TOP 5 songů nemoderného chalana Mira Žbirky

Úsmev (1977)
Před pětatřiceti lety dostal bratislavský rodák, pocházející ze smíšeného slovensko-anglického manželství, poprvé možnost předvést svou - na československé socialistické poměry - nefalšovanou anglosaskou muzikálnost na velké scéně. Stalo se na Bratislavské lyře, jejímž vítězem se Meky stal s písní Úsmev. Kapela Modus, v níž se sešel mimo jiné s osudovou ženou prvních let své kariéry Marikou Gombitovou, působila v roce, poznamenaném masovou účastí umělců všeho druhu na Antichartě, poněkud přízračně. Podíl vpravdě lví na tom měl Ján Lehotský, hudební mozek, který dodnes zůstává poněkud neprávem ve stínu všech, kterým pomohl pod reflektory.

Biely kvet (1982)
Pět let po velké premiéře na Bratislavské lyře stanul Meky na docela nečekaném vrcholu. Po Waldemaru Matuškovi se stal teprve druhým zpěvákem, který dokázal narušit dodnes trvající hegemonii Karla Gotta ve Zlatém slavíku. Dnešek umí jen obtížně pochopit, jak velký význam a jakou prestiž před třiceti roky tohle ocenění, které se vylíhlo v hlavě Ladislava Smoljaka, mělo. Meky se stal obecně uznanou hvězdou - a přesto se mu podařilo zůstat tím nemoderným chalanem s lennonovskými brejličkami, kterým od začátku byl a kterým zůstává i dnes na prahu důchodového věku. Singl Biely kvet (na B straně byla píseň Atlantída, tedy také žádné "béčko") obehrávala rádia do omrzení a jak možno ověřit poslechem, dodnes toho nenechala. Tomu se říká sukces!

Let's Make A Summer (1990)
Mezi domácími hudebníky zůstává Meky vcelku jediným, jehož angličtina nezní v písních jako zhudebněná jazyková učebnice pro samouky. Maminčino ostrovní dědictví se mohlo na deskách naplno projevit, až když v roce 1989 lokální komunismus žuchnul do sametu a zanechal po sobě smrad, který můžeme čuchat dodnes. Do té doby Meky svou angličtinu uplatňoval jen na úspěšných exportních deskách. V roce 1990 přišel zlom. Song Let's Make A Summer vyšla na desce, pojmenované příznačně K.O. Bradou vzhůru ležel nejen starý režim; do tří let se měl ke svým lárům a penátům odebrat společný stát Čechů a Slováků a u konce bylo i plodné partnerství s Lacem Lučeničem. Dalším hudebníkem, který zůstává ve stínu, do kterého nepatří.

Nespál'me to krásne v nás (2001)
Poslední dekáda minulého století působí jako období, ve kterém Meky hledal svoje místo. Vydal dětská alba Songs For Girls And Boys - ale místo na scéně si hledat nemusel a zaplaťpánbůh se o to nijak zvlášť nepokoušel. Stačilo zůstat pořád stejně nemoderný a počkat si, až se trh nasytí skopičinami, které ho v devadesátých letech zaplavily. A když bylo hudebního skopového dost, překvapil Meky Modrým albumem. Mírně si zahrál s moderní elektronikou, ale nedal si ji přerůst přes hlavu. Dva duety, které se na Modrém albumu (nebo Modrém albu, titul Modrý album je hezky československý a nabízí možnost výběru) objevily, jsou pamětihodné. Čo bolí, to prebolí na příkladu zpěvačky Marthy ukazuje, že lesk, který dodává zářící hvězda, neudělá z kamene nic víc, než jen chvíli osvícený šutrák. Nespál'me to krásne v nás pak připomnělo Mariku Gombitovou, zpěvačku, která se po nešťastné autonehodě z roku 1980 stáhla do pochmurného ústraní.

Love Shines (2012)
Tenhle dárek si Meky k šedesátinám dával určitě moc rád. Možnost nahrávat ve studiu Abbey Road, proslaveném seancemi milovaných Beatles, kteří podle něj nazvali svoje poslední a asi nejlepší album, musela věrného fanouška liverpoolských věrozvěstů rocku potěšit. Z hudby je to slyšet. Na peníze se v rámci možností nehledělo a Love Shines ukazuje, že po všech kotrmelcích, které rock stačil udělat, jsou tím nejdůležitějším beztak jen ty tři čtyři akordy a to, čemu se říká feeling. Meky ho má. Láská září i s melancholií, kterou s sebou přináší. Jestli je na Mekym něco opravdu sympatické, pak asi způsob, kterým nezapomíná na to, že veselost má svoje odvrácené stránky. Nemá smysl je popírat - ale nemá smysl nechat se jimi udolat a uondat a nakonec se v nich utopit.

text: Ondřej Fér