LIVE: David Koller bojoval s Agon Orchestra v kulisách Státní opery

DAVID KOLLER VERSUS AGON ORCHESTRA
26.3. 2012
Státní opera Praha

První ze tří společných vystoupení Davida Kollera a jeho rockové kapely s Agon Orchestra, symfonickém orchestrem specializovaným na soudobou hudbu pod vedením Petra Kofroně, budilo velká očekávání. Snad nikdo v téměř zaplněné Státní opeře nepředpokládal, že bude svědkem obvykle rozpačitého výsledku spolupráce rockových muzikantů a těles z žánru vážné hudby. Na druhou stranu zůstávají v živé paměti rozpaky, jaké vyvolal společný projekt Agon Orchestra a Filipa Topola.

Upřímně řečeno, o přestávce po první části koncertu jsem byl trochu zdrcený depresivní atmosférou v nazdobených prostorách Státní opery, kterou trochu zlehčovalo energické poskakování dirigenta, skladatele, šéfa orchestru plzeňské opery a také producenta posledního Kollerova alba Teď a tady Kofroně. Jeho projev nejvíce oživil trochu statickou, byť množstvím muzikantů zalidněnou, scénu. Té vévodil do bílé košile a tmavých kalhot oblečený Koller, který navzdory své profesi bubeníka za bicí neusedl, ale vystřídal několik druhů kytar. Podle očekávání nabídl písně z období svého působení v Lucii i sólové kariéry. Nevím, jestli byli v hledišti přítomni bratři Ormové, autoři starého hitu Šrouby do hlavy, ale pokud ne, verzí s Agon Orchestra by se asi hodně divili.

Mé obavy, že orchestr Kollera zvukově "přejede" se nenaplnily, ale nervózní smyčce a těkavé dechy v některých pasážích jeho skladby tlačily do téměř dusivé atmosféry, kterou vyjasnil až první host Lenka Dusilová. Zpěvačce, která do opery zvolila černou halenku kontrastující s červenou kytarou, Koller vybral pozoruhodnou skladbu Mrazy z jejího vydařeného sólového alba Baromantika. Poté si společně zavzpomínali na spolupráci v Lucii ve vydařených verzích písní Sen a Amerika.

Po přestávce Agon Orchestra doplnil druhý host violoncellista Jiří Bárta a možná i jeho zásluhou byla druhá část koncertu daleko vzdušnější a lehčí než úvod. Koller hezky vystřihl skladbu Zhasněte lampiony, kterou složil v sedmdesátých letech Petr Kofroň, a další ukázky ze své sólové tvorby jako například Čas nejde vzít zpátky. Očekávaný aplaus doprovodil jeho největší hit Chci zas v tobě spát, který jen dokázal, že vydařené písni neuškodí téměř žádná verze. Státní opera se dočkala i kytarového nářezu Sex je náš a já si říkal, že konec dobrý, všechno dobré. Cestou domů mi v uších zněl song o tom jak "K ránu bejvaj nebezpečný,všechny romantický slečny" a trochu jsem litoval, že neuslyším nutně usazenější zbývající koncerty 1. dubna v Janáčkově divadle v Brně a 5. dubna v plzeňské Velké synagoze.

text: Roman Jireš, foto: Tomáš Martinek