TOP 5 songů, v kterých se zpívá o středě

Tori Amos: Wednesday
Vždycky když o Tori Amos čtu, že je písničkářka, napadne mě, že to je asi tak trefné jako tvrdit o Mozartovi, že byl flašinetář. Nevím, čím si tuhle škatulku madame Amosová vysloužila. Možná to bude tím, že se její texty tak nějak těžko vstřebávají.
Na svém sedmém albu Scarlet´s Walk předložila Tori Americe věru výživné sousto. Koncepční deska, vyprávějící o putování ženy jménem Scarlet Spojenými státy, přišla do zjistřené atmosféry po zdařilém přistání zlých Arabů v centru New Yorku. Psal se rok 2002, rána byla živá a bolela a Tori do ní nevložila prsty, ale vrazila pěst.
Scarlet´s Walk popisuje paranoidní zemi plnou pokrytectví, zemi, v níž ctihodní pastoři znásilňují své dcery a členky Amerických matek po večerech šlapou – například ve středu. Tori celkem správně předpokládala, že se nenajde mnoho obchodů, které by si právě tohle cédéčko vyložilo na pult. Tou dobou zrovna táhly americké fangle. Na webu, kam Tori desku umístila ke stažení, se Scarlet's Walk stalo jedničkou.
Z 11. září a všeho, co přišlo potom, zůstává Americe dodnes pachuť v ústech. A Scarlet's Walk chutná jako trnky. Když si na to člověk zvykne, je to dobré.




Simon and Garfunkel: Wednesday Morning, 3 A.M.
Tenhle příběh začíná před šedesáti lety. Tehdy se na jevišti během školního představení Alenky v říši divů sešli pomenší buřtík jménem Paul Simon v roli Králíka a hubený kudrnáč Artie Garfunkel coby kočka Šklíba. O pár let později je bylo možné potkat v klubech newyorské Greenwich Village, jak pod krycím jménem Tom and Jerry zkoušejí udělat díru do světa.
Neudělali. Moc jim zprvu nepomohlo ani když opustili zoologickou image a předložili se intelektuálské holotě v New Yorku bez falešných identit jako duo Simon a Garfunkel. Debutová deska Wednesday Morning, 3 A.M., pojmenovaná podle posledního tracku, v roce 1964 slušně řečeno propadla. Beatles na vrcholu zuřící beatlemánie vrhali příliš dlouhý stín.
První desce folkové dvojice nepomohlo ani zařazení Dylanovy Times They Are a-Changin', což byla svého času hymna všech těch nadšených inťošů, kteří chtěli kytarami utlouct hydru imperialismu a dosáhla vlezlosti, srovnatelné jen s nejobludnějšími tracky Kelly Family.
Na velký úspěch si Paul Simon s Artem Garfunkelem museli ještě pár měsíců počkat. Do té doby, než někoho napadlo vydat jako singl nenápadnou písničku z konce A strany jejich debutu. Jmenuje se Sounds Of Silence a asi jste ji už slyšeli.




Status Quo: April Spring, Summer and Wednesday
Tahle ostrovní parta... sluší se vlastně o skupině, která letos slaví půl století na pódiích psát jako o partě? Status Quo jsou sedmdesátníci a do textu o středečních písních nejen proto, že songologie prostředka týdne je chudá, ale taky proto, že Status Quo zůstávají pořád tak nějak na okraji, vždycky ve stínu. Trochu mi připomínají – pánové prominou – rakovnický Brutus.
Vždycky se obešli bez velkolepého soundu a hlubokomyslných textů a okatých gest a kil koksu a heroinu a bez hektolitrů tvrdého chlastu. Stačilo jim pivko a radost z toho, jak jim jejich boogie šlape a to je vlastně strašně moc. Mám pocit, že se ve Status Quo na jevištích udržuje ta prazákladní radost. O dvě tři generace mladší hudebníci strašně často vypadají, jako kdyby je hraní zabíjelo, ubíjelo a smrtelně vyčeprávalo. Jako by na pódiu říkali: jsme tady, tak nás přece politujte.
Status Quo jsou tady – tak se s nimi bavme. A to i přesto, že svůj nejslavnější song, protiválečnou Army Now, před dvěma lety s lehce pozměněným textem vyslali britským vojákům nasazeným v Afghánistánu. Ale koneckonců – proč ne.




John Frusciante: Wednesday's Song
Na Red Hot Chili Peppers se nechystám, protože ta kapela je naživo strašně slabá. Nejlíp to bylo vidět v časech, kdy po návratu ztraceného syna, kytaristy Johna Fruscianteho pod jeho vlivem do písní implementovali vokální linky, které v živém podání připomínali hřbitovní žalozpěv bandy ožralých Vikingů. Teď RHCP hrají zase bez Johna... a já bych se měl asi vrátit o kousek zpátky, vlastně o kus. Když se kdysi v hlubokých osmdesátkách předávkoval heroinem původní redhoťácký kytarista Hillel Slovak, nastoupil na jeho místo mladičký Frusciante a svým neopakovatelným rukopisem udělal z kalifornských pošuků celosvětové hvězdy. Znáte Under The Bridge? Tak tu třeba napsal. Po přízračně úspěšném albu Blood Sugar Sex Magik se ovšem odebral do uměleckého ústraní, v němž se věnoval nezřízené konzumaci heroinu, kálení na podlahu v kuchyni a nahrávání desek, které byly tak experimentální, že se nedaly poslouchat.
A když se zbavil závislosti, nechal si udělat zubní protézu místo zubů, které mu v rámci heroinové jízdy vypadaly a připojil se ke skomírajícím RHCP, zase je zvednul: Californication, By The Way, Stadium Arcadium... a konec. John Frusciante kapelu znovu opustil, tentokrát asi definitivně. Doufám, že nepřestane nahrávat. Jeho deska Shadows Collide With People, nahrávaná souběžně s By The Way v roce 2004, mi připadá výrazně lepší, než společné dílo s Redhoty.
„Už mě srali lidi, kteří mi říkali, jak jsou moje sólové desky neprofesionální, tak jsem do toho vrazil 150 000 dolarů a udělal to pořádně,“ nechal se John slyšet. Posuďte sami.




Johnny Cash: A Wednesday´s Car
O tom, že Johnny Cash patří k nejpozoruhodnějším zjevům, které vyprodukoval zámořský tavicí kotel ras a stylů, asi nikdo nebude pochybovat. O čem by se pochybovat dalo, a to s úspěchem, je stabilita úrovně toho, co Johnny vydával. Kromě perel se v jeho diskografii dá najít i nějaká ta hlušina a autor tohoto textu se nemůže rozhodnout, do které skupiny patří Wednesday´s Car z pětatřicet let staré desky The Rambler.
Tahle písnička pojednává o pracovní morálce dělníků v automobilkách. To muselo lichotit sluchu bolševického cenzora, který nakonec v hlubokých osmedesátých letech Casha nechal vystoupit v Praze.
Jde v ní zhruba o to, že jediný den, kdy jsou v továrně schopní pořádně smontovat auto, je středa. V pondělí a v úterý se lidé ještě vzpamatovávají z víkendu a ve čtvrtek a v pátek už na něj zase myslí. Mimochodem – víte, kdy postavili vaše auto?




text: Ondřej Fér