LIVE: Sonny Rollins - saxofonová legenda po 30 letech v Praze

SONNY ROLLINS
Lucerna, Praha
31.10.2012

Koncert měl sice začít v půl osmé, avšak kvůli dlouhé frontě před Lucernou se čekání na jazzovou ikonu lehce protáhlo. Hudebníci se pódiu objevili lehce před osmou a vzápětí i samotný Sonny Rollins, snadno rozpoznatelný v červené pletené čepičce a volné košili, známé z většiny promo fotek. Bez nějakých delších prodlev se muzikanti chopili nástrojů a začali hrát a už od úvodu potěšil velice dobrý zvuk. Snad jen nešikovně nazvučený Rollinsův tenor, jenž byl příliš nahlas a byl dost slyšet, i když hrál jen lehký background k sólům jiných muzikantů. Oproti tomu trombón byl potichu a krásně se rozezvučel, až když Clifton Anderson trochu zatlačil na pilu.

Hned v prvních zahraných tónech bylo možné poznat St. Thomas, skladbu, kterou Rollins poprvé nahrál již v roce 1956 na svém přelomovém albu Saxophone Colossus. Právě zde je zřetelně cítit jeden charakteristických znaků Rollinse jako skladatele - syntéza jazzového zvuku a improvizace na pozadí karibských rytmů spolu s jednoduchou a chytlavou melodií. V sólech se představil i zbytek kapely: již zmíněný Clifton Anderson na trombón, Saul Rubin na kytaru a Sammy Figueroa na perkuse.

Rollins si ze svého pokročilého věku očividně nic nedělá, chodil po pódiu sem a tam, při poslouchání sól spoluhráčů se pohupoval do rytmu. A když začal sám hrát, zněl stále stejně skvěle jako na starých nahrávkách, ať už hrál rychlé virtuózní běhy nebo se zastavil na jednom tónu a pohrával si s jeho rytmizací. Člověk z něho měl pocit, že je na podiu především pro kapelu a hudbu samotnou, než pro podium, což bylo více než sympatické. Když ale promluvil do publika, neodpustil si několik vtípků na svoji adresu, i takřka povinné prohlášení o tom, že je Praha krásné město a je rád, že se sem zase podíval.

Příjemnou kompozicí byl pomalejší jazzový waltz Serenade, kde dostal prostor i bubeník Kobie Watkins. Z původně celkem nevinné hudební přestřelky mezi ním a Rollinsem se vyklubala samostatná bubenická exhibice, jeden z vrcholů večera. Mírným zklidněním byla balada věnovaná J.J.Johnsonovi, trombónové legendě a Rollinsovu spoluhráči z padesátých let. Následná Patanjali byla jedinou rychlejší skladbou, během níž sólově zazářil kytarista Saul Rubin a to především nenápadným začleněním motivu ze Sex Machine Jamese Browna. Balada Once in a While, kde dostal prostor i kontrabasista Bob Cranshaw, se ukázala být jako závěrečnou.

Muzikanti se rozloučili, Sonny dostal kytici a kapela zmizela v zákulisí. I přes opravdu dlouhotrvající nadšený potlesk, na který se většina Lucerny postavila, se už mistr nevrátil ani na děkovačku, natož na přídavek, což trochu zkazilo dojem z celého večera. Nicméně s přihlédnutím k jeho věku se člověk opravdu nemohl zlobit. Ať už člověk vyrazil na tuto akci s motivem vidět živou legendu, nebo si zkrátka poslechnout skvělou hudbu, mohl být v obou případech více než spokojený.



text: Jiří Kalous, foto: Struny podzimu