Ganjamania aneb marihuana versus hudba

Beatles by prý bez trávy nikdy nenahráli třeba RevolverTo, co bylo kdysi doménou okrajových komunit stojících mimo mainstream, je dnes téměř obyčejnou každodenností pro každého druhého muzikanta, včetně popových hvězdiček. A pak přišla kardinální otázka: „Jestliže nějaká muzika může znít tak božsky, když ji posloucháš zkouřený – jak fantasticky potom může znít deska, když ji nahraješ zkouřený?“

Takto jednoduše a v kostce by se dal popsat přímý vztah mezi cannabisem a hudebníkem, byť otázka působí přesně tak rozostřeně a bláhově, jako stav high, při němž se kuřákovi ganji anebo pijákovi alkoholu zdá všechno jasné a jednoduché.

Na druhou stranu je historicky i fakticky prokázáno, že bez trávy by Beatles nikdy nenatočili třeba Revolver, Jimi Hendrix by nestvořil Are You Experienced? A Bob Dylan by jen stěží vešel do dějin pop music opusem Blonde On Blonde. Minulost se tu navíc střetává s přítomností a podtrhuje přetrvávající vliv cannabis na hudební scénu – bez toho by tu totiž nebyli ani stávající marihuanoví klasici Dr Dre, Cypress Hill nebo Massive Attack. To všechno jsou kapely a desky vytvořené "zhulenci pro zhulence". A to mluvíme jen o těch nejznámějších exponentech – tito a mnozí další užívali ganju přirozeně a jednu dobu tak často, jako dýchali. A tráva je nevedla jen do Paláce Moudrosti, už dávno totiž není garantem umělecké kvality. Kdy vlastně tento lehčí typ drogy, který třeba vykreslil zvukový obraz Lee Perryho a nastartoval motor rebelské energie The Doors, skončil na mělčině a možná tu čeká na další nahození motoru?

ZAHULENÉ OBZORY
Marihuana, která byla kdysi symbolem revolučního volnomyšlenkářství, je dnes obyčejným artefaktem středních vrstev obyvatelstva a kouří se spíš v klidu někde v ústraní nebo doma. Bývalí rebelové se změnili v zakuklené samotáře. I když se každou chvíli ozvou hlasy zaručených expertů, že marihuana může být předstupněm závislosti na tvrdých drogách, žádná příčinná souvislost nebyla nikdy jednoznačně prokázána. I z lékařského hlediska je však naopak prokázáno, že pro téměř jakéhokoli uživatele pod 60 let je marijánka relativně neškodná, třeba v souvislosti s pitím alkoholu jsou její negativní dopady na lidský organismus a psychiku minimální.

George Michael natočil pod vlivem THC album OlderV TRIKU ADIHASH
Už to ani není žádná droga mladých, takový George Michael „udělal“ pod vlivem THC např. album Older. A vidět letité reggae staříky pokuřující jointy má navíc blahodárný vliv na sebevědomí – třeba proto, že je tu možnost, abyste i vy prohulili do relativně vysokého věku. Dnešní průměrný uživatel nehází Molotovovými koktejly, ani to není beatnický anarchista, který na potkání cituje Kerouaka. Spíš si navleče triko „Adihash“ a odcituje možnosti nejschůdnější dopravy po centru Amsterodamu.

Co se nezměnilo, je fakt, že obliba hulení má stále velkou souvislost se samotnou hudbou. Buď si s kámošem zalezou do pokoje a poslouchají OK Computer od Radiohead, anebo sami řežou do kytar někde v rohu garáže. Vztah hudby a marihuany je mnohem silnější, než rostlinka samotná. Jestliže však v 60. letech byla klíčem k otevření mysli, je dnes spíš nástrojem k uzavření se do sebe, otupění a solitérství, přihlédneme-li rovněž ke skutečnosti, že velké procento uživatelů trávy jí částečně substitučně kompenzuje tvrdší drogy jako éčko, speed nebo kokain. Ve snaze se spíš uklidnit a oblafnout závislý organismus.

PUNKOVÉ JOINTY
Je zajímavé, že v souvislosti s marihuanovou cigaretou, jointem, se nejdřív užíval název „reefer“, který v americké angličtině původně označoval např. chladicí vagón nebo chladicí oddělení vlaku či lodi. Uchytil se kolem roku 1912 hlavně v jazzových klubech New Orleans a od té doby patří do hudebního lexikonu. „Počátky spojení marihuany a hudby spadají přesně do této doby,“ říká Steve Bloom, vydavatel časopisu High Times, uznávané bible cannabisu, „téměř každý muzikant tehdy napsal alespoň jeden reefer song.“ Od té doby marijánka tvořila součást hudebního organismu, jako inspirativní droga, dokud tuto iluzi jednou provždy nerozmetal Sid Vicious, který v pár větách nastínil rozpoložení tzv. nové punkové generace v roce 1976: „Tráva není žádná droga, je dobrá jenom pro blbce a odpadlíky. Jenom hippies mají rádi trávu.“

Nastal bizarní zmatek. Třeba The Clash nahráli na trávě desku Sandinista a Joe Strummer Sidovi na dálku odpovídal: „Tak jsem hippie, no a co? Cos mohl být v šedesátých a začátkem sedmdesátých let, když ne hipík? Tak nebyls nic! Punk měl vždycky s hippies hodně společného, jen hňup si to neuvědomuje...“ A o mnoho let později, kdy už mu táhlo pořádně na padesátku, dodal: „Je mi 47 a každej den vykouřím jointa, i proto si mnoho lidí myslí, že jsem mladší. Nepoužívám žádné krémy, ani plastiky – jen trávu.“ Hohoho.

Sid Vicious: Tráva je dobrá jenom pro blbce a odpadlíkySID KECAL
Sid Vicious se ale v jedné věci mýlil. Definici marihuanového (hašišového, opiové aj.) soundu nevytvořili v 70. letech hippies, ale jamajské reggae. Jeho nejvěhlasnější exponenti byli zároveň i největšími kuřáky trávy všech dob – Peter Tosh, Bob Marley a Lee Perry. Posledně jmenovaný chlapík, který přežil oba své kolegy o téměř dvě generace, je dnes symbolem toho nejlepšího i nejhoršího, co se týká marihuany. Jistě, nahrál několik senzačních desek, zároveň byl ale téměř neustále zmatený a popletený. Opiáty jistě nebyly jediným důvodem jeho kolapsů a zhroucení, ale pracovat téměř 20 hodin denně (jak třeba skoro celý rok 1978 ve svém studiu Black Ark) jen na marihuanové a rumové dietě, mu jistě na zdraví nepřidalo. O rok později studio rozmlátil a pak zapálil. To když se jeho manželka sebrala a prchla i s dětmi. Perry však o trávě nikdy neřekl špatné slovo.
Jiní ano.
Ibiza-veterán a modeátor Radia 1 Norman Jay se vykašlal na marijánku jednou provždy začátkem 90. let poté, co po jednom intenzivním víkendu v amsterodamském hašišovém doupěti nechal na zastávce autobusu velkou krabici s raritními LP deskami a později prohlásil, mže se „téměř hned začal cítit mnohem líp a zdravěji. Příliš moc trávy lidi odcizuje, stávají se náladoví, samotářští, netolerantní, podráždění. Přestaneš vnímat, co se kolem tebe děje. Mám několik známých, kteří už kvůli trávě nemají všech pět pohromadě.“

Dokonce i Ian Brown ze Stone Roses byl nucen připustit, ještě před nahráváním legendárního alba Second Coming, že: „Musel jsem na devět měsíců přestat s kouřením trávy, protože jsem začal mluvit z cesty, kecal jsem nesmysly, samé sentimentální žvásty. Byly to jakoby úžasné diskuze, ale vím, že jsem byl směšný a za chvíli jsem nevěděl, co jsem před chvíli tak parádně filozoficky rozebíral. Bullshit!“

V RYTMU THC
Existuje tedy nějaký důvod, proč je spojení trávy a hudby tak silné a stále ještě přitažlivé? Na toto téma se vedou debaty už dlouhé roky. Je třeba si uvědomit, že hlavní psychoaktivní chemikálii v cannabisu je látka zvaná THC, jejíž proporce a intenzita mohou být různé v závislosti na původu konopí, jeho pěstování a následného zpracování. THC poté působí nejaktivněji v pravém mozkovém laloku, který ovlivňuje paměť a emoce. Záleží na individuálních fyzických a psychických dispozicích, ale obecně platí to, co jednou větou kdysi nastínil třeba kytarista a zpěvák Zakk Wylde, známý z dlouholetého působení v doprovodné kapele Ozzyho Osbournea: „Je to prostě fakt – když pravidelně hulíš velké množství trávy a posloucháš muziku, objevíš něco extra.“

To „něco extra“ je ale někdy zároveň i slušný pradox. Někteří mají ve zkouřeném stavu senzitivní, imaginativní vize, ale málokdy je dokážou smysluplně vyjádřit. A pokud ano, často se stává, že po pominutí účinku se tzv. fascinující prožitky mění v poněkud stupidní nesmysly.

Pink Floyd, klasici psychedelie z konce 60. let.„To, že jsou nesmyslné a málo faktické, však neznamená, že nejsou opravdu silné a důležité,“ oponuje třeba Patrick Matthews, autor publikace Cannabis Culture, „v mysli člověka se náhle uvolní nové možnosti jindy nemyslitelných spojení, logické vazby jsou subjektivně jasnější, to, co bylo nepochopitelné, je najednou nad slunce jasnější. Je to milé, zábavné, uklidňující – stres a frustrace přichází až potom, v realitě.“

Příznačná je i jakási společenská přirozenost kouření trávy a hašiše, která stála v minulosti za okamžitými a často bzarními hudebními spojeními. Mnozí zažili trapný jam Roberta Palmera s Perrym na Jamajce, o kterém později (dnes již zesnulý) zpěvák prohlásil, že se za něj bude stydět i v hrobě. Anebo když se v londýnských studiích Abbey Road potkali v roce 1967 Beatles a Pink Floyd. Brouci tu právě nahrávali Seržanta Pepře a Floydi debut Piper At The Gates Of Down, když Paul McCartney zahulil se Sydem Barrettem a hned oba vystřihli zvláštní jamík, o němž později nepadlo ani slovo. Kvalitou moc neoplýval, i když v té chvíli si oba mysleli, že kápli na něco úchvatného.

Anebo když se Ian Brown a bubeník Reni ze Stone Roses zkouřili tak, že si na papírek napsali následující filozofické zjištění, jímž jistě obohatili světové myšlení: „Když začne hořet postel, tak víš, že je třeba odklepnout popel do popelníku.“

A proč brát jen jednu drogu, když můžeš mít všechny? To je faktický konec trávy jako hlavního stimulantu v rockové kultuře.

Dr Dre stvořil pod vlivem trávy 'hiphopovou kroniku' The ChronicHLUBOKÉ PROŽITKY
V 90. letech tráva, hašiš a opiáty definitivně prosákly rasovými bariérami a staly se integrální součástí i americké hiphopové scény. Tam, kde evropská taneční scéna akcentuje rychlost a tempo prožitku, hip hop dává důraz na volnější rytmy a „svobodnější“ tok emocí. Otupělost se stala stejným symbolem této kultury jako pytlovité džíny a přehnaná bižuterie. Dr Dre už pak nepovažoval trávu za nástroj, kterým může „bratru vymýt mozek“ a celou desku The Chronic vytvořil pod jejím vlivem a na její oslavu vztyčil na obalu řádně vzrostlý stvol.

Podobně trip-hop vděčí za svou existenci kouření opiátů na drum´n´bass importoval ganju spolu s basovými linkami reggae do brejků a tvrdých beatů.

Na co totiž pankáči a hippies nikdy nepřišli, a čemu třeba dub fanoušci závislí na sound-systemech vždycky dobře rozuměli, je fakt, že perfektním společníkem trávy je právě hluboká, podladěná basová linka. Těžko si lze představit, že by někdy v budoucnu hrála tráva takovou roli v kulturně společenském vývoji jako v minulosti, ale na svém kouzlu v dohledné době příliš neztratí.

 

Ganja bus nejezdí včas, někdy se přihlouple drkotá po cestách necestách a jindy na sebe navěsí stickery bez ladu a skladu. Ale je nafukovací a jezdí pořád tak nějak po stejné trase.

TOP 5 DOPE CHART
PINK FLOYD
Piper At The Gates Of Dawn, 1967
Slyšíte zvuky a vidíte barvy – to byl vždycky jeden z poznávacích znaků londýnských psychedeliků. Na úsvitu jejich kariéry byl hlavním motorem Syd Barrett, jeden z největších vizionářů marihuanové a LSD éry. Spontaneita, spirituální síla, fantasmagorické imaginace a excentrická témata písní. Sydův prolog a zároveň epitaf – jeden z hudebních milníků.




DAVID PEEL
The Pope Smoke Dope, 1972
Newyorský pouliční muzikant a aktivista David Peel dal už koncem 60. let dohromady roztomilý amatérský ansámbl The Lower Eeast Side a v roce 1968 natočil desku s jednoznačným názvem Dej si jointa. O čtyři roky později vznikla tato neodolatelná kolekce komicky odzbrojujících písniček, které prostě musí být slyšeny, aby jeden pochopil. Velkým příznivcem Peela byl i John Lennon.



PETER TOSH
Legalize It, 1976
Samozvaný cannabisový „mučedník“ si užil s jamajskou policií až až. Na této kolekci pro-legalizačních lamentací s titulním hymnem, přímo cítíte hypnotické basové linky, které vyrůstají ze stejného podloží, jako jistá magická rostlinka. Ganja nikdy nebyla zelenější, stvol vzrostlejší a dým hustší než na tomto prokouřeném artefaktu určité doby a kultury.





DR DRE
The Chronic, 1992
Jak raper z NWA objevil marihuanu. Může se zdát, že doktorův militantně urbanistický hip hop je na hony vzdálen myšlenkám o lásce a míru, ale to je jen zdání. Svobodná kreativita alba má s hippies společného víc, než by si jeden pomyslel či chtěl připustit. Jako byste poslouchali Toshe a Marleyho, přibroušené odlišným etnickým jiskřením.




MASSIVE ATTACK VS. MAD PROFESSOR
No Protection, 1995
Bristolská tlupa otevírá třináctou komnatu. Zkouřenci hrají zkouřencům, remix Mad Professora pak z alba činí jednu z nejprůkaznějších cannabisových děl všech dob. Jeho dubové konstrukce skladeb jako Sly či Karmacoma jsou dodnes ukázkou bezbřehé kreativity a stylovosti.






Rostlina marihuanyCurricullum narcoticum
OPICE
5.000.000 let před Kristem
Ten banán chutná skvěle! Mnoho botaniků se domnívá, že lidoopi měli své vlastní tripy a party a byli závislí na všem možném – od marihuany až po psilocybin z různých hub, který pro ně měl erekktivní účinky, podobné novodobé viagře. Psychedelický guru Terence McKenna se třeba domnívá, že před-lidské sněmy v rámci halucinogenních pralesů mohou vysvětlit původ mýtu o biblickém Stromu Poznání. Halucinogeny mohly rovněž nastartovat bezprecendentní zvětšení a následný vývoj lidského mozku.

JESKYNNÍ LIDÉ
50.000 let před Kristem
A sedmého dne... dostal absťák. Jak se vyvíjely a dávaly dohromady tlupy pralidí, rostla úloha společných úkrytů a shromáždění celých skupin. Kruhové prohlubně, objevené v neolitických jeskynních jsou něekdy považovány za skladiště houby amanita muscaria a v primitivních topeništích se pálilo konopí a opium.

DOBA ŽELEZNÁ
5.000 let před Kristem
Kmenová shromáždění pokračují. Hned jak začne člověk kultivovat semena a rostliny, kultivuje drogy. Opium se pěstovalo ve Středomoří, mrtví se pohřbívali s pytli a schránami s opiem. Nejstarší dochované -  sumerské – popisují slast z opia. Opium se pak transportovalo i severněji, o čemž svědčí i nálezy zbytků prehistorických makových semen a hlavic v Británii.

ANTIKA
500 let před Kristem
Mocní a vzdělaní Řekové se dověděli o drogách od svých primitivních sousedů. Už Herodotos píše, jak Scythiané házeli konopná semena do horké vody a inhalovali páry a dým: „Tak strašně se jim to líbilo, až vyli slastí.“ Staré hindusistické texty Rig Veda praví, že „soma (patrně marihuana-pozn.) zlepšovala náladu a přinášela radost, smíření a nespoutané veselí.“ Je známo, že Řekové i Římané používali konopí k léčení ušních nemocí a často servírovali kouřící konopný či opiový dezert k uctění hostů.

DOBA TEMNA
cca 1000
Žádný válečný kmen nevyráží do vřavy bez dopingu. Vikingové se žhavili popíjením moči vysoké zvěře, která požírala halucinogenní houby. Docházelo k potlačení strachu a prahu bolesti a zvyšovala se síla a odolnost. Někteří duchovní a felčaři doporučují v té době opium jako anestetikum při lékařských experimentech.

STŘEDOVĚK
cca 1500
Katolická církev v čele s papežem začíná tvrdě potírat čarodějnictví. Takzvané „čarodějné šílenství“, horkost, fantas či vymítání démonů,  se tajně léčilo různými mastičkami, jejichž aktivními složkami byl kořen mandragory, rulík zlomocný a další byliny. Columbus při objevení Ameriky také zaznamenal narkotické intoxikace u domorodců – do Evropy se však rozhodl přivézt raději tabák.

LSDOSVÍCENÍ
cca 1750
Čas na seriózní byznys. Po stoletích chlastání (ne že by nepokračovalo) přichází čas sofistikovanější kávy a stimulujících efektů kofeinu, jejíž užívání se prudce zvýší napříč celou Evropou. Poprvé jsou na starý kontinent rovněž importovány lístky cocy pro léčebné účely. Na britských univerzitách záhy zdomácní sladkosti na bázi cannabisu tutecké provenience. Studenti Cambridge a literáti typu Keatse jsou v sedmém nebi.

VIKTORIÁNSKÁ DOBA
cca 1850
Drogy jsou skvělé! Cannabis je regulérně užíván proti bolestem hlavy (třeba i na královském dvoře královny Viktorie), morfin jako velmi účinný lék proti bolestem. Britští kolonizátoři prodávají Číně indické opium. V roce 1884 píše Sigmund Freud o kokainu: „Podporuje sebekontrolu a vlévá do žil chuť a aktivitu k usilovnější práci. Snižuje se potřeba spánku bez dramatičtějších vedlejších účinků. Člověk vypadá a působí zcela normálně, jeden by nevěřil, že je pod vlivem nějakého narkotika.“

MODERNÍ VĚK
od r. 1950
Dveře vnímání jsou otevřeny dokořán, pozitivní a negativní účinky drog vystupují na světlo jako nikdy dříve. První polovina 20. století poznává i odvrácenou tvář opia a zákony jsou doplněny o klauzule vydělující kokain mezi zakázané stimulátory. Přesto, podle Encyclopaedia Britannica, ne méně než 300 milionů lidí užívá cannabis. Švýcarský vědec Albert Hoffmann při jednom z pokusů náhodou objeví LSD, nadchází čas rock´n´rollu a narkotika se stávají společensko kulturním fenoménem. Timothy Leary experimentuje s LSD, Jerry Lee Lewis akceleruje svůj drajv nadměrným užíváním amfetaminů, přichází bogbít, hippies, psychedelické experimenty, hard rock, punk. Drogy jsou nedílnou součástí populární hudby, měkčí ustupují tvrdým, které si začínají vybírat své první oběti...

text a foto: EMI, Sony Music, Universal, archiv 

---