PROFIL: Elán se blíží, veškerý odpor je marný

V čele Elánu bude jako vždy stát baskytarista a zpěvák Jožo Ráž. Bylo to ovšem zase jednou o fous. Ráže totiž jen tak tak nezkoumali psychologové, psychiatři, kriminalisté, právníci, dvě tři služby tajemnější než hrad v Karpatech a kdekdo další. Jožo totiž nedávno v jednom rozhovoru řekl něco v tom smyslu, že je všude kolem něj tolik Číňanů, že se jimi bude muset prostřílet, aby se někam dostal. Nebyla z toho bouřka na lžíci vody v mezích zákona, ale mezinárodní mela. Jožo jí – nikoliv poprvé a pohříchu asi ani naposled – proplul. Zašel na čínskou ambasádu velvyslanci osobně vysvětlit, jak že to myslel a nakonec si padli do oka natolik, že se začalo mluvit o koncertu v Říši středu. Takový je Jožo chalan a to už dobrých čtyřicet let, co Elán hraje.

Poprvé 19. října v Brně, pak 24. října v Praze a o dva dny později v Ostravě zahrají starší pánové, kteří dokáží bez mrknutí oka vyvolat emoce tak silné, o jakých se jejich o generaci nebo dvě mladším kolegům nesní ani v nejdivočejších snech.

MAŠINA STARTUJE
"Elán? To je ta skupina, v níž  zpívá ten kluk na ježka se strašně vysokým hlasem." Jožo Ráž se stal nezaměnitelným poznávacím znamením Elánu už od chvíle, kdy se kapela jednoho večera v roce 1968 poprvé postavila před hosty v baru dnes už bezejmenného bratislavského hotelu. Zdá se skoro neuvěřitelné a nepravděpodobné, že Elán hraje už víc než čtyřicet let. Právě v tom asi tkví výjimečnost Elánu na domácí, v tomto případě česko-slovenské, scéně. Vypadá to, jako by tu Elán byl odjakživa a bude tu napořád. Ve světě, který s sebou tihle Slováci přivážejí, se Československo snad ani nerozpadlo. K tomu ale byla v roce 1968 ještě dlouhá cesta. Koneckonců – ústřední dvojici Elánu, tedy Jožovi a klávesistovi Vašu Patejdlovi bylo čtrnáct. Ke svému úspěchu se probili na začátku osmdesátých let, kdy vyhráli Stříbrnou bratislavskou lyru. Song, který z Elánu jednou provždy udělal hvězdy, nesl příznačné jméno: Kaskadér.

Víc než deset let Ráž, Patejdl a spol. ladili motor na nejvyšší výkon, než zařadili rychlost a vytúrovali plyn. Mašina jménem Elán vystartovala takovou rychlostí, že za ní chvílemi zůstávala jenom žhavá čára. Jožo se svou šlachovitou postavou a ostrými rysy tvrdého hocha byl ztělesněním něčeho u nás do té doby nevídaného. Zpěváci tehdejšího mainstreamu měli suma sumárum asi tolik sex appealu jako konzerva leča. Není lepší důkaz o mizérii normalizace, že se přesto našly fanynky, které se s takovými spouštěly v umakartových šatnách šedivých kulturáků. Ale Jožo byl macho. I z velmi taktních náznaků není těžké poznat, jak moc jinde Elán byl.

"Jo, jednou jsme hráli v Moskvě," vyprávěl mi Jožo, když jsem s ním v roce 2003 dělal rozhovor pro časopis Mladý svět. "Vodka, kaviár a modelky. A jak ses probral, vodka, kaviár, modelky." Ráž na sebe od začátku strhával pozornost, aniž by se o to musel zvlášť snažit. Když Elán v roce 1985 opustil Vašo Patejdl, bylo to nejspíš právě proto, že vedle Joža nebyl taková hvězda, jakou chtěl být. Vrátil se až v roce 1996. S ním i bez něj Elán mezi lety 1981 až 1991 vydal deset desek opatřených logem bubáka. Asi stačí jen názvy některých hitů: Kočka, Zalúbil sa chlapec, Sestrička z Kramárov, Tanečnice z Lúčnice. Silné melodie s nebývale přímočarými texty plnými sexu, výbušná energie a také na tu hroznou dobu vyčnívající videoklipy – mašina jela na plný plyn a v permanentním smyku.

PO ZADNÍM KOLE
Když jsem se vystudovaného psychologa Ráže ptal, co ho tolik přitahuje na bojových sportech nebo silných motorkách, dal mi odpověď, která o něm říká víc než sebedelší charakteristiky: "Líbí se mi pálit to na zadním kole a na to musíš být silný." Tehdy před devíti lety jsme se sešli v hotelu Alcron pár hodin před jejich koncertem koncertem, na který přišlo 75 tisíc lidí. Byl jsem otrávený, že musím dělat rozhovor s chlapíkem, který chválil Vladimíra Mečiara za to, jaký je macho, a s láskou vzpomínal na Sovětský svaz. S člověkem, jehož Voda, čo ma drží nad vodou mi svou všudypřítomností lezla krkem.

Potkali jsme se, ehm, u pisoárů.
"Pan Ráž?" zeptal jsem se.
"Jo."
"Tak to spolu za chvíli jdeme dělat rozhovor."
"Dobře."
Rukama jsme si nepotřásli, neboť jsme je oba zrovna potřebovali na něco jiného. "Klidně bych si před koncertem dal whisky," řekl o pár minut později už v lobby Ráž, fyzicky k nepoznání poznamenaný havárií, která je tak dobře známá, že ji nemá cenu víc popisovat. "S whisky se dá dobře hrát, ale nechci. I kvůli lékům." Dost rychle jsem zjistil, že jsem Joža Ráže šmahem zařadil do kategorie "vyřízený a vylízaný hovado" zcela scestně. Mluvilo se s ním hrozně dobře hlavně proto, jak autentický byl.

"Dokážete si představit, že byste tu bouračku nepřežil a poslední, co by po vás zůstalo, by byla Voda?"
"Dobře, že jsem přežil, co," ušklíbnul se Jožo.
"Kdybyste si mohl vybrat kohokoliv, komu byste chtěl třeba předskakovat?""Předskakovat? V Moskvě jsme jedli kaviár na kila, kdekoliv jsme hráli, měli jsme plno. Nikomu nebudu dělat předskokana. Možná tak Beatles."

Tenhle macho, ze kterého se feministkám musí otvírat kastrační kleště v kabelce, mluvil i o své manželce. Překvapilo ho, že se na ni ptám.
"Moje žena na mě není závislá. Dělá titulky k filmům a je jedna z nejlepších. Jsem na ni hrdý. A když jde o panáky, klidně by mě přepila," řekl Ráž.
"Musíte ji mít hodně rád."
"Mám."
Dlouho jsem si myslel, že Jožo Ráž musí být pěkný pozér. Ve skutečnosti je Jožo Ráž cokoliv, jen pozér ne. Ani ta hrozná a hluboká jizva přes obličej mu nezabránila jít do všeho čelem, což je vlastnost, kterou velká spousta lidí hodně špatně snáší.

ELÁN, TESTOVÁNO NA LIDECH
Po nehodě nemohl zůstat stejný ani Ráž ani Elán. Utéct hrobníkovi z lopaty stálo Ráže hodně sil. Svá zranění přežil jak díky lékařům, tak díky své kondici a vůli. To druhé mu zůstalo, silami musel začat šetřit. Elán je v jednadvacátém století víc kapelou než kdykoliv předtím. Prospělo to hlavně dřív trochu upozaděnému Janu Balážovi. Jeho kytara začala dostávat víc prostoru, celá skupina se jakoby nadechla. A motor znovu naskočil.

"U naší muziky se lidi milovali a budou se milovat dál, třeba hned večer na koncertu," řekl mi Ráž. "Jednou budete sám s holkou a začnou hrát naši písničku. Už nikdy nezapomenete na tu holku, ani na tu chvíli ani na tu písničku od Elánu." V duchu jsem se tomu z pozice člověka, který Elán neposlouchá, shovívavě usmál. Zhruba tři měsíce poté se mi jedna slečna podívala do očí a tím svým mírně posměšným tónem řekla: "Na tuhle chvíli se mnou nikdy nezapomeneš." V rádiu hráli tehdy nový singl Elánu Láska moja a ačkoliv je to skoro deset let, dodnes ji nemůžu slyšet, aniž bych měl pocit, že se ve mně všechno zastavilo.

V den pražského koncertu, 24. října, bude Jožo Ráž slavit osmapadesáté narozeniny. Je docela dobře možné, že se v publiku potkají rodiče s dětmi, k jejichž zplození Elán před dvaceti třiceti lety pomohl a není vyloučeno, že se zhruba devět měsíců poté, co skončí poslední přídavek, v Praze narodí víc dětí než obvykle. Takových kapel u nás mnoho nehraje, takže výtky proti hudbě, textům, zpěvu a nevymáchané puse Joža Ráže nechme stranou. Až bude Elán hrát Tanečnice z Lúčnice, zpívat budeme všichni.

text: Ondřej Fér

---