ROCKBLOG: Thom (Imodium) - Občas si to udělej jinak!

Imodium dělá už spoustu let Bytové turné. Neustále se někdo ptá na to, jaký to je, kde se vlastně hraje atd. Hraje se zkrátka všude na různých místech a pro různé lidi. A tak jste v garsonce, rodinným domku, sklepě, půdě, klubovně, ve zkušebně nějaký kapely... Věřte, má to vážně svoje kouzlo, nikdy do poslední chvíle nevíte, co vás čeká!

Vzpomínám si taky na to, když jsme hráli ve vlaku. Za jízdy! Tenkrát jsem zapomněl na to, že i při běžném cestování nesmím dopravním prostředkem jezdit pozadu. Natož hrát! Myslím, že minutu po koncertě jsem šel zvracet. Zvláštní je, že jsme ještě nestihli hrát na střeše čehokoliv. Pche, přece tak běžná a základní věc. Mnohem zásadnější na netypických místech jsou lidé. Tam teprve pochopíte, za co vaše muzika vlastně platí.

Vzpomínám si, když jsme hráli v léčebně. Byl to TAK opatrný koncert. Vážíte každého slova, u spousty vašich textů vám šrotuje hlavou tolik informací, co se může třeba stát s vašimi posluchači-pacienty! Nakonec si je roztleskáte a vykouzlíte jim úsměvy na tváři. Je to vítězství. Pro kapelu, pro diváky. Víte, že najednou prožívají šťastnou chvíli a zapomínají na své velké každodenní starosti.

Vzpomínám si, když jsme s Danielem hráli před Rock Café, kterému tehdy hrozila zkáza. Do té chvíle jsme si mysleli, že něco takového už naše generace nemůže zažít. Nešlo o demonstraci jako takovou. Šlo o to, že se velká hromada lidí postavila za něco, co patří k jejich životu. Národní byla ucpaná na kost. Ve vzduchu bylo krásný napětí, naštvanost, všem bušilo srdce, jsem o tom přesvědčený. Nikdy na to nezapomenu! A Rock Café, doufejme, vyhrálo.

Vzpomínám si, když jsme natočili klip k písni Žiletko, má lásko. V tu chvíli to bylo žhavé téma (proto taky píseň jako taková vznikla). Tam jsme poznali zodpovědnost, která vám jako klukovi s kytarou, kterýmu je 20, do tý doby nedochází. Semlelo nás, když začal chodit jeden mail za druhým od rozhořčených rodičů. Co jsme to za zrůdy takhle navádět jejich děti k tomu aby, když jsou nasraný na svět, si začali nořit do svýho těla čepele čehokoliv! Trpělivě a svědomitě jsme tenkrát všem odepisovali, jak to vlastně myslíme. Vyeskalovalo to tak daleko, že jsme si vysloužili doživotní "až po desáte večer", na jedné z našich českých hudebních televizí! Pozvolna to utichlo a začalo se to obracet. Začali nám psát nejen lidé, kterých se tenhle problém osobně týká, ale zpětně znovu i rodiče se svými zkušenostmi, občas to byl silnej příběh! Mail vždy končil slovem "díky".

Vzpomínám si (teď se vrátím ke koncertům v bytech) jak jsme při jedné z dalších zastávek cca 6-ti lidem odehráli set. Hlavní postavou byla dcera, pro kterou to celé zařídila její maminka. Ta si mě po dohrání vzala stranou a vysvětlila celý příběh. Ta usměvavá dívka vedle v pokoji, její dcera, měla opravdu diagnostikovaný problém na téma deprese. Rodiče si společně s ní prošli peklem, ale naučili se s tím pracovat. Jedna z věcí a přetěžkým úkolem bylo vždy, dle slov maminky, dívku přivést na veselé myšlenky a to nejlépe na co nejdelší čas. Když mi maminka řekla, že po té, co jí 14 dní nazpět sdělila, že její oblíbená kapela přijede přímo k nim domů, zavládla radost v rodině! Úkol splněn. Nastokrát mi děkovala, že jsme opravdu přijeli. Najednou víte, že parta kluků z Broumova "zařídila" jen několik málo světlých dnů téhle rodiny.

Tohle jsou momenty, kdy i vaše kapela z vesnice co mastí upocenej bigbít, má alespoň pro někoho svůj význam. Jsou chvíle kdy i takovýhle zážitky udržej kapelu nad vodou. Chci všem muzikantům, který jsou si vědomi toho, že svoji muzikou někomu pomohli, poděkovat! Jestli to ještě někdo neudělal, směle do toho. Přišel podzim, teď je ten ideální čas!

P.S.: před hodinou mi přišel mail, s dovolením Daniely ho v původním znění přikládám!

Ahoj Tome,
jeden zarijovy den, prochazka s kocarkem po libereckych zakoutich, tu spatrim casem a pocasim znacne zchatraly plakat, ktery kdysi davno, uz je to par let, lakal na koncert vasi kapely do libereckeho klubu Vlak. Pri pohledu na zbytky plakatu naskocila hned v hlave retro vzpominka na klub Vlak..nikde nikdo..vysokoskolske koleje poloprazdne..par fanousku, kteri by se dali spocitat na prstech jedne ruky..koncert se nekonal..ale presto nezapomenutelny vecer se cleny kapely..povidani u dodavky..

Zchatraly plakat jako protiklad vzkvetajiciho hudebniho zivota vasi kapely. Nadgeneracni hudba, kterou hrajete, neopousti sve fanousky ani plynutim casu, ani dospivanim, ani zmenami zivotnich priorit. Toho jsem dukazem i ja. Hudba, ktera zije se zivoty svych posluchacu a doprovazi je nejen v obycejnych, ale i v zasadnich chvilich jejich zivota.. "dychej, jako jaaa.." refren, ktery znel z manzelovych ust na moje prani stale dokola, kdyz jsem na porodnim sale prekonavala bolest i sama sebe.

Plakat na dvirkach elektrickych rozvodu plynutim casu mizi a budoucnost pred sebou nema asi dlouhou. Zato vase kapela ani po deseti letech z hudebniho sveta nezmizela a budoucnost sice vestit nedokazu, ale verim, ze jednou se svym (ted petimesicnim) synem Danielem, ktery se mel narodit 4.5. ;-) ale pospisil si uz 27.4., zajdeme spolecne na vas koncert!

Kdo by pred deseti lety predpovidal, ze vase kapela bude stale vice a vice obohacovat hudebni svet. Kdyz jsem vas pred tolika lety slysela na kocerte poprve, a i když jste se mi vryli do hudebniho srdce, netusila jsem, ze budete provazet muj zivot tak dlouho, ze vase hudba bude soucasti tolika mych vsednich dnu i vyznamnych okamziku, ze ani s pribyvajicim vekem nezamknu Vasi hudbu do supliku, ktery uz se neotvira.

Vam, kapele Imodim, preji silu, radost, energii, chut, napady do dalsich desitek let. A sobe preji, abych za nekolik let stala se svym synem Danielem v kotli na vasem koncerte a odchazela s nezapomenutelnym a nepopsatelnym pocitem, ktery se da jen prozit, ne slovy vyjadrit, jakou ma Vase hudba silu a energii, bez ohledu na generace a plynuti casu!

Dana a Danielek :-)

text: Tomáš Fröde

---