ROCKBLOG - Dannie: Do New Yorku za inspirací

Přivítání bylo pro tuto krajinu víc než symbolický a já jsem záhy pochopila, že teď už nemůžu bejt tou malou holčičkou jako doteď. Já i můj manažer Honza, kterýmu patří za tuhle cestu největší dík, jsme totiž přiletěli ve stejnej čas, ale každej s jinejma aerolinkama. On s polskejma, já s americkejma. Zatímco mě vpustili do země hned, Honza musel s davem turistů čekat čtyři hodiny. A já tam najednou byla sama. S vybitým telefonem, netušíc, na kterým terminálu se Honza nachází a především sama. Já vím, že to není zas tak tragický a zvlášť u Dannie, o který si většina přátel myslí, že vždycky všechno zvládne. Ale přiznávám se, že jsem si najednou přišla jako malá holčička ve velkým světě. Naštěstí jsou Američani velmi vstřícný a poradí vám, i když se neptáte. Ono se totiž kolikrát na nás zmatený Evropany stačí podívat. Nejdřív se mě ujaly Řekyně, které mi zároveň poradily, že nikdy nemám nechat kabelku viset na těle zezadu, ale vždycky si ji mám přidržovat vepředu, aby mi ji nikdo nemohl vytrhnout. Taky mi řekly, kterým čtvrtím se máme vyhýbat a kam naopak určitě jít. Od dalších slečen jsem zjistila, kam přiletělo Honzovo polský letadlo a dostala jsem další rady do začátku - že není dobrý se bavit s potetovanejma lidma nebo chodit do nočních klubů na koncerty (jojo, poraďte tohle zpěvačce a určitě vás poslechne). Jako poslední se mě na cestě z terminálu na terminál, v temným podchodu, jako na potvoru ujal potetovanej latino gangsta s šátkem ve stylu uklízečka a košilí zapnutou na jeden knoflíček (ano, tušíte správně, ten knoflíček nejvíc u krku, protože tak to mají latino gangstas nejraději). Světe div se, zvládla jsem to bez úhony, jen se tvářil divně, když jsem mu na sebe odmítla dát telefon. Nikdo se asi nebude divit, když řeknu, že se mi ulevilo, když jsem po tolika hodinách uviděla Honzu.

Vstřícnost a pozitivita lidí mě doteď nepřestává překvapovat. Například naše první bydlení hlídali čtyři různě se střídající recepční. Popřáli nám hezkej den a dobrou noc vždycky úplně stejně, takže jsem měla problém rozeznat, kterej je kterej. Tyhle pozdravy tady má každej nacvičený už od mateřský školky - je to jako přes kopírák. Někdo tomu může říkat přetvářka, ale mě přijde pěkný, že někomu popřejete hezkej den a usmějete se na něj jenom tak na ulici, bez ohledu na to, jestli vás někdo v práci naštval nebo vám partner doma „nedal". Á propós, tím, jak se tady všichni pořád usmívaj, tak máte dobrou náladu, i kdybyste nechtěli. Například moje oblečení je na ČR moc vyhraněný a extravagantní, takže tam na mě lidi zíraj jako na exota s nevyslovenou větou na rtech: Proboha, proč si ta tlustá holka na sebe bere těsný oblečení a výrazný barvy.? Raději by měla chodit stínem, v tmavém, nevýrazném oblečení, jenom ať nás proboha neobtěžuje tím, že si jí všimneme. To vypovídá o český nátuře vše... Netřeba rozebírat, všichni víme, jaký v Česku jsme. Tady se cejtím naprosto svobodně! Nikdo mě neřeší, nikdo se blbě nekouká, protože tady si každej nosí to, co chce, to v čem se cejtí nejlíp. A taky se často stává, že ti kolemjdoucí pochválí outfit nebo jeho část. Lidi jsou tady free. Často potkáváš týpky, co si z plna hrdla zpívaj nebo mluvěj pro sebe, ale nejsou to blázni, prostě jsou jen sami sebou. A o to tady jde, bejt sám sebou, bejt svým vlastním já, svým vlastním pánem, nekopírovat vzorce chování, ani oblíkání, užívat si tý svobody. A nejlepší na tom je, že to nikdo neřeší, nikdo tě nesoudí, naopak. Čim víc seš sám sebou, tím víc se na tebe lidi dívaj jako na normálního člověka. A to mě baví. A právě proto je New York nazýván místem neomezených možností. Jsem šťastná, že zrovna tady můžu tvořit svojí druhou desku. I když, aby to všechno nevypadalo zas tak jednoduše - je tady sice všechno, máš tisíc možností a důvodů se usmívat a bejt šťastnej, ale tohle město ti nedá nic zadarmo. Musíš bejt nejlepší ve všem, co děláš. Musíš vynikat, musíš makat. Tohle město se odlišuje od všech amerických měst tim, že pokud jsi slabej, nemáš šanci se tý silný energii ubránit a skončil jsi. Je to těžký. A drahý. A to sakra hodně. Ale všechno je tak pozitivní, že prostě makat chceš, chceš bejt nejlepší! Překvapuje mě to tady každej den. Miluju to. Navíc Amíci jsou superkomunikativní a úsměv oplácej úsměvem. Překvapivě tady všichni vědí, kde se nachází Praha a kde Česká Republika, což mě dosti potěšilo. New York je super město pro ty, kdo chtěj studovat nebo pracovat v USA a maj problém s aklimatizací v cizím prostředí. Mně osobně to připadalo, jako kdybych ani neodjela z Evropy. Až když jsem se prošla po Times Square, tak na mě dýchla energie New Yorku. Times Square určitě mělo předlohu ve starověkým Babylóně a je tam atmosféra, kterou známe z americkejch filmů.

Jídlo mě tady velmi mile potěšilo. V supermarketu najdete opravdu všechno, převážně zdravý jídla, takže mi ze začátku nedocházelo, proč jsou Američani v tolika případech při těle. Teď už to chápu. Jejich jídlo je superkvalitní a je tak vynikající, že tady žijou proto a nebo spíš právě proto, aby jedli. Každopádně, pokud chce člověk hubnout, dá se to velmi jednoduše - s místníma surovinama. Navíc saláty maj všude a zelenina je naprosto vynikající.

A teď si dovolím mini historku z podsvětí. Asi třetí den pobytu jsme šli hledat posilovnu, co jsme si vyhlídli a asi jsme špatně zabočili, protože jsme se najednou octli ve čtvrti, kde chodili týpci v županech jako má Snoop Dog. Domy tam byly polorozpadlý, všude byl cejtit pach moči a vůbec ta energie tam byla taková nějaká ponurá. A když jsme odtamtud vyšli, zjistili jsme, že to byly jediný dva bloky Harlemu, který by měli bejt pro bílýho člověka tabu, ať už ve dne nebo v noci. Zajímavá zkušenost. Zvlášť z toho důvodu, že naše bydlení se nachází jen o pár bloků dál. Ale o tom za chvilinku.

Místo, kde jsme bydleli první tejden, bylo celkem super. V tzv. lepší čtvrti, na stodvanácté, v těsný blízkosti Kolumbijský Univerzity, Manhattan School of Music a hlavně Central Parku, takže je v okolí naprosto, ale naprosto všechno, na co si člověk vzpomene. Je tam čisto, krásnej výhled na zeleň a dětskej park na Riverside Drive a kdybychom bydleli vejš, viděli bychom i řeku. Náš byt byl zařízenej v koloniálně starožitným stylu, s občasným vkusně umístěným kýčem, jako je skříň s ruční malbou Benátek, etc.
No a teď bydlíme právě a přímo v proslulým Harlemu. Neighborhood je to velmi, ale velmi zajímavej a leckdo by se vylekal a utekl. Ovšem k tomu není absolutně důvod. Kdybychom tady bydleli před dvěma rokama, asi by to nebylo moc bezpečný. Ale ex starosta New Yorku udělal velkej pokrok v nastolení bezpečnosti a navíc si tady založil kancelář Bill Clinton, takže je se to tady sice dost zdražuje, ale naši afro a latinskoameričtí sousedi tady žijou v naprostym souladu s bílou částí obyvatelstva a je tu bezpečno. Předevšim v našem domě jsou lidi úžasný a vždycky nám sami od sebe začnou radit, co můžeme v okolí podniknout. A byt máme nádhernej, se super výhledem na New York a park, takže co si přát víc.

Mým největším přáním je zazpívat si s místním gospelovym sborem. A víte, co je paradox? I když jsem bílá a znám maximálně pět gospelovejch songů, vím, že se mi tohle přání splní, protože tohle je přeci země neomezenejch možností. Stačí si jen přát!

Takže let's go & stay tuned!

text: Dannie