Peter Steele aneb uplakaný Herkules

Těžko věřit, že i tento netvor s baskytarou uvázanou na chladném řetězu a hlasem hlubším než černé vody Acheronu, byl v propastech svého ukrývaného nitra zranitelný jako malé dítě. Jeho nejistoty a obavy vyplouvaly na povrch pomalu a nepravidelně jako olejová oka na mořskou hladinu. Ač považován za tvrďáka a maskulinního valcíře něžnějšího pohlaví, říkal, že fenomény smrti a lásky ho drtí prakticky celý život a házejí si s ním ve fackovacím kruhu jako s hadrovým panákem. Předák renomované newyorské gotickorockové kapely Type O Negative o sobě rád prohlašoval, že je sedmilhářem. Z některých faktických skutečností se však vylhat nemohl. Naopak, mluvil o nich s jiskrou v oku a s hřejivě masochistickými osténky v srdci. Třeba když se přesně před lety pokusil o první sebevraždu. Sťatý pod obraz si vlezl na zadní sedadlo auta a podřezal si žíly na obou rukou. Důvod? Hádejte třikrát…

„Opustila mě dívka. Já vím, stává se to, ale tahle si s sebou vzala pětadevadesát procent ze mě. Prostě jsem si myslel, že takhle nemůžu dál. Jako obvykle jsem se mýlil. Ale nejhorší bylo, že jsem zpanikařil a v noci bušil na její dveře celý od krve. Její máma to pak zavolala mojí…“

Loknul si červeného a zvážněl. V takovém okamžiku jste jasně cítili, že se majestátnímu Krakenovi drolí zkamenělé titánské tělo a kusy kamene padají ze závratné výšky do vod oceánu. Steele se rád a často dívá přímo do Medúziny nestvůrné tváře.

JEN HORA MASA
Steele se narodil 4. ledna 1962, jak sám říkal „někde na severu Evropy“, potvrzuje to i jeho pravé příjmení Ratajczyk i fakt, že ho povili rusko-islandští rodiče. Od útlého mládí však patřily jeho kořeny i srdce newyorskému Brooklynu. O jinošství mez mlýnskými kameny ortodoxně náboženské a katolické ideologie mluvil jako o životě „ve středu theofašistických světů“. Když mu postupně v krátkých časových intervalech zemřeli otec, strýc a teta, modlil se. Křesťanské faktum o životě po smrti však nepřijímal. „Jestliže peklo existuje, kráčím právě tam,“ smál se, „myslím si, že je neuvěřitelně kruté, že někdo, kdo celý život trpěl, bude sdílet stejný posmrtný osud jako třeba Hitler nebo Stalin, kteří do pekla patří. Ale nikdo neřekl, že život je fér.“ Radikálně zmítavé stanovisko vyjadřoval i na otázku ohledně existence duše: „Ne, ne, já osobně jsem jen neschopný stroj z masa a krve lubrikovaný semenem.“ Až příliš nucený sarkasmus. Bála se tato mašina z masa a krve smrti?

„Nebojím se smrti, mám strach z umírání. Myšlenka umírat v autě při nehodě nebo v nemocnici na těžké popáleniny je příšerná. Nesnáším bolest. Kdybych zjistil, že mám rakovinu, tak bych šel vykrást banku a doufal, že mě policajti milostivě odstřelí. “

S myšlenkami na sebevraždu se prý mazlil delší dobu.

„Stále hledám sílu k tomu, abych se zabil,“ říkal. „otrávit se je blbost. Zvracíš a sereš všude kolem, to není cool. Napálit se do hlavy by mohlo být ideální, ale zase je mi líto toho, kdo by musel uklízet můj mozek po místnosti.“

Zase lže. Jen tichá voda břehy mele. Není blázen ten, kdo se za blázna považuje. Známé pravdy, byť se statistickými odchylkami.

„Opravdu o tom přemýšlím. Nemyslím si totiž, že sebevražda je zbabělý čin, já si podobných lidí naopak vážím. Nikdo nezná jejich pravé důvody, je to jako trip na místa, odkud není návratu. Musíš se sklonit v úctě před každým, kdo se svobodně rozhodne vstoupit do absolutního neznáma. Nemyslím si, že sebevražda je výraz vrcholného sobectví. Ale-“

Ale? Jasně, teď to přijde.

„-asi bych mluvil a uvažoval jinak, kdybych měl rodinu. Začínám si uvědomovat, že děti jsou to, co mi asi chybí. Možná, že když přivedeš na svět nový život, může zaplnit mezeru po tom, kdo ti zemřel. V současnosti si však nemyslím, že bych mohl být tak krutý, abych nějakou ženu obtěžkal svým démonickým semenem.“

Démon budiž démonem, tak praví zákon. Žádný plamen nespálí kámen. Amen.

NECHTĚNÝ BASTARD
Suchý humor Petera Hrozného, jeho ironie a sarkasmus však přece jen vyvěrají z něčeho hmatatelně uchopitelného. „Přiznávám, že to vždycky byla součást mé určité vnitřní nejistoty, maska, kterou si nasazuješ v momentech nebezpečí, hluboce zakořeněný pud vlastní zranitelnosti. Ale bláznivé na tom všem je to, že když lžu, tak mi lidi věří a když mluvím pravdu, tak mi nevěří ani slovo!“

Stín smrti halí album Type O Negative World Coming Down jako závoj mrtvolné Ligei z Poeovy srdceryvné povídky. Odráží atmosféru, která vládla v Peterově mysli po smrti otce v únoru 1995. Pak se odebrali na věčnost i strýc a teta, další nesmírně blízcí a drazí lidé Steeleova života. K tomu všemu se těžce rozstonala i máma a v jedné newyorské nemocnici bojovala o život téměř rok. „Očekával jsem každým dnem, že zemře. Bohužel si myslím, že když se tak dosud nestalo, nebude to trvat dlouho a opustí mě také. Jedno z největších životních traumat je dívat se, jak ti odcházejí všichni, které miluješ a ty víš, že jim nemůžeš pomoct. Už to nesnesu. Možná je to zbabělé, ale přeji si, abych byl další na řadě já.“

Skladby nadmíru příznačných názvů jako Everyone I Love Is Dead nebo Everything Dies jasně odrážely Peterovy myšlenkové pochody v otázkách života a smrti. Nikdy nezapomněl na dobu, kdy otec prodělal první těžký záchvat. „máma brečela a říkala, že je to kvůli mně. To ve mně zůstalo. A když jsem se potom pokusil o sebevraždu, tak jsem je zranil opravdu vážně. Když umřel táta, zpanikařil jsem, zešílel. Vždyť jsem se ho nezeptal – tati, proč jsi se mnou nebyl častěji, proč? Když přicházel domů z práce, bylo to, jako když přijde Superman. A já se cítil jako malý psík, kterého chce odkopnout z cesty.“

Jako nejmladší ze šesti dětí – Peter měl pět starších sester – nevzpomínal na dětství s nadšením. „Vždycky jsem měl pocit, že jsem nechtěné dítě. Nevydařený potrat. Když začala škola, tak jsem slyšel tátu, jak říká – musíme MU koupit nějaké oblečení. To jsem vždycky chtěl zalézt pod postel jako štěně a zemřít. Máma pro tátu nemá dodnes dobrého slova, ani po jeho smrti. Myslím, že mu nikdy neodpustila, že všechnu starost o děti nechal na ní. Rád bych se jí zeptal – mami, když to byl takový hajzl, proč jsi s ním zůstala? Mně nepřipadal jako bůhvíjak špatný. Když jsem se narodil, byl už asi vším unavený. Mámě tehdy bylo už třicet devět, tátovi o dva roky víc. Na děcko už byli staří. Ani se sestrami jsem si nerozuměl. Mezi nimi byl věkový rozdíl ne větší, než tři roky, já byl od věkově nejbližší o osm let mladší. Prostě vím, že jsem byl výsledkem určitého biologického pudu někdy ve čtyři ráno, kdy jsou lékárny zavřeny.“

Ponuré zákruty Steeleova na první poslech křečovitého myšlení dostaly jasnější obrysy. Stejně tak ponuré stigma jeho kapely Type O Negative a znervózňující, temné videoklipy typu Black No. 1 a Christian Woman z dosud nepřekonaného, zlatem poprášeného opusu Bloody Kisses z roku 1993.

SPLYNOUT JAKO DVĚ SVÍCE
Peter Steele a smrt. Jedním dechem je však v jeho případě nutno dodat Peter Steele a sex, který prostupoval jeho život a všechna alba, pravda, na nich často sex s až religiózně filosofickou příměsí. Sex – a také fakt, že Steele byl považován i za fašistu a rasistu – dopomohl kapele prolomit úctyhodné brány komerčních prodejů alb a koncertů. „O podobnou publicitu jsem nestál. Ale díky ní jsme prodali kvanta desek. Negativní reklama je zaručený úspěch.“ Extrémistické visačky si s sebou nesl už z dob, kdy působil v hardcoreových, pravicově orientovaných kapelách Fallout a Carnivore. Type O Negative založil až poté, na jaře roku 1990. Debutové album Slow, Deep And Hard (1991) ještě v mnohém korespondovalo s jeho hardcoreovou minulostí, ale pak už došlo k znatelnému posunu ke goticky prokrvenému rocku. Odkud se najednou vzala chuť k vyjadřování řekněme temně romantickému? U člověka, který žil v Brooklynu a měl by mít spíš rád pěstní půtky a házení cihlami?

„Nenazýval bych to gotikou. Vždycky jsem měl rád horory a různé příšery. Rád jsem děsil sestry, a šokoval lidi, bavila mě jejich reakce. Vydržel jsem pod postelí celé hodiny a čekal, až se některá ségra vrátí domů a já jí mohl chytit za nohu! Je to prostě jedna stránka mého já, mám jich víc. Žiju pro vášeň. Nejvíce toužím po tom žít s ženou, kterou bych mohl hluboce milovat. Psychicky i fyzicky. Žiju pro chvíli, kdy spolu splyneme jako dvě voskové svíce.“

Proč potom byly jeho písně tak často misogynní, plné cynických pohledů na ženy?

„Objektem nejsou ženy, ale lidé jako celek. Ale řešit otázku věřit či ne mohu jen ve vztahu k ženám, protože o muže se nezajímám. Můžeš mi ukrást bankovní konto, srovnám se s tím. Když mi ukradneš srdce, je se mnou konec. Přiznávám, na albu Slow, Deep And Hard jsou mé postoje protiženské, snad až nenávistné.“

Pro časopis Playgirl (srpen 1995) se však neváhal nafotit in flagranti v takové intenzitě, až to vzalo dech i těm nejméně puritánským kolegům z branže. Chechtal se. „S tím nemělo nic společného moje ego! Myslím si, že většina lidí mě považuje spíše za ošklivého než za pěkného muže. Nabídli mi uveřejnění odvážných snímků pro speciálně rockové číslo, u kterého by mohly Američanky v domácnosti prožít hezké chvíle. Udělal jsem to pro prachy, které jsem následně vrazil do kapely. Možná, že to třeba nějak ovlivnilo i mou budoucnost. Že se někdy objevím v nějakém filmu. Nebo jako model? Když mi dají pořádně velký podpatky…“

O pár měsíců později natočil nepokrytě sexistické video ke skladbě My Girlfriend’s Girlfriend a bylo to už tak nějak normální. Peter Steele? Přece God Of Fuck – eh, vlastně Goth Of Fuck. „Velké procento našich fanoušků a kupců desek tvoří ženy. Na naše koncerty chodí až osmdesát procent dívek a žen. Takže…“

TYPE O POSITIVE
Peter Steele a hudba? Jako kluk chodil na koncerty AC/DC a Black Sabbath. Pak ho tvrdý rock znudil a objevil hardcoreovou Mekku, kterou měl doslova za rohem – slavný newyorský klub CBGB. Tam poprvé viděl Cro-Mags, Agnostic Front a další legendy. Bylo to pro něj jako zjevení. Stejně tak různorodost přítomného davu – pankáči, skini, rockeři a gotici promíchaní mezi sebou jako ten nejchutnější koktejl. „Od každého ses mohl něco přiučit, když jsi měl mysl správně otevřenou. Bylo skvělé cítit se naprosto svobodně, daleko od policajtů a mezi těmi, kteří tě berou takového, jaký jsi.“

Po epizodce s bezvýznamnou kapelou Fallout založil šokantní ansámbl Carnivore, s nímž následně vydal pár alb. Z pódia na lidi házeli syrové maso a všemožně provokovali. Z pozice dvoumetrového chasníka s uhrančivým pohledem jistě žádný problém. „Je to zvláštní, ale nejvíce fyzických nedorozumění jsem měl vždycky se záprtky, kteří si pořád něco snažili dokázat. Nejsem násilník, ale když mě někdo nasere, budu mu třískat hlavou o zem tak dlouho, dokud mu nevystříkne mozek očními bulvami.“ Pravila jinak výsostně mírumilovná povaha, která často hledala útočiště v tichu lesa. Podzimního, jak jinak.

„Kdykoli jdu do lesa, jasně cítím, kam patřím. Strašně rád si uvědomuji, jak stromy voní, jaký mají tvar. Láska je doslova všude. Až se ožením, budu slavit v lesích pohanské mše. Na hlavu si dám kozlí rohy a pak chytnu do náruče svou tlustou žínku a budu s ní točit tak dlouho, dokud nevypustí duši.“

Nakonec to byl on, kdo vypustil svoji duši, a to 14. dubna 2010. Řady jeho fanoušků ho však považovaly za mrtvého už pár let předtím, kdy zmizel veřejnosti z očí. Dva roky předtím v rozhovoru přiznal, že trpí bipolární poruchou. Koketoval ale i s drogami, hlavně s kokainem, a ze showbyznysu zmizel především proto, aby se léčil ze závislosti na návykových látkách. Nakonec však zemřel na selhání srdce.

text a foto: archiv