Je středa, 5:40 ráno a strašně mě rozčiluje, ze léto je pryč a já zase vstávám do tmy. Je teprve září, ale takový to vlezlý, studený, londýnský. Kontroluju, jestli mi v kufru nechybí moje oblíbený hrací kalhoty, košile, boty, fén, pudr do vlasů a trsátka. Zbytek se vždycky nějak pořeší.
Stojíme u Steveho před barákem s naloženou dodávkou, zjištujem, že jsme zapomněli ve zkušebně flašku Jégra a to neni dobrej začátek. Jede nás pět. Destroyer letí zvlášť, nicméně vezem s sebou svýho zvukaře, tentokrát Dominika Pecku. Adrian si potahuje z prvního ranního cigára.
"Se tešim na první show u mě 'doma', kluci. Bude dobrý," pronáší svojí vtipnou britskou češtinou, jako by tady nežil už asi dvacet let. No dobře, je to roztomilý.
Prvních sedm hodin utíká jak Adrian před imigračním úřadem, nicméně krize přichází hned vzápětí. Strašně se to vleče, všechny polohy už jsou okoukaný. Hádáme se o řízení, protože to je jediný, co se v tý pitomý dodávce dá dělat. Trošku spěcháme, nechcem přijet po půlnoci. To kvůli Adrianově sestře, u který půlka kapely bude spát. Luk vysvětluje, že French fries jsou vlastne Belgian Fries, ale amící si to spletli, tak se tomu říká French fries. Dáváme si solidní porci belgickejch hranolek s tatarkou a míříme dál k tunelu.
Protože jsme lemplové, nedokázali jsme si zjistit, kolik vlastně přesne bude stát cesta tunelem přes La Manche. 225 eur za jednu cestu nás dost sere. Ale potřebujem přes vodu i s Hiwattem. Adrian vyhlíží v okýnka rybičky, mně se chce zvracet a Luk bubnuje do opěradla. Za půl hoďky jsme z republiky v konstituční monarchii a Steve se statečne drží vlevo.
Je asi půlhoďka do půlnoci a stojíme s Lukem na rohu Abinger Grove, kde bydlí moje kámoška Bára. Luk je o 12 let stařší než já, nicméně pořád jsme si nejblíž a tak právě jeho jsem si vybral za svýho londýnskýho parťáka.
"Tak čau, zejtra ve čtyři!" volá na nás Steve a zavírá dveře od dodávky. Bára píše, že dorazí až za patnáct minut. Dáváme cigáro a navzájem se, trošku z recese, poplácáváme, jak jsme hustý. Že jsme to dali, že jsme v Lodnýně, zejtra nás čeká koncert, máme novou desku, kterou milujem...
"Čááááu klucííí, sorry za zpoždění, pojdťe, je to hned tady." Bára vytahuje klíče a strašně se na nás směje.
"Udělám čaj."Nemůžu zaboha najít zásuvku. Potřebuju si vyfénovat vlasy, za chvíli chcem bejt na Oxford Street a nechci nastydnout s mokrou patkou. Kecám, prostě si ty vlasy musim vyfoukat, přes to nejede vlak! Po dvou hodinách nákupů na Oxford Street potkáváme Destroyera. S Lukem jsme spokojený, máme každej něco pěknýho pro sebe i (hlavně) pro svoje holky, kdežto Destroyer si (opět) nedokázal nekoupit nějakou kytaru. A to abych podotknul, že ty pod 1000 liber mu rozhodně nevoněj. Na čtvrtou máme dorazit to Troubadouru, kde se poprvé scházíme s naší místní PR manažerkou Diane. Destroyer jel ještě na hotel, Steve s Adrianem a Dominikem jsou na cestě do centra dodávkou a já s Lukem bloudíme. Špaťne se podívám na mapu a jdeme asi 1,5 km opačnym směrem. Když na to přijdu, Luk je... trošku nasranej a nasadí tempo, že je po chvíli asi dva přechody přede mnou.
Diane je skvělá. Vypráví nám o místním trhu, o svym životě, o tom, jak se na nás těší. Strašně ji štvě, že jedno z hlavních rádíí nás nechce hrát jen kvůlu názvu.
"A to si vezmi, ze takový Sex Pistols nebo Napalm Death jsou v pohodě?" ohání se Destroyer. Přitom prostitutky jsou jenom ženy pracující na ulici. Jsou to kurvy, ale pracujou.
Tři hodiny do show a my prostě nevíme, jak se na to pódium vejít. Na čtvrtej pokus se tam nějak naskládáme a zvukovka může začít. Čas nějak hrozně letí a už začínaj chodit lidi. Každej druhej je Čech, docela to tam frčí. Zvučíme do lidí, ale vlastně nám to nevadí, protože v klubu panuje taková komorní, přátelská až vlastně barová atmosféra.
Ne vždycky se
All The Money In The World osvedčí jako dobrej otvírák, nicméně je to alternativa a my prostě jsme kurva alternativní. Sice jiným způsobem než Mars Volta, nicméně prostě jo. Koncert se line přesně v tý barový náladě a až na to, že se nemůžu hnout víc, než o 20 cm a o 40 stupňů na obě strany, hraje se skvěle. Londýn. Anglie. Malá zaplivaná venue, ale je to prostě posun. Jsem šťastnej.
V půlce setu nastává neplánovaná pauza - Lukovi praskla šlapka na kopák v takovým místě, kde se mu to nestalo snad nikdy za celej život. Chvilku máme strach, že to budem muset dohrát akusticky. V tu chvíli přichází na řadu ničím neporazitelná gafa alias tejpa alias univerzální páska. Šlapka maká dřív, než si Destroyer před klubem stihne vykouřit cigáro. Pokračuje
Heart of Stone a druhá půlka setu a kolem jedenáctý se už krásně upocený klaníme londýnskýmu publiku.
Po koncertě pár drinků, pak noční tříhodinová cesta přes Londýn s velmi opilou kamarádkou na zádech, English Tea na usnutí, 4 hodiny spánku, cesta metrem na sraz se zbytkem kapely u Tower Bridge a pak 18 hodin v dodávce ještě dřív, než jsme se stihli vzpamatovat z toho, že jsme přijeli. V osm ráno nás přivítala slunečná, ale ledová Praha a hlavně naše věrná zkušebna ve Švábkách.
Jak jsem řek, hráli jsme v malym londýnskym klubu s prťvavym pódiem pro nějakejch 60 lidí. Pro někoho málo, ale já myslim, že skvělý. Naše nová deska, její dubnovej křest a k tomu tenhle koncert, to jsou velký momenty týhle kapely a já jsem na to všechno hrdej.
text: Adam Vopička
www.theprostitutes.org/
www.bandzone.cz/theprostitutes
ROCKBLOG - Adam Vopička: S The Prostitutes do Londýna a zpět
