Metallica: Jaký byl její první koncert v Česku v roce 1993?

METALLICA
Fotbalový stadion Boby Brno
24. 5. 1993

Mně osobně příliš nevadilo, že jsem kvůli tiskovce propásl jak náhradníky za Spoutanou Alici Suicidal Tendencies, tak The Cult, pokud jste fanoušky těchto formací, vyhledejte recenzi jejich koncertů jinde. Tiskovka s Masters Of Puppets začala nakonec o notný kus později, než bylo plánováno (o ní později) a samotný koncert headliners přesně ve 20:36. Ani nevíte, jak rád přejdu přímo k němu! Jak jinak taky!

VIDEO: Podívejte se, jak Metallica hraje v totálním slejváku Master of Puppets

Unavovat vás naší eskapádou při akreditaci, kdy z miliónu (nebo tak nějak) černých šerifů nám nebyl schopen nikdo podat kloudnou informaci o umístění štábu a jiných věcech? Nechci generalizovat, ale tito supermani nejsou s to zformulovat souvislou větu. Nač taky, když za ně „hovoří“ drsňácký výraz, pyšný úšklebek přes „vševědoucí“ tvář a nezbytné propriety u pasu. Až úsměvně probíhaly jejich pokusy s vysílačkami. Pranic si s nimi nezadali žlutoodění pomocníci, přihlouplí a namyšlení, ach jo. Ještě hodně vody uteče atakdále, atakdále...

Ten koncert, milí věrní čtenáři RR, nezapomenu... Naše pětice se před začátkem vystoupení roztrousila po prostoru jako smečka slídících psů: Steve, Masík a Harry zmizeli neznámo kam, Radek zůstal blízko mixpultu a já se tentokrát vydal přímo do mlýna, k divným headbangers asi 10 metrů od pódia. Scéna byla impozantní. Zhruba 70 metrů délky, 20 hloubky a stejně tak výšky, působilo pódium jako v Doningtonu. Po obou stranách obří obrazovky, blíže k pódiu dvě osvětlovaná plátna kreslíře Pusheada, autora přebalů desek Metalliky. Nad srdcem jeviště monstrózní zrcadla efektně odrážející dění pod nimi, gigantická záplava světel a... a... HERE YOU ARE, YOU MASTERS – METALLICA. Na ježka oškubaný Jason Newsted, v TAMA prostoru Lars Ulrich, Kirk Hammett poněkud satanovského vzevření a Big James „Fuckfuckfuckfuck etc etc“ Hetfield.

LIVE: Metallica v Praze - Velikonoční nadílka v podobě Jožina z bažin

První olbřímí akordy, první kaskády titánských úderů bicích, první hromové proudy baskytary, první tóny hlasu. Zvuk nemilosrdně drtí vše kolem, je nádherný, surový, na hranici bolesti, ale i čitelný, průzračný jako dech víl nad jezerem. Seek And Destroy narůstá v intermezzech až ke dvanácti minutám, Of Wolf And Man svírá v erupcích kytar a hlasového příboje, Master Of Puppets ožívá v přízračném lese rukou, The Unforgiven, první zvolnění, dovolí vydechnout z této dobrovolné krutohry. Čekám na své miláčky, první z nich už brutálně najíždí do živého moře našich hlav – For Whom The Bell Tolls, Hetfield zpívá v pohodě, ale co mě přivádí k šílenství, je jeho hra.

Těšil jsem se na jeho rytmickou čarohru, a najednou se pouští výběhem až mezi nás, je tři metry ode mě a graciézně sází ty nejtvrdší a nejpřesnější rytmické údery, jaké kdy uslyšíme živě. Řeřavá chirurgie jeho doprovodu je apokalyptická, neuvěřitelná. V tandemu s heroickým atakem bicích vsadím poslední penny (pardon, nemyslí mi to), že neexistuje pod sluncem nádhernější kovový dvojzápřah. Hammett překrásně sóluje (i s párem chybiček), holt jsou to taky jenom lidi...

Nemá cenu připomínat všechny skladby, hrají všechno, VŠECHNO, a zvuk jakoby narůstal, bobtnal (je to možný...?). Konec. Konec? Kdepak! Přídavky, ale ten závěr, lidičky... Předposlední věcí je fenomenální hymnus One, po obloze třpytne ohňostroj, kyklopské salvy podepírají tu unikátní kytarovou masáž středních fragmentů, JE TO FANTASTICKÉ! A Enter Sandman všechno končí v barevném dešti světelných plamenů. Hetfield srdečně děkuje, Ulrich rozhazuje paličky, slzy se derou do očí. See you soon you fuckin‘ bastards, řve Hetfield a byť fuckoval téměř celý koncert, teď tohle sprosté slovo zcela ztrácí pejorativní přídech. Iron Maiden byli úžasní, Metallica neuvěřitelná. Toť stručné hodnocení.

Před časem jste nahráli album coververzí (Garage Days Re-Revisited 1987 – pozn.), co vás vedlo k jeho realizaci?
ULRICH: Všechno to byly kapely, které máme nebo měli jsme rádi, protože některé z nich již nehrají. A byly málo známy v Evropě.

Bude vaše příští album korespondovat s úspěšnou formulí alba Metallica z roku 91, anebo se vrátíte ke kořenům?
HETFIELD: V prvé řadě, pro nás už je to album, které je dva roky staré, a my se neradi opakujeme.

Jak pociťujete rozdíl mezi americkým a britským metalem / heavy rockem? Ptám se proto, že Lars Ulrich je původně Dán, tedy Evropan.
ULRICH: Máme raději evropský styl, snad je to cítit i z naší hudby. Rádi posloucháme a vážíme si britských kapel ze sedmdesátých let, které už hráli tvrdě a přesvědčivě. Americká scéna je, byla a bude komerčnější, orientována na rádio atd. vyplývá to už z mentality. Ale to platí spíš obecně. Někdy jsou rozdíly markantní, jindy se stírají.

Zajímalo by mě, jakou technologií jste nahrávali své poslední album?
ULRICH: Opravdu, k nahrávání poslední desky jsme přistoupili poněkud odlišně, protože jsme chtěli dosáhnout nejlepšího, nejoptimálnějšího zvuku. Vždycky jsme hráli tzv. basic tracks, jakési momentální demoverze a poté jsme do tohoto základu vstupovali s jednotlivými nástroji. Bicí byli nahrávány počítačově, tzv. signální absorbcí, proto je zvuk bicích poměrně dobrý. U ostatních nástrojů to bylo podobné. I s vokálem jsme se piplali, James se zbláznil a chtěl mermomocí i dvojhlasy...
HETFIELD: Dneska mi pomůže s backing vokálem Jason, tak si vždycky zacpěte uši.

Máte při svém nabitém programu, kdy jezdíte doslova po celém světě, ještě čas i chuť prohlédnout si zajímavá místa, města?
ULRICH: Třeba Prahu bychom chtěli poznat každopádně -
HETFIELD: Nepochlebuj, hehehe...
ULRICH: Času je ale fakt málo.
HAMMETT: Někdy je to k uzoufání. Nekonečné štace, hotely, koncerty, kde nás vysiluje už to, že byť , máme repertoár široký, písně už jsou z častých vystoupení ohrané. Je to těžké. Ale když je čas, rádi poznáváme nepoznané...

Ještě k poslední desce. Proč tak diametrální odklon od toho, co jste hráli před tím?
ULRICH: omyl, já si nemyslím, že je to markantní –

Ale už není tak thrashová?
ULRICH: My jsme nikdy nehráli ortodoxní thrash. I když si nemyslím, že by tento styl byl mrtvý, jak dokazuje řada nových zručných souborů. Ale zpět k vaší otázce. Víte, názory se různí. Jedni nám vytýkají, že jsme zradili naše kořeny, jiní jsou nadšeni změnou. Ale, opakuji, o nějakém diametrálním odklonu nemůže být ani řeči.
HETFIELD: měli jsme zrovna na to, co nakonec ze studia vylezlo.

Budete i nadále spolupracovat s Bobem Rockem? (Producent posledního alba – pozn. )
HAMMETT: Pokud bude mít čas a zájem...
HETFIELD: Má teď vlastní kapelu (Rockhead) a na stará kolena to chce všem natřít. Ale nebráníme se další spolupráci.

Zajímaly by mě pravdivé okolnosti, za kterých opustil začátkem 80. let Metallicu Dave Mustaine. Je to o to pikantnější, že jeho Megadeth budou vaším speciálním hostem na festivalu v Milton Keynes.
HETFIELD: Otázka na tělo. Odpověz, Larsi, hehehe
ULRICH: Už je to dobrejch dvanáct let. Ale pravdou je, že byl vyhozen, proč to neříct, zvláště když vztahy se od té doby urovnaly. Má své Megadeth, a myslí, že vše dělá dobře.
HETFIELD: Zmoudřel.

Padly i další dotazy, ale jak už to bývá, nepříliš zajímavé a invenční. Stejně v ten den byla hlavní hudba a tou toto famózní kvarteto řeklo vše.

text: Jan Petričko pro Rock Report, foto: archiv

Témata: Metallica, James Hetflied, Lars Ulrich, Kirk Hammett