SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Wendy O. Williams (27.)

SEX PUNK
Podle svého manžela a manažera Swansona mluvila plné čtyři roky před činem o sebevraždě naprosto nepokrytě a dopis na rozloučenou, který zanechala, mluvil jasnou řečí: „Akt dobrovolné sebevraždy je něco, co činím s plným vědomím a uvážením. Lidé by si neměli sahat na život bez hlubokého přesvědčení, bez toho, aby tu myšlenku nechali projít testem určitého času. Ale zároveň pevně věřím, že právo tak učinit, je jedním z nejzákladnějších práv, které by měl každý ve svobodné společnosti mít. Pro mě osobně postrádá současnost valného smyslu, mnohé věci mi jsou zcela nepochopitelné. Ale mé pocity z toho, co dělám, mi zvoní v uších a duši zcela jasně a průzračně a odebírají se tam, kde není žádné Já – jen ticho. S láskou navždy, Wendy.“

Wendy Orlean Williams tak ostře a definitivně naplnila staré punkové heslo No future. Co oné „žádné budoucnosti“ předcházelo?

Na punkovou scénu vskočila tehdy už devětadvacetiletá ženština (narodila se v roce 1949 v Rochesteru, New York) v roce 1978, kdy Rod Swanson dal dohromady – pod patrným vlivem Malcolma McLarena a „jeho“ Sex Pistols – dohromady soubor The Plasmatics a do čela postavil právě Wendy. Ta pro něj předtím pracovala v sex-show a své zkušenosti z pódiové prezentace zúročila hned při prvním vystoupení v legendárním newyorském doupěti CBGB. Pódiová prezentace s ničením kytar a dnes již legendární destrukcí televizorů byla šokující a kapela se náhle zařadila mezi nejdivočejší sebranky nejen v USA. Minimálně oděná, pokérovaná frontmanka se doslova přes noc stala nejvýraznější punkovou jezinkou a celá kapela samozřejmě trnem v oku puritánům a strážcům mravní čistoty. Excesy a skandály nebrali konce.

ÚTĚK DO SEBE
V roce 1981 byla spolu se Swansonem zatčena poté, co při vystoupení v Milwaukee polonahá a s gustem předváděla sexuální praktiky. To už měla kapela na kontě i pár singlů a dokončen debut New Hope For The Wretched pro firmu Stiff Records. Následovalo očekávané evropské turné. K největším obdivovatelům newyorské ďáblice patřil i předák Motörhead Lemmy, který s ní v roce 1982 dokonce natočil countryovou coververzi Stand By Your Man, posléze hostoval na jejím albu a také s ní nějaký čas žil. Říká se, že to byl hlavní důvod, proč z Motörhead záhy poté odešel rozezlený Fast Eddie Clarke.

Plasmatics v dalších letech a s různým obsazením natočili alba Beyond The Valley Of 1984, Metal Priestess a Coup d’Etat, aby se v polovině 80. let rozpadli. Wendy nastoupila na sólokariéru. Její studiový debut WOW produkoval Gene Simmons a pohostinsky na něm účinkovala celá řada známých osobností, včetně téměř kompletní sestavy tehdejších Kiss. Následovalo album Kommander Of Chaos (1986) a první herecká příležitost ve filmu Reform School Girls, k němuž Wendy napsala i čtyři skladby. Dosahuje komerčního vrcholu kariéry: je nominována na cenu Grammy v kategorii nejlepší rocková zpěvačka za rok 1985.

Následující deska Maggots: The Record, byť byla poměrně úspěšná, znamenala poněkud nepochopitelný Wendin únik do anonymity. V té době již byla dosti siná alkoholička se sklony k maniodepresím.

V roce 1991 se s Rodem Swansonem stěhují z New Yorku do Storrs v Connecticut, kde se zpěvačka zcela uzavírá před světem. Snaží se změnit způsob života a přechází na vegetariánskou stravu, pracuje jako ošetřovatelka zvířat. Obnovit kontakt se svými fanoušky si striktně nepřeje.

NA PRAHU STÁŘÍ
Zhruba v  polovině 90. let se její stopa definitivně ztrácí a lze se domnívat, že onen čas až do smrti uvážlivě připravuje sebevraždu. Je otázkou, jakých rozměrů a síly jsou deprese, které dovedou člověka k tomu, že si sáhne na život. Práh citlivosti je individuální. Žena, která si prošla punkovou revoltou a jen tak ji něco v životě nerozházelo, musela psychicky patrně trpět jako zvíře. Samotná příčina definitivního řešení života, který se ocitl ve slepé uličce, nebude asi nikdy diagnostikována beze zbytku, ale Wendy jednou prohlásila: „Zestárnout a ploužit se po světě s bolavými klouby, žaludkem na maděru, arytmií a vypatlaným mozkem? Ne, děkuji.“ Ve čtyřiceti osmi se na prahu nenáviděné staroby octnout mohla.

text a foto: archiv