LIVE: Shinedown v Praze - gesto, póza, póza, gesto, póza

Člověk je dennodenně konfrontován informacemi, které jsou při nejlepší vůli mimo oblast zdravého rozumu a lidského chápání. Třeba takové překonání rychlosti zvuku člověkem během volného pádu. Chápete to? Nebo víkendové zabarvení naší republiky do barvy třešňové. To chápete? Vztáhneme-li podobné - racionalitě se příčící - události na oblast hudebního průmyslu, je stejně nepochopitelný také úspěch amerických rockerů Shinedown. Když se totiž v zemi, jež oplývá jednoznačně nejsilnější základnou post-grunge, nu-metalu a alternativního metalu obecně, vyhřívají na výsluní partičky typu Nickelback, Seether nebo právě Shinedown, je něco špatně. A ještě větším průserem je pak export podobného odpadu do Evropy, k čemuž kvůli téhle čtveřici právě dochází.

Dobře, první zdání mnohdy klame. Třeba tihle čtyři umí aspoň na pódiu. Takže jak to u pánů z floridského Jacksonville vypadalo naživo? Na první pohled docela slušně. Na pódiu mohutná zvuková sestava, kytarové reproboxy netradičně a efektně sestavené v úhlu 45%, všude spousta profi techniky i profi techniků. Zvuk bude nejspíš super. A vcelku byl. Všelijakých beden a krámů je sice po všech stranách pódia tolik, že se radikálně smrsknul prostor pro diváky, ale zaplněný Lucerna Music Bar díky tomu vypadal ještě o to plněji a kompaktněji. Také obě předkapely, Britové Exit Ten i Kanaďané Redlight King zabodovaly. Tím však výčet veškerých pozitiv večera končí.

Na rovinu - uskupení Shinedown je jedna velká vykalkulovaná póza, na desce stejně jako naživo, navíc hudebně zcela mělká až prázdná. Neuslyšíte od nich jediný původní tón, jediný originální nápad, jediný náznak toho, že to myslí vážně - všechno je jenom jako. Uslyšíte jen unylý boyband, jemuž se kdysi omylem dostaly do ruky elektrické kytary a který si po první návštěvě tetovacího salónu začal hrát na rockery. Boyband, jenž ve studiu místo otázky "Jak to natočit, aby to mělo koule?" nejspíš řeší "Jak to natočit, aby se to dobře prodávalo?".

Pomineme-li fakt, že kapela působila na pódiu sehraně a Brent Smith vcelku čistě zpíval, osmdesátiminutovka v jejich společnosti byla víc divadelním představením než opravdovým koncertem. Ať už trapná, sto padesátá sedmá variace na téma: "Řekněte hooo-o!", Brentovo věru rockerské nastavování se reflektorům nebo instantní větička o tom, jak Shinedown čekali strašně dlouho, aby tu dnes večer mohli být. Bullshit! Zdalipak před měsícem pánové vůbec tušili, že existuje kus země s názvem Česká republika? Jako by toho nebylo málo, kytarista Zach Myers během jedné z rádoby vypjatých balad teatrálně padnul na kolena Brentovi k nohám. Ke konci setu pak zpěvák se svraštělým obočím do tichého podkresu klavíru prohlásil, že ten pravý rock'n'roll je přece "way of life". Uf, dávivý reflex dosáhnul kritické míry.

"Thank you very very much. God bless you. Hope to see you soon!" rozloučili se Shinedown po závěrečné Bully. Ne, raději už ne.

text: Petr Adámek