RECENZE: Soulfly mají k vrcholu stále daleko

SOULFLY
ENSLAVED
Roadrunner Records / Supraphon
11 trax / 53:39 min

Narozdíl od konzumního publika, navěky adorujícího všemožné zasloužilé umělce, kteří dávno překročili svůj zenit, „homo metaliens“ se nenechá opít rohlíkem. S bezskrupulózními výroky o stagnaci byl v posledních letech konfrontován i spolek ex-sepulturovského Maxe Cavalery. A je tomu dobře, neboť pobízí k sebereflexi a spojené revitalizaci invence.

Aby nedošlo k mýlce, Soulfly nenatočili neslýchané přelomové album. Ovšem ani ne vyloženě rutinně unylé. Ona hranice mezi ctěním tradic a opakováním se je zatraceně tenká. Že je tu středobodem agresivní thrash coreový rachot s Maxovým odsekávaným štěkavým burácením, je samozřejmostí, v opačném případě by šlo de facto o zradu vlastního já. Naopak zamrzí opětovná a tudíž zřejmě již definitivní absence prvků latinskoamerického folklóru, které starým skladbám tolik slušely. Hispánský vliv akustické kytary v Plata O Plomo je slabou náplastí. Vždyť zvuk sitáru v Gladiator, díky rozmanitosti i hitovému potenciálu mimochodem jednom z nejvýrazějších songů na Enslaved, přináší značné osvěžení. Nejednou zamrazí dokonce závan black i death metalu. Nakolik dominantního skladatele v tomto smyslu nakazila jedna polovina obměněné rytmické sekce – bubeník David Kinkade přišedší z Borknagar, těžko soudit. Ovšem do bicích tluče znamenitě.

Na kvalitativní sinusoidě své kariéry se Soulfly momentálně nacházejí na mírném vzlínání od spodních hodnot, i když k vrcholu je celkem daleko.

text: Daniel Folprecht
4/7