LIVE: She Wants Revenge - přijeli, zahráli, odjeli. Se ctí?

Vydáno 26.06.2012 | autor: redakce

Koncert She Wants Revenge, který proběhl v neděli 24. června v pražském Lucerna Music Baru, zrovna nepraskal ve švech. Jaký ale byl očima Martyna Starého, kytaristy předskakujících Luno?

LIVE: She Wants Revenge - přijeli, zahráli, odjeli. Se ctí? LIVE: She Wants Revenge - přijeli, zahráli, odjeli. Se ctí?


VerticalStreet_MichaelMuller_resizeReport pro ty co spěchají
Nejsilnější moment: Take The World
Nejslabší moment: Disconnect
Zvuk: Nic moc, ale ne vyloženě průser
Světla: Žádná zelená a podobný nesmysly, to je radost
Kapela: Chladná a trochu moc profesorská
Publikum: Nadšené a nepočetné

Report pro ty co nespěchají
Americké duo (v live podobě čtveřice a harddisk) She Wants Revenge vystoupilo v neděli 24. června v pražkém Lucerna Music Baru. Kapela sama v rozhovorech někdy svůj styl označuje jako darkwave. I soudě podle pohledu na dvě fanynky stepující před LMB už od půl páté to vypadalo na solidní depku. Chyba lávky. Publikum se usmívalo, tancovalo a hodně pilo (pozdrav slovenskému chlapci, pro kterého musela přijet sanitka, doufám. že jsi v pořádku).

She Wants Revenge mají za sebou tři povedené desky (úspěšnost úměrně klesala s každou další), turné například s Depeche Mode, Placebo a Psychedelic Furs, takže se rozhodně nejedná o vyjukané mladíky, kteří poprvé v životě vyrazili do Evropy a jsou z toho celí vyjevení, protože tady není Taco Bell na každým rohu, no sakra co je to za zemi ta Evropa? Můj vztah ke kapele je, že mě svého času nadchlo první album, druhé už šlo jedním uchem tam adruhým ven a třetí jsem slyšel jen jednou zběžně. Chyba. Jednoznačně nejsilnější momenty koncertu byly právě písně z novinky Valleyheart. A ráno po koncertě baví zpětně i z desky. Že by už i v Americe platil princip fungující u nás aneb čím lepší deska, tím méně úspěšná deska?

Jako support si She Wants Revenge vybrali nás, tedy Luno. Rád bych jako v každém správném reportu prohodil pár slov o předkapele, což se mi pochopitelně jen těžko plní z pohledu samotné kapely. Kdo jste byl, můžete do komentářů napsat hodnocení a stát se součástí reportáže. My jsme měli (kdo někdy hrál v Lucerně, tak ví, že překvapivě) na pódiu dobrý zvuk a vše proběhlo bez problémů. Z pódia však začla být poměrně rychle jasná ještě jedna věc. Lidí moc nepřijde. A taky nepřišlo, což se posléze podepsalo na odtažitosti/znuděnosti hlavního protagonisty večera, Justina Warfielda.

Klasický lucernovský souboj zvukař versus Lucernabar proběhl na zvukovce poměrně slušně, ale pak přišli lidi a bylo všechno jinak. Při koncertu už to rozhodně žádná sláva nebyla. Slyšel jsem už v Lucerně rozhodně i horší zvuk, ale tentokrát to nebylo ani na remízu. V základní hrací době 0:0, ale Lucernabar nakonec na penalty vyhrál. Virbl se ztratil někde v nenávratnu, moc to nebasovalo, kytary a elektronika vytvořily stěnu, z níž občas vylezl zpěv. Dalo se najít pár míst (ne v setlistu, ale v klubu), kde byl zvuk o něco lepší, ale asi mě nebaví chodit po klubu a hledat místo dvacet krát třicet centimetrů, kde je zvuk v pořádku. Škoda, SWR by si stoprocentně zasloužili znít lépe.

SWR mají jednu svoji typickou náladu, kterou s prvním songem začnou a s posledním ukončí. Nuda se přesto nedostaví, protože dobrá písnička jednoduše vždycky potěší. A oni jich v zásobě mají takové množství, že hodinový set neunudí. Poměrně povedené bylo i nasvícení pódia. Modrá, bílá, nic víc, hotovo, vymalováno. V pár věcech žlutá, jednou červená. Jediný úlet si osvětlovač dovolil v druhém přídavku, kdy pódium zahalil do blikající zelené. Hned po prvním refrénu však zpěvák hodil směrem do osvětlovací kabiny pohled "vypni to, nebo tě zabiju", zelená zmizela, objevila se bílá a modrá a vše bylo správně. Uf! Set jako takový dobře začal, měl dobrý prostředek a dobře skončil, tady není kapele co vyčíst. Na hity typu True Romance nebo Broken Promises For Broken Hearts lidé reagovali o něco nadšeněji, ale aplaus byl vždy vřelý a neproběhla žádná vata, ze setu bych žádnou věc nevyřadil, vše bylo na svém místě. Publikum si pochopitelně vyžádalo přídavek a po chvíli, kdy potemnělá stage zela prázdnotou, se na pódium vydal osamocený básák/klávesista a druhá polovina dua Adam Bravin. Spustil na klávesy a zahrál píseň Disconnect z prvního alba. Klávesové sólo. Nevím, na kolik bylo plánované tuhle píseň zařadit, nicméně po rozjetém tanečním koncertu mě pětiminutová klávesová onanie začla nudit a tak jsem si seběhl do backstage pro něco k pití a brzy jsem pochopil možný důvod zařazení této skladby. Celá kapela pobíhala zmateně po backstage. Až na bubeníka, kterého nemohli najít. Brzy se ukázalo, že je zamčený na záchodě a kapela ho odtamtud nemohla dostat. No, dobře, shit happens. Nakonec se to podařilo a mohly proběhnout další přídavky v plné sestavě. Uf číslo 2. Přišel cover již zmíněných Psychedelic Furs (píseň Love My Way), největší hit Tear You Apart a konec. Justin Warfield si v zákulisí bere z lednice Birell, ptá se mě, jestli je vážně nealkoholický a SWR bez jakéhokoli prodlení mizí z klubu.

Lidi, kde jste?
Když už jsem nakousl to bohužel už poměrně otřepané téma málo lidí, pojďme se u něj teď trochu zastavit. Publikum by se dalo shrnout jednoduše. Muzikanti z českých kapel, cizinci a portuglaský fotograf žijící v Oslu, který se stihl seznámit se všemi lidmi okolo a dát jim vizitku. A to je v podstatě vše. Je škoda, že lidi nechodí na kapely, které mají co nabídnout. She Wants Revenge takoví určitě jsou. I přes zvukové problémy a jiné nešvary dokázali, že jsou další kapelou na úrovni, která nám tady na naší scéně chybí. Jsem vděčný, že se najdou lidé, kteří riskují svoje peníze na to, že přivezou kvalitní kapely do republiky, kde o ně lidi nemají valný zájem, protože radši koukají na čtvrtfinále Eura, Itálie-Anglie, to je zadarmo přece. Akorát to není moc kulturní, víte?



text: Martyn Starý, foto: archiv

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít