SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Bernard Edwards (62.)

Současnou konjunkturu black music už sleduje z tichých výšin věčnosti, ale byly doby, kdy neoddiskutovatelně držel prst na jejím tepu. Bernard Edwards se sice narodil v severokarolinském Greenville (31. října 1953), ale jeho umělecký život je nedělitelně spjat s New Yorkem. Tam se také počátkem 70. let seznámil s chlápkem jménem Nile Rodgers a byla to pro oba fatální kolize.

AUDIO: George Michael má posmrtně nový singl. Za remixem stojí Nile Rodgers

Funky Glanc

Je patrno, že Rodgersovo jméno má v teritoriu černošského mainstreamu nepoměrně jiskrnější zvuk než to Edwardsovo. Dnes čtyřiapadesátiletý muzikant a producent patří mezi machry svého oboru a jeho služeb využila smetánka od Bowieho až po Madonnu. Tehdy před třiceti lety však stáli oba bok po boku na začátku svých kariér. Rodgers působil jako nájemný kytarista v harlemském Apollo Theatre a Edwards se rovněž čas od času vecpal mezi místní funky ansámbly. Padli si od oka a brzy založili vlastní soubor Big Apple, jehož jméno záhy změnili na CHIC, aby je po soudech nevláčel Walter Murphy a jeho Big Apple Band. Začali vystupovat v místních jazzových a disco klubech.

Chic (francouzsky glanc) byla vůbec parta šikovných šikulů. Edwards a Rodgers opepřili sound angažováním místních pěnic Normy Jean Wright, Alfy Anderson či Luci Martin, které vytvořily stylovou podstavu dráždivému mixu repetetivních kytar a groovových rytmů (za bicími seděl Tony Thompson) v zajímavém kontrastu k vyhlazeným harmoniím. Edwards tvrdil basu, podílel se na vokálech, skládal a produkoval. "Chic byl takový kompromis, nevěděli jsme, jestli hrát tvrdé funky, nebo jemnější r´n´b, táhlo nás to ke všemu zároveň. Tak jsme to spojili a zafungovalo to."

Nejplodnější a zároveň nejúspěšnější období Chic začalo rokem 1977 a skončilo o pět let později. Bylo rámováno platinovými alby (eponymní debut, C'est Chic, Risque, Tongue In Chic a Believer) a klubovými superhity Dance, Dance, Dance (Yowsah, Yowsah, Yowsah), Le Freak, My Forbidden Lover, I Want Your Love, Everybody Dance nebo Good Times. Jistě není bez zajímavosti, že posledně jmenovanou použil v roce 1980 Sugar Hill Gang jako instrumentální backround do své Rapper's Delight, jednoho z prvních skutečných hitů prazákladní rapové scény. A stačí si poslechnout i pecku Queen Another One Bites The Dust, nepokrytě inspirovanou Edwardsovou basovou linkou rovněž ze zmíněného šlágru Good Times.

V roce 1982 Chic končí svůj aktivní zápis do historie a kreativní duo dává přednost vlastním aktivitám. Oba se etablují na producentském poli, Bernard navíc o rok později natočí své první a zároveň poslední sóloalbum Glad To Be Here.

Stará láska nerezaví a tak v roce 1992 Edwards s Rodgersem nostalgicky pohladí své fanoušky comebackem v podobě desky Chic-ism, na kterém umně promíchají svůj klasický sound s nejnovějšími klubovými trendy.

V roce 1996 uspořádá v Japonsku tokijský tabákový koncern monstrózní live karavanu J.T. Superproducers za účasti Steva Winwooda, muzikantů z Guns N'Roses a Duran Duran plus hvězdného projektu The Power Station ("Durani" John a Andy Taylorové, zpěv Robert Palmer a ex-bubeník Chic Thompson). Ráno 18. dubna se Bernard cítí mizerně, pár dní předtím chytil ošklivý zápal plic, ale pranic nenasvědčovalo tomu, že všechno nabere tak neskutečný konec. Muzikanta, který nikdy vážněji nemarodil, najdou jeho šokovaní přátelé večer v hotelovém pokoji mrtvého. Lékaři se později shodnou na fatálních komplikacích způsobených plicním zánětem. Z prvního manželství ho oplakalo šestero dítek. Edwardsovi bylo necelých 43 let.

Text: Jan Petričko

Témata: Chic, Bernard Edwards, disco, funk