilý Shane ve svém světě, kdy padají zábrany jako podťaté stromy a v alkoholu roztává i ta největší bolest, ty nejhorší mindráky: „Ožralí jak krávy/ Zpívali jsme Galway Bay/ Pak jsem se s tebou v rohu horce líbal/ A protančil noc…“ (Fairytale of New York). Možná, že Shane MacGowan je tak opravdový, až se paradoxně stal v mnoha očích téměř neskutečnou, mýtickou figurkou, kolem níž poletují kultovní zkazky vzdálené pravdě víc než Dublin New Yorku. „Bude mi padesát, ale moc si ze svého života nepamatuju,“ říkal s odzbrojující upřímností, „ale něco přece. Vůni mámy, když mi utírala slzy a vždycky znovu věřila, že neprovedu žádnou lumpárnu. Nebo Dalling Road v Londýně, kde jsem se cítil šťastný a svobodný, nebo teplo dublinský hospody, když udeřila zima a my zpívali The Rare Old Mountain Dew. Zbytek je nepodstatný.“

Podstatná je ale někdy i kocovina, která se ovšem, jste-li zkušený pijec, dá přerazit ranním panákem. Srdce opět zpívá jako loďka, plovoucí po stejné hladině, kterou včera opustila. Ať skutečná, či falešná, láska je věčná. Dokud trvá, jak dodala kdysi jedna moudrá hlava.

V rubrice Bubák se příští sobotu 17. března objeví písničkář Henry Rollins.

text a foto: redakce