LIVE: Pearl Jam jsou stále při chuti

PEARL JAM
O2 Arena, Praha
2. 7. 2012.

Jsou kapely, se kterými si nenápadně stárnete, jsou stabilní součástí vašeho života, jejich skladby a alba jsou polaroidy připomínající vaše vlastní zážitky, konkrétní pocity, dny, životní etapy, trable i radosti. Čas letí, že nestíháte vnímat, co že se to děje, spolužácké srazy po pěti, deseti a více letech jako by byly čím dál častěji, kroutíte hlavou, kam se ten svět sakra řítí. Ale „svoji“ kapelu máte stále po boku, tak nějak přirozeně je vám oporou, máte radost, že jim to rošťákům ještě pořád hraje a každé setkání, pokud máte tu čest a možnost, je velkou událostí. Přesně tohle je případ Pearl Jam.

Ti aktuálně brázdí Evropou, kde prostřednictvím mixu festivalových a halových vystoupení vlastně stále ještě tak trochu slaví ty své kulatiny (viz film Pearl Jam Twenty či recenzi stejnojmenného soundtracku). Zastávek není mnoho, Praha však měla štěstí. Je vždy ošemetné bezprostředně po koncertě orazítkovat danou událost superlativy, jaké bylo možno zaslechnout hned z několika stran („the best PJ show ever, man!“, „nejlepší koncert, na kterém jsem byl“…), vězte však, že letošní gig byl opravdu vynikající a to jak v kontextu probíhajícího turné, tak i při srovnání např. s koncertem předchozím (na stejném místě, před šesti lety).

Kapela hrála s obrovskou chutí a nábojem, Vedderovy hlasivky zněly pevně jak zvon (na festech v Belgii a Francii zněl ještě před pár dny ve výškách nebezpečně „vyřvaně“). Byl jako vždy vynikajícím frontmanem a ceremoniářem – česky nás zval na pivo, nechal si rozsvítit, aby si prohlédl vlajky, klaněl se Praze i předkapele X, dělil se s prvními řadami o víno, v češtině představil spoluhráče i jejich instrumenty, smál se na celé kolo, mával ochozům, v dobrém rozmaru vyprávěl… Byl to opravdový svátek, oslava hudby, srdcařského muzikanství a upřímného, oddaného fanouškovství. Slavilo se oběma směry a chvílemi se zdálo, jako by se pódium a auditorium ve vzájemném vděku trumfovali.

Co se týče repertoáru, jak je již dobrým zvykem, byl stejně pestrý jako složení publika (věkově i geograficky). Zazněly ukázky ze všech devíti studiových alb, a jelikož chlapci nejsou troškaři, celkový počet zářezů na setlistu se zastavil na číslovce 30. Samozřejmě, i když se PJ snaží sebevíc (od začátku turné už v různých kombinacích odehráli více než 70 unikátních písní!!!), jako každá kapela jejich velikosti mají těžkou úlohu, zavděčit se všem je složité. Speciálně pokud komunita fanoušků pilně cestuje z místa na místo, případně pečlivě rozebírá na fóru každý koncert a nadšeně / zklamaně vnímá každou drobnost (cože? Fakt hráli kousek Angie od Rolling Stones? Mazec!! / achjo, zase Crazy Mary – škoda sedmi minut, proč raději místo toho nedali …. – doplňte sami).

Vzhledem k šíři záběru jejich písňového katalogu se jako optimální zdají „dvojáky“. Obě noci pak prakticky tvoří jeden jediný koncert a dostane se na standardy i laskominy. Fenomenální bylo v tomto ohledu například nedávné dvojité zastavení v Amsterodamu, dá se předpokládat, že v podobném duchu se ponese i následující štace v Berlíně.

Nutno však jedním dechem dodat, že dlouhodobá strategie PJ, kdy opravdu každý večer je setlist jiný a nadělují se vedle „řadových“ věcí zhusta také b-strany singlů, raritky i všelijaké covery, je pro návštěvníky koncertů požehnáním. Ať už jdete pouze jednou anebo si střihnete pár výletů, dle možností.

Z tohoto pohledu je škoda, že PJ v druhé půli hráli v Praze letos spíše „na jistotu“, volili tutovky (Better Man) a klasické songy z Ten na úkor méně všedních skladeb (na setlistu bylo mezi náhradníky třeba Blood). Koncert tak připomínal předchozí návštěvu v září 2006. Nebylo určitě nutné obávat se případného neúspěchu, klidně si mohli trochu zarošťačit, když už jsou tu, sáhnout hlouběji do Vs. nebo No Code. Praha hltala každou notu, celá aréna byla na kapelu „napojena“ a dávala to notně najevo, ta energie byla neuvěřitelná. Zvládli bychom i trochu dobrodružství.

Nemá cenu dokumentovat každý song, ale pokud si to některé momenty opravdu zaslouží, pak namátkou třeba God’s Dice, jen pro ten dnešní den přejmenovaná na Gods Eyes (inspirováno kruhovou konstrukcí pod stropem haly, s nadsázkou připomínající Eddiemu oko Stvořitele), či Setting Forth, milá připomínka Vedderovy práce na hudbě k filmu Into the Wild. A příslovečný klobouk dolů je třeba tentokrát smeknout před Do the Evolution. Stálice setlistů, dlouhou dobu spíše neměnná, dostala v Praze novější kabát (stačilo jen chytře nastavit či zopáknout pár frází) plus čestné místo na konci prvního přídavku. Obojí jí enormně prospělo a nadšené publikum zpívalo hlavní linku ještě když se kapela po pauze vracela k přídavku číslo dvě (Matt Cameron dokonce sbor doprovodil i pár takty na bicí). Autor Stone Gossard musel být spokojen. TOHLE je evoluce, bejby!

Pearl Jam mají už více než dvě dekády v rukávu obrovské eso – dokáží z každého koncertu vykouzlit dojem, že jsou tu „jen pro vás“. Dělí se svámi a užívají si to. Dokonce pro každé město mají speciální plakát, unikátní vlajku a originální triko (ano, pro Čechy s motivem pražského znaku a dvěma dvouocasými lvy). „We love our fans,“ vzkázali nedávno ze Seattlu prostřednictvím sociální sítě. Schválně se podívejte na bonusové DVD k filmu Pearl Jam Twenty s názvem The Fans Are Alright. A příště až zase přijedou, do Prahy či poblíž, neváhejte. Neprošvihněte je. Mrzelo by vás to.

text: Filip Tomášek, foto: Live Nation