SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: John Entwistle (58.)

Vydáno 27.10.2012 | autor: redakce

Děsivě groteskní půlení slavných kapel, které ruka smrti neúplatná krájí na dva matematicky přesné díly jako meloun, bylo roku 2002 černým hitem sezóny. Pouhé půle zbyly z Beatles, Sweet i Ramones a mezi takto rozčíslé artefakty slavné rockové minulosti se zapojili britští The Who. Čtvrtstoletí po skonu bouřliváka a ochlasty Keithe Moona, zamířil kolem cedule Onen svět i baskytarista John Entwistle.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: John Entwistle (58.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: John Entwistle (58.)


entwistle1Zavírací hodina doktora Who
V sedmapadesáti letech zemřel v hotelovém pokoji v Las Vegas na srdeční záchvat, doslova vpředvečer comebackového amerického turné. Pohrobci Roger Daltrey a Pete Townshend nicméně šňůru neodvolali. Bezděčně tak dokumentovali nepsané pravidlo, které však působí pikantněji na papíře než v každodenním životě. Že totiž "show must go on". Zvláště, když času pro zdivočelou generaci rockerů šedesátých let, kteří se zchvátily permanentním štípáním jejich světa na třísky, už opravdu příliš nezbývá. Nevyjímaje ani ty, kteří dali posměšnému dovětku "Who", kdykoli anglicky mluvící člověk mluví o nic neříkajícím nýmandovi (nebo naopak provokativně "shodí" známou celebritu), proklatě konkrétní význam. Johnny Who? Přece Entwistle, šedý vlk z Chiswicku, je prostě na pravdě boží.

Podpis čtyř

Někdo prostě musel tu šílící mašinu držet jakž takž pohromadě. Byl tu zpěvák Roger Daltrey, pravý frontman s pozérskými manýry, kterému se v LSD a marijánkou prokvetlých suterénech říkalo familiérně "macho syndrom" nebo "larger than live", což v posledku znamenalo vždy totéž, čím láká i prudí frajírek s nemalým uměleckým talentem. Za druhé tu byl kytarista Pete Townshend, který se stejně vlezlou drzostí rozbíjel instrumentální nádobíčko a provokativně se šklebil a za třetí, co ještě stihl být čert britské scéně poloviny šesté dekády dlužen, tu byl samozřejmě Keith Moon. Bicista destruktivního potenciálu, ať už bereme v potaz fyziognomii a duševno, či instrumentaci.

entwistle2Takže John Entwistle, mimochodem jediný s hudebním vzděláním v kapele, plnil roli, která se tak nějak - až na výjimky - baskytaristům přísluší. Tvrdil muziku v určitém ústraní. Těžko říct, jestli i proto kompozičně přispíval do repertoáru jen sporadicky a na rozdíl od Daltreyho a Townshenda nebyl zcela nakloněn ani pokusům o reinkarnace skupiny v posledních dvaceti letech. Jeho role v kapele však byla vždy nezastupitelná. Jeho baskytara tvořila nepřeslechnutelný zvukový kolorit londýnských divočáků, John navíc využil své akademické vzdělání při kreaci aranží pro důležitá díla The Who (Tommy Quadrophenia), vypomáhal s produkcí, čas od času uplatnil i zdařile osvojenou hru na rozličné dechové nástroje. O lecčem svědčí i fakt, že paralelně k účinkování v domovské kapele natáčel i sólová alba (to první, byť doplněno o skladby s The Who, už dokonce v roce 1969, do současnosti včetně projektů Rigor Mortis a The Ox jich je kolem deseti). Na nich využíval své skladatelské schopnosti, které pohříchu v The Who příliš neuplatňoval.

Woodstock na obzoru

The Who zahájili kariéru (první aktivity pod názvem The Who proběhly už na přelomu let 1962/63) zhruba ve stejné době jako třeba Rolling Stones a Beatles. Ale tím, že dosáhli úspěchu později a samozřejmě i tvrdším rockovým tahem, vytvořili jakýsi předstupeň od klubového popu k živějším rhythm&blues, rock'n'rollu, hard rocku, který koncem 60. let uchopili po svém do pařátu třeba Led Zeppelin a Black Sabbath. Nejen r&b, ale i dixielandem, swingem a blues odkojený Entwistle stál u samotných základů The Who, kteří se záhy stávají součástí subkultury tzv. mods. Od roku 1965, kdy vtrhnou do žebříčků super hity jako I Can't Explain a My Generation, zahájí své hvězdné roky jako nepopiratelní, byť poněkud samozvaní mluvčí mladé generace (apropos, druhá jmenovaná píseň obsahuje dle renomované kritiky jedno z nejlepších basových sól všech dob, Johnny prostě B. Good!). "Byly to sladké písničky, které hrála drsná kapela," pravil tehdy dvorní skladatel Townshend, zatímco kritika referovala o rockové opeře Tommy (1969) jako o "nejdůležitějším albu od beatlovského Seržanta Pepře" (dvojalbum o šest let později převedl na filmové plátno režisér Ken Rusell). To už měla čtveřice na kontě i další vysoce adorovaný opus Quadrophenia (1973, uváděný i na divadle a o šest let později zfilmovaný), znamenitý záznam koncertu Live At Leeds (1970), řazený mezi nejdůležitější live alba vůbec a v neposlední řadě samozřejmě vystoupení na nezapomenutelném Woodstocku v létě 1969).

entwistle3Death in Vegas

V roce 1978 umírá Moon a o čtyři roky později The Who ohlašují poslední společný koncert. V roce 1985 se ovšem dávají dohromady v rámci charitativního projektu Live Aid a do roku 1999, kdy se rozhodnou pro návrat, totéž při různých příležitostech provedou ještě několikrát.
"Přiznám se, že bych byl nejradši, kdyby jméno The Who zůstalo už navždy pohřbeno," prohlásil Entwistle, přezdívaný kvůli své rozložité postavě poněkud neuctivě The Ox (vůl, dobytek) v roce 2000 a s neskrývavou upřímností pokračoval: "Zároveň však došlo k zajímavému obratu, kdy se spousta mladých kapel začala hlásit k odkazu kapely a na Broadwayi dokonce znovu uvedli Tommyho. Jen jsem se zoufale modlil, abychom nebyli pro smích, jako jiné kapely, které se dají po tolika letech dohromady. A teď mám smíšené pocity - jistě, bylo to teď nebo už opravdu nikdy, ale člověk by si někdy měl říct stop, to už stačí. Zahrát si znovu společně bylo v mnohém nádherné, až magické, ale mělo by zůstat u pár koncertů pro přátele. Hrozím se totiž toho, že po nás budou chtít i novou desku a to by patrně byl propadák."

Americkou část turné začali Entwistle, Daltrey, Townshend a několik zajímavých hostů (např. Townshendův bratr Simon, bubeník Zak Starkey aj.) 1. července v losangleském Hollywood Bowl (koncert se uskutečnil a Johna, jemuž byl cele věnován, vystřídal u basy renomovaný Pino Palladino). Scházeli se sólově a v klídku. John přibyl do pouštního města her už čtrnáct dní předem. Ubytoval se v hotelu Hard Rock a byť už měl v minulosti se srdcem problémy, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mu měl tak fatálním způsobem zhoršit zdravotní stav. Těžký infarkt však působí jako blesk, jedno zasršení světelné bolesti a adieu, mé milé dámy. Zdá se, že na intenzivní rockery čekají jen dva druhy důchodů - takový nějaký divný, nebo žádný.

text: Jan Petričko

 


entwistle2_top

 

zavřít