SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Kenny Kirkland (54.)

Poblíž Kirklandova těla ležely obaly a sáčky od drog. Pianista byl mrtev již několik dní. Jeho sousedy zneklidnil intenzivní zápach, jenž se linul od Kirklandova bytu. Policie konstatovala smrt v důsledku požití smrtelné dávky drog s datem 13. listopadu 1998.

Kirklandův náhlý odchod nezpůsobil v médiích žádnou velkou senzaci, ale zejména jazzová scéna nese tuto ztrátu velmi těžce. Hudebník, jenž velmi lehce procházel žánry, vždy vystupoval spíše jako doprovod největších hvězd, nežli jako sólista. Wyntonův bratr, saxofonista Branford Marsalis, který hrál s Kirklandem celá léta nejen v jazzových projektech, ale také třeba po boku Stinga, o něm prohlásil: "Každý z branže mi potvrdí, že to byl hudební génius a také jeden z nejlepších, nejvlídnějších lidí, které v hudebním světě znám." Jaké drogy přesně zapříčinily Kirklandovu smrt, se dodnes neví. Marsalis tvrdí, že Kenny měl svou temnou stránku, díky níž se čas od času vzdaloval od reality, ale zároveň dodává, že během posledního roku bylo zřejmé, jak silně na životě Kirkland lpí. Pouze jeho nejbližší věděli, že jeho zdraví bylo již delší dobu chatrné, k čemuž přispěla i stále silnější fixace na drogách. "Kirklandův odkaz je odkaz velkého hudebníka, ne jen tak někoho, kdo strávil svůj život bojem s démony", dodává věhlasný saxofonista.

Narodil se v Brooklynu, v New York City 28. září 1955. Kennethu Davidovi Kirklandovi bylo pouhých šest let, když poprvé zasedl za piano. Během dětství si zamiloval hudbu Jamese Browna a kapel Temptations a Sly And The Family Stone. Po několika letech studia na katolické škole se přihlásil na Manhattan School Of Music, kde studoval klasický klavír, teorii a kompozici. Asi měsíc před závěrečnými zkouškami měl autohavárii, při níž byl vážně zraněn a po které mu už navždy zůstalo kulhání. Jako profesionál poprvé vystoupil s polským houslistou Michalem Urbaniakem na evropském turné s jeho kapelou v roce 1977 a zúčastnil se i natáčení alb Urbaniak a Daybreak. Další významnou osobností, se kterou Kirkland vystupoval, byl shodou okolností jiný emigrant z východní Evropy, Čech Miroslav Vitouš (ex-Weather Report). Kirklanda si můžeme poslechnout na nahrávkách, které Vitouš vydal u labelu ECM – First Meeting a Miroslav Vitous Group.

Byl to Wynton Marsalis, kterému se často přičítá objev toho famózního klávesisty. Ale Kirkland si vydobyl uznání ještě před tím, než jej nositel Pulitzerovy ceny za hru na trumpetu Marsalis v roce 1981 najal na japonské turné. Během sedmdesátých let vystupoval Kirkland s několika soulovými zpěváky a s jazzmany formátu Elvina Jonese a Dizzyho Gillespie. "Lidé neustále mluví o počátku mé kariéry v souvislosti s Wyntonem," prohlásil Kirkland v jednom interview v roce 1993. "Dělal jsem ale spoustu dalších věcí. Když měl někdo nějakou práci, šel jsem do toho, ať to bylo cokoliv."

Po pěti letech strávených vystupováním s Wyntonovou skupinou přeběhl Kenny v roce 1985 k nové kapele, kterou proslavil bývalý lídr The Police, Sting. Wynton Marsalis obvinil Kirklanda z toho, že se zaprodal popu, ten však na jeho poznámky nedal a jeho spolupráce se Stingem pokračovala po deset let.Branford Marsalis představoval Kirklanda Stingovi se slovy "Nepodceňuj ho!", načež během hodiny Sting nadšeně reagoval: "Konečně jsem potkal muzikanta, kterého hledám. Takový vkus a ukázněnost.", podivoval se jeho prstokladu a měl radost z dokonalé souhry obou najatých hráčů. Kirkland natočil se Stingem slavná alba Blue Turtles, Bring On The Night (obzvlášť jeho sólo v titulní písni patří k největším lahůdkám), Soul Cages a Mercury Falling. Byl to on, který Stinga nejvíce zasvětil do jazzu, nejčastěji s ním jamoval a jistě tak ovlivnil další směr, kudy se megastar na svých deskách ubírala.

Výčet umělců, s nimiž Kirkland během své kariéry hrál, je dlouhý, kromě Stinga však neobsahuje příliš kontaktů se superhvězdami a spíše se zaměřoval na vysloveně umělecké projekty: spolupracoval se soulovým zpěvákem Benem E. Kingem, se senegalským zpěvákem world music Youssou N'Dourem nebo klasickými pop rockery Stephenem Stillsem a Davidem Crosbym. Byl nejčastějším hostem nahrávek zmíněného Brandforda Marsalise, s nímž se podepsal i pod ojedinělé fusion album Buckshot LeFonque, dále působil u Stanleyho Jordana, Kennyho Garretta, Stanleyho Clarka či Courtney Pinea. Na rozdíl od mnoha pianových "puristů" se Kirkland už za svého mládí velmi dobře sžil i s elektronickými klávesami a syntetizátory. Dokázal být platný v jazzu, klasice, soulu, rocku i v blues. V roce 1991 vydává konečně i své první a bohužel poslední sólové album. Jmenuje se prostě Kenny Kirkland a objevilo se na prestižních jazzových značkách GRP a Verve (u nás distribuuje Universal). V jedenácti úžasných skladbách jej logicky doprovází i Marsalisův sopran a tenor saxofon.

Branford Marsalis se po Kirklandově smrti vyjádřil o zázračném pianistovi takto: "Kenny byl jako posluchač fanda většího okruhu hudby, než si kdo z nás dokáže představit. Thelonious Monk, James Brown, Herbie Hancock, Igor Stravinsky, Wayne Shoter, Scritti Politi, Chick Corea, Nat King Cole, Richie Bierach, Richard Strauss, Jerry a Andy Gonzalezovi, Cachao a Keith Jarret patří jen mezi těch pár, které, jak si vzpomínám, jsem s ním poslouchal. A kdybych si měl poslechnout ty stovky kazet bez nálepek, které ve svém hudebním báglu měl, a které buď někde od někoho dostal či si je nahrál z rádia, asi bychom tady byli ještě pěknou chvíli. Protože ho ovlivňovala i jiná hudba než jen jazz, přistupoval Kenny k psaní a hraní úplně jinak než klasici žánru. Nepsal melodie. Psal skladby."

Text: Denisa Hudcová

---